Zákonodárci by měli přemýšlet a nedůvěřovat skupině právníků na ministerstvu spravedlnosti, která předkládá nové zákony.
Do roku 1963 platil předpis, kterým byl soudce vázán, aby vynášel pravdivé výroky. Zněl takto:
Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje.
Důkaz opaku zkoumá, zda je výrok (nebo jakákoliv domněnka) pravdivý. Zkoumat lze pouze takové domněnky, které mají strukturu příčinné souvislosti. Hypotéza něco předpokládá a na základě opaku tohoto předpokladu dochází se k závěru o pravdivosti hypotézy. Větná spojka musí být třeba „protože“, nebo („když,.. tak“). Příklady: Protože občan porušil zákon, bude potrestán. Opak: Protože občan neporušil zákon, nebude potrestán. Nebo: Když venku prší, přijdu mokrý. Opak: Když venku neprší, nepřijdu mokrý. Logický obsah předpokladu i tvrzení souhlasí, výroky jsou pravdivé.
Důkaz opaku nelze použít v případech, kdy neexistuje jednoznačná příčinná souvislost mezi předpokladem a tvrzením. Příklad: Občan je vinen, protože svítilo sluníčko. Nebo: Smlouva platí, protože občan projevil naléhavý právní zájem. Mezi vinou občana a svitem sluníčka není žádný příčinný vztah. Ani mezi platností smlouvy a naléhavým právním zájmem není žádná příčinná souvislost. Konstrukce výroku na základě naléhavého právního zájmu a platností smlouvy je nepřijatelná.
Touto triviální logikou byli vázáni soudci za Rakouska. Důkaz a důkaz opaku má stejnou váhu. To zaručovalo, že rozhodnutí soudu bude pravdivé (nikoliv lživé) a na soudci nezávislé.
Právníci za totality (v r. 1963) upravili použití důkazu opaku takto: „Skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.“
Ve stejné formě je úprava platná i v současnosti.
Konstrukce je chybná. Soudce neposuzuje skutečnost ale skutky, případně domněnky. Na „skutečnost“ nelze aplikovat důkaz opaku, protože existuje vždy.
Příklad ignorování důkazu opakem je popsán na dokumentytmobil.wz.cz , nebo soudniproces.wz.cz .
Protože mi telefonní operátor změnil smluvní podmínky, písemně jsem smlouvu vypověděl. Operátor tuto výpověď neakceptoval, a vyměřoval mi „smluvní pokuty“ v řádech tisíců korun. S takovým stavem jsem se nespokojil, a znalý předpisů jsem se obrátil na ČTÚ, který je povinen takové případy řešit. Nad rozhodnutím ČTÚ jsem se nestačil divit. ČTÚ potvrdil platnost smlouvy. Abych dosáhl spravedlivého rozhodnutí, požádal jsem soud, aby rozhodl, zda smlouva, ve které jedna strana poruší smluvní podmínky je platná. Soudkyně mne v prvním výroku odkázala opět na ČTÚ. V důkazních přílohách byl podrobně popsán způsob, jak došlo k porušení smluvních podmínek. Podal jsem odvolání a požadoval, aby rozhodl odvolací soud. Odvolací soud nerozhodl, a vrátil spor opět soudkyni I. stupně.
Nepožadoval jsem po soudu, aby rozhodl o tom, zda má konkrétní smlouva platit. Požadoval jsem, aby se vyjádřil k obecné domněnce, zda je možná změna smluvních podmínek některou stranou.
Mé tvrzení bylo (A): Smlouva, ve které jedna (kterákoliv) strana změní smluvní podmínky, je neplatná. (Když ve smlouvě jedna strana změní smluvní podmínky, tak je smlouva neplatná.)
Opak (non A): Smlouva, ve které se smluvní podmínky nezmění, je platná. (Když ve smlouvě žádná strana nezmění smluvní podmínky, tak je smlouva platná)
Obě tvrzení jsou pravdivé. Soudce je povinen vynášet pravdivé výroky. Soudce musí rozhodnout podle toho, kdo je žalobcem a co požaduje. V právním státě nemá soudce žádnou jinou volbu. Soudkyně I. stupně rozhodla, že došlo ke smíru. Žádný důkaz pro to neměla. Soudní spis soud odeslal ČTÚ.
Spor prakticky neskončil, protože jsem požádal soud příslušný mému bydlišti, aby rozhodl o náhradě škody, která mi byla způsobena nesprávným postupem soudu. Ale protože soudní spis byl zalán ČTÚ, nemohu doložit své tvrzení důkazy. Asistentka soudce nejprve prohlásila mou žalobu za nejasnou, následovně požadovala soudní spis. Počet dokumentů soudního spisu přesahuje stovku. Triviální spor je neřešitelný v případě, kdy si soudci a právníci vykládají zákon tak, jak se jim zlíbí. Z triviálního sporu, který soudce mohl vyřešit bez nařízení stání, vznikl soudní spis, obsahující přes sto dokumentů.
Důkazem opaku lze kontrolovat, komu náleží uhradit soudní výlohy. Platí hypotéza: Je-li žalobce v právu, náleží mu úhrada soudních výloh. Opak zní: Není-li žalobce v právu, nenáleží mu náhrada soudních výdajů. Oba výroky logicky tvrdí totéž, výrok soudce musí být podle toho, zda soudce žalobě vyhověl.
Činnost soudců je přesně vymezena Ústavou. Ta každému soudci nařizuje, že musí rozhodovat nezávisle a nestranně. Soudce má rozhodovat podle vědomí a svědomí. Čili podle toho, čemu se na vysoké škole naučil a soudcovské cti. Jestliže některý soudce nerespektuje důkaz opaku, nerespektuje zákony matematiky. Takovému soudci nenáleží soudcovský talár. Zákony matematiky jsou nevyvratitelné.
Pokud soudci nerespektují, nebo byli špatně vyškoleni, jak aplikovat důkaz opaku, nadále budou soudní procesy trvat desetiletí a občan se spravedlivého (pravdivého) výroku nedočká. Pouze občané s právnickým vzděláním budou mít zajištěn dostatek práce.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
