Jejich situaci vystihuje jedno z kurdských přísloví: „Naše minulost je smutná, naše současnost tra­gická. Naštěstí nemáme budoucnost.“ Co je zajímavé, Kurdové nemluví jedním společným jazy­kem, ale několika, i když všechny patří k jazykům iránským. Nejdůležitější z nich je kurmandží, kte­rým hovoří Kurdové v Turecku, Sýrii a Iráku, a sorání, kterým hovoří Kurdové v Iráku a Iránu. Pů­vod svého náboženství pak mnoho dnešních Kurdů vidí v zoroastrismu, jenž zdůrazňuje rovnost obou pohlaví. Typickým projevem jednotlivých kultů je široká ochota a otevřenost zahrnout prvky ostatních náboženství. Kurdistán (území obývané Kurdy, nikoli však státní útvar), který nikdy ne­tvořil jediný politický nebo administrativní celek, se rozkládá pře­vážně v pohoří Zagros a Taurus a táhne se na jih do nížin v Mezopotámii a na sever až do stepí Anatólie.

Když hovoří syrští Kurdové o vlastním státě, mají zde na mysli region Rodžava (Rojava), ně­kdy též nazý­vaný Západní Kurdistán, jenž leží na západ od řeky Tigris podél turec­kých hranic. Kromě toho se ovšem nevzdávají myšlenky na budoucí sjednocení Západního Kur­distánu v Sýrii, Severního Kur­distánu v Turecku, Jižního Kurdistánu v Iráku a Východního Kurdistánu v Íránu. Všechny čtyři ob­lasti by se jednou měly spojit a vytvořit svébytný kurdský stát. Podstatného úspěchu v sebeurčení do­sáhl autonomní irácký Kurdistán, s nímž sousedí syrský Kurdistán, kde žije většina ze dvou a čtvrt milionu syrských Kurdů. A kde v listopadu 2012 prvně ustavila Sjednocená demokratická strana (PYD) kurdskou samo­správu, zahrnující většinu politických stran a nevládních organizací, přičemž samostatnost Rojava získala v listopadu 2013 jako vyvrcholení zdejší revoluce (Ro­java Revolution). Jednostranný krok PYD, která při vyhlášení au­tonomie ignorovala výhrady Kurd­ské národní rady, udělal čáru přes rozpočet iráckým Kurdům, kteří chystali celonárodní kongres, což vedlo k rozkolu mezi kurdskými stranami. Především však samospráva syrského Kurdistánu dala vzniknout vojenským jednotkám YPG, které zahrnují bojov­níky z celého spektra obyvatel oblasti bez ohledu na jejich po­hlaví, etnicitu nebo náboženství. Za­tímco IS přibíjel křesťany na kříže a ob­chodoval s jezídskými ženami jako se sexuálními otroky­němi, zástupce těchto menšin se podařilo v Rodžavě zahrnout do vojenských i administrativních struktur.

Rodžava se skládá ze tří enkláv osídlení u hranic s Tureckem (Afrín, Kóbání a Džazíra), hlavním městem je Kámišló (arabsky al-Kámišlí) v Džazíře. Je třeba zde podotknout, že pozornosti našich sdělovacích prostředků unikla skutečnost, že syrský Kurdistán 21. ledna 2014 v předvečer zahá­jení mírových rozhovorů v Ženevě vyhlásil svoji úplnou nezá­vislost, tedy prohlásil se za samo­statný stát. Jenže problém byl v tom, že na rozdíl od iráckých Kurdů autonomii či samostatnost syrských Kurdů neuznává syrský režim, ani mezinárodní společenství. Asadova armáda sice na syrské Kurdy nijak dnes neútočí, pro­tože brání pronikání islamistů z Turecka a bojují s džihádisty, ale samo­statnost Kurdů syrská vláda odmítá. Na ženevských mírových jednáních se pak Spojené státy po­stavily za jednotnou Sýrii a nevra­živě nahlížely i na samu kurdskou delegaci, která zde pro nezá­vislý syrský Kurdistán ne­našla žádnou podporu či spojence. Navíc prezident iráckého Kurdis­tánu Masúd Barzání prohlásil, že syrskou Rojavu po vyhlášení její nezávislosti neuzná a nebude s ní spolupracovat.