Zákonodárci by měli přemýšlet a nedůvěřovat skupině právníků na ministerstvu spravedlnosti, která předkládá nové zákony.

Do roku 1963 platil předpis, kterým byl soudce vázán, aby vynášel pravdivé výroky. Zněl takto:

Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje.

Důkaz opaku zkoumá, zda je výrok (nebo jakákoliv domněnka) pravdivý. Zkoumat lze pouze takové domněnky, které mají strukturu příčinné souvislosti. Hypotéza něco předpokládá a na základě opaku tohoto předpokladu dochází se k závěru o pravdivosti hypotézy. Větná spojka musí být třeba „protože“, nebo („když,.. tak“). Příklady: Protože občan porušil zákon, bude potrestán. Opak: Protože občan neporušil zákon, nebude potrestán. Nebo: Když venku prší, přijdu mokrý. Opak: Když venku neprší, nepřijdu mokrý. Logický obsah předpokladu i tvrzení souhlasí, výroky jsou pravdivé.

Důkaz opaku nelze použít v případech, kdy neexistuje jednoznačná příčinná souvislost mezi předpokladem a tvrzením. Příklad: Občan je vinen, protože svítilo sluníčko.  Nebo: Smlouva platí, protože občan projevil naléhavý právní zájem.  Mezi vinou občana a svitem sluníčka není žádný příčinný vztah. Ani mezi platností smlouvy a naléhavým právním zájmem není žádná příčinná souvislost. Konstrukce výroku na základě naléhavého právního zájmu a platností smlouvy je nepřijatelná.