Jak je to ve skutečnosti s naším soudnictvím, máme neustále na očích. Rovnost práv občanů před zákonem je pouze na papíře. Ministr spravedlnosti se omlouvá, že postup soudů byl nezákonný. Soudci si ze státního rozpočtu přidělují peníze.

Soudní systém první republiky byl v roce 1918 beze změny převzat z Rakousko–Uherska. Platila kontinuita, lidé věděli, co od rozhodnutí soudů mohou očekávat.

Jakmile se k moci dostala komunistická strana, viděli jsme hrůzné procesy, třeba s M. Horákovou. Slušným lidem se zvedal žaludek, stateční lidé začali proti systému bojovat stejnými prostředky.

Komunisté se potřebovali ve svých soudních rozhodnutích opřít o takové zákony, které by jim umožňovaly libovolné rozhodování soudů. V tehdy platném soudním řádu byla kapitola, která soudcům nařizovala, jaké rozhodnutí musí soudce vynést, aby verdikt bylo pravdivé rozhodnutí. Platila od roku 1849. Podle těchto pravidel nemohl soudce vynést nepravdivý verdikt. Paragraf zněl:

„Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje.“