Po uzavření Schengenských dohod a následném zrušení vnitřních hranic jsme se smí­řili s tím, že se kompetence související s ochranou přesouvají na vnější hranice a zodpovědnost nesou státy, jejichž hranice vnější hranici tvoří. Ty mají zajistit všem občanům v Schengenu, tedy i nám, do­stateč­nou úroveň bezpečí uvnitř společného prostoru a zabránit ilegální migraci, ale i hra­nice přesahující organizované kriminalitě. Vlna ile­gální migrace však na jaře letošního roku do­sáhla takových roz­měrů, že přímořské státy na ochranu svých hranic prak­ticky rezig­novaly. Což lídři Evropské unie řešili a údajně ještě řeší vydáváním všelijakých předpisů a jed­náním s domovskými státy do Ev­ropy se hrnoucích imigrantů.

Jak taková jednání vypadají, nám před pár dny ukázali lídři Evropské unie na summitu k uprchlické krizi v maltské metropoli La Valletta. Zde dali vzniknout svěřeneckému fondu Africe, ze kterého by podle expertů mohlo být financováno řešení příčin migrační krize přímo v ze­mích, od­kud migranti přicházejí (ovšem kolik z těchto peněz v afrických státech prolezlých korupcí skončí v kapsách politiků a úředníků už žádný expert neuvádí). Na summitu byl projednáván i evrop­ský návrh pro bezodkladný ná­vrat ile­gálních migrantů z Afriky do jejich domovských zemí. Mecha­nis­mus se přitom měl vztahovat především na africké migranty bez dokladů, které ztratili, nebo spíše zničili. Brusel doufal, že af­rické vlády přesvědčí, aby mechanismus přijaly, pročež jim nabídl 1,8 miliardy eur, tedy v pře­počtu zhruba 50 miliard korun z fondu pomoci, a k tomu víza pro jejich diplomaty, stu­denty a pod­nikatele. Nutno ještě podotknout, že se zde vůbec nerokovalo o tom, jak by Evropská unie mohla podporo­vat af­rické země v jejich boji s teroristickými organi­za­cemi či skupinami, vyhá­nějícími domorodé obyva­telstvo z jeho sídel. Terorismus se u nás spojuje s Blízkým východem, ale zapomíná se na boj s terorismem v Africe a moc se nehovoří o francouz­ských vojenských akcích probíhajících ve Středoafrické republice a v Mali.

Ovšem africké země návrh evropských lídrů smetly ze stolu. Neboť o omezení exodu svých obyvatel ne­mají až tak velký zájem. Pro ně jsou za­jímavé příjmy emigrantů, kteří se v Evropě přece jen uchy­tili, třeba i díky šedé ekonomice (není oficiálně povolena, často ani jasně vymezena zákonem, je­jím příznakem je porušování běž­ných etických a morálních norem společnosti), aby pak z Evropy svým rodinám do do­movského státu posílali větší část výdělku. Tedy popravdě řečeno, africké země si ze summitu v La Vallettě odnesly 50 miliard korun na rozvojové a ekologické projekty, aniž by pro zastavení neutuchajícího proudu afrických migrantů hnuly prstem. Na summitu se zavázaly pouze k tomu, že do Evropy budou posílat úředníky, kteří pomo­hou EU s identifikací imigrantů. Zde ale najdeme i ukázkový příklad toho, jak hluboce se představitelé Evropské unie mýlí, když předpoklá­dají, že ekonomika EU své tempo růstu zrychlí tím, že se imi­granti proudící do evrop­ských států v nich zapojí do pracovního procesu a své mzdy pak utratí za zdejší zboží nebo služby. Spotřebi­telská poptávka sice představuje jeden z hlavních motorů ekonomic­kého růstu, avšak v případě imigrantů, posílajících mzdy chudým příbuzným a mnohdy i pašerákům lidí, u kte­rých se před cestou do Evropy značně zadlužili, rozhodně stoupat nebude. A nejen to: výdaje ze státních roz­počtů, určené na sociální dávky, díky neutuchajícímu přílivu imigrantů neustále poros­tou.

Za špatný vtip lze pak označit závěrečnou deklaraci summitu v maltské Vallettě, která zdůrazňuje, že prvořadou prioritou „musí být ochrana lidských životů“. Jenže to jsou jen prázdná slova, když na moři každý den dál budou umírat afričtí migranti, při­čemž je po summitu zřejmé, že díky zhoršují­cím se klimatickým podmínkám do jara příštího roku jich nebudou stovky, ale pravděpodobně další tisíce. Ovšem nejde jen o migranty z Afriky. Napří­klad na řecký ostrov Lesbos i dnes, kdy čtete tyto řádky, s určitostí dorazily další (minimálně) stovky lidí, ná­sledně umísťovaných do tá­bora Moria, kde vládne zá­kon džungle. K tomu pak vůkol jen přetékající latríny, haldy odpadků a totální vyčer­pání jak hladových imigrantů, tak lidí, kteří se jim pokoušejí zajistit alespoň zá­kladní pomoc. Na Lesbosu v těchto dnech, zatímco si europapaláši a jejich podržtašky na Maltě užívali přehršel jídla a pití, chybí všechno: od potravin přes přikrývky a stany, až po úředníky a po­licisty, kteří mají uprchlickou krizi zvládat. A tak policie začíná na půtky a sváry agresivních imi­grantů v táboře po­malu rezignovat, čas od času jen zasáhne slzným ply­nem. A jak student Jan Schulz-Weiling, který tu pracuje jako dobrovol­ník, řekl reportérům Süd­deutsche Zeitung: „Neuplyne den, aby na břehy ostrova moře nevyplavilo mrtvoly utopených bě­ženců.“ Ve skutečnosti to ovšem do­šlo tak daleko, že se ostrov potýká s problémem co si počít s nebožtíky, když márnice jsou pře­pl­něné a místa pro další hroby tu nejsou. Podle místního koronera Thodorose Nousase, jehož ru­kama procházejí uto­penci, je zdejší situace už i nad jeho síly: „Posí­lají nám malé děti, miminka, tě­hotné ženy. Je ne­možné se nezhroutit,“ konstatoval v rozhovoru pro řecké periodikum Eth­nos.

Bývalý australský premiér Tony Abbot lídry Ev­ropské unie na samém počátku dnešní imigrantské krize důrazně varoval před jejich přístupem a doporučoval Evropské komisi zpřísnění opat­ření na moři: „Jediným způsobem, jak zastavit umírání, je zastavit ty lodě. Proto je tak naléhavě nutné, aby evropské země přijaly velmi přísnou politiku, která ukončí obchodování s lidmi napříč Středomo­řím.“ A Tony Abbot dobře věděl o čem mluví, neboť Austrálie má s přílivy migrantů bo­haté zkuše­nosti. Migranti z Afghánistánu, Iráku a Íránu, namísto cesty z Turecka do Řecka či z Libye do Itá­lie, se totiž často vydávají do Austrálie, kam se snaží doplout z indonéských vod. Za lepším živo­tem se obyčejně plaví na rozpadajících se bárkách a v přeplněných člunech pašeráků. Není tedy divu, že se řada těchto plavidel potopila a mnoho migrantů při tom přišlo o život. Ovšem australská vláda ve snaze odradit migranty od nebezpečné cesty po moři zavedla po té, co se utopily první stovky cizinců, radikální opatření. "Naše země už má dost pašeráků, zneužívajících lidí touží­cích po azylu, kteří se často na moři utopí," prohlásil před časem tehdejší australský premiér Kevin Rudd s tím, že nové opatření také dovolí Austrálii pomáhat více lidem, kteří jsou ve skutečné tísni.