Výpravu za poznáním, o kterém nyní chci mluvit, jsem zahájil dopoledne 1. ledna tohoto roku sledováním 19. dílu pořadu JARO 45 na ČT. Zrovna tam běžel pořad o Kurtu Knispelovi, rodáku to ze Sudet a jinak tankovém esu wehrmachtu, který v průběhu 2. světové války dokázal na frontách západních i východních vyřadit 168 nepřátelských tanků. Byl to zkrátka kabrňák a je nesmírná škoda – jak z pořadu ČT vyplynulo - že i jeho jízda v posledních dnech války skončila, a to poblíž obce Vrbovec na Znojemsku, kde konečně Rusové dokázali být o vteřinu rychlejší než on. Byl tehdy provizorně uložen do země, ale našla se později organizace, která jeho kosti z nedůstojného hrobu vykopala a požádala obecní zastupitelství obce Vrbovec, aby Kurtu Knispelovi, jako vojáku, který se na území naší republiky narodil a na ní též skonal, zbudovala v obci důstojný památník.

Což obec odmítla a už to tedy vypadalo, že Knispel bude žít svůj život věčný i nadále bez památníku, když se v obci našel jediný spravedlivý a zbudoval Knispelovi aspoň památník svůj, soukromý, na zahrádce u svého domku (což zpravodajci ČT v pořadu JARO 45 vděčně ocenili).

Tolik tedy k první části příběhu a nyní přijde příběh druhý, jehož návaznost na příběh první nedokázali mnozí postřehnout, ale já jsem to zvládl.