Luděk Netušil: Na jak pevných základech stojí Saúdská Arábie?

Saúdské Arábii vládne rodinná diktatura, která netoleruje žádnou politickou opozici, tvrdě trestá obhájce lidských práv a politické disidenty.Tato rodinná dynastie vládne od samotného vzniku Saúdské Arábie v roce 1932 za pomoci wahhabitských islámských duchovních a wahhhabismus se stal státním náboženstvím. Saúdskoarabská vláda podporuje finančně muslimské školy (medresy) po celém světě, poskytuje velké množství státních stipendií pro zájemce z celého světa pro studium tohoto ultrakonzervativního směru islámského sunitského náboženství. V současné době se setkáváme s agresivní snahou o vývoz tohoto ultrakonzervativního směru islámu spolu s finanční i zbrojní podporou opozičních ozbrojených skupin v Sýrii a Iráku. Na druhou stranu vidíme v tomto pouštním království strach z toho, že tento nepokoj a občanské války, které exportuje se jako bumerang vrátí do Saúdské Arábie. Poslušnost v zemi udržuje státní aparát a náboženská policie dbající o čistotu islámu. Království ale ztrácí pozici strážce islámu, tuto pozici si přivlastnil Islámský stát, který dokonce Saúdy vyzívá k povstání proti královské rodině. Další problém pro Saudskou Arábii představuje Irán, jehož vliv v regionu vzrůstá. Toto vytváří další vnitřní napětí, 15% šiitská menšina, která je systematiky vytěsnována na okraj sauskoarabské společnosi a která žije v oblastech, kde jsou velká naleziště ropy samozřejmě inklinuje k Iránu coby šíitské velmoci na Středním Východě. Z tohoto povědomého strachu Saudská Arábie vojensky intervenovala při občanských nepokojích v Bahrajnu, kde vládne sunitská královská rodina ale většina obyvatel je šíitského vyznání. Ze stejného důvodu intervenuje i v Jemenu kde šiítský Húthiové sestoupily z hor na severu země a obsadily hlavní město Saná a přiměli vládu i s prezidentem k útěku do Saúdské Arábie. Saúdská Arábie zorganizovala koalici sunitských států s nimiž se snaží obnovit vládu. Prozatimní úspěch po několikaměsíčních bojích je, že se bývalý prezident mohl vrátit z exilu v Saúdské Arábii do Adenu – což je prozatím všechno. Takže se toto může velice těžko vykládat jako význačné vojenské vítězství.

Z důvodů obav, že se nestabilita, která je v Jemenu, Sýrii a Iráku přenese na území Saúdské Arábie, se saúdskoarabský režim rozhodl vybudovat 1000 km dlouhou zeď, která bude oddělovat toto pouštní království od Iráku. Stavba začala v roce 2014, poté co Islámský stát se zmocnil iráckého severozápadu. Bariéra bude kombinací plotu a příkopu. Tato bariéra zahrnuje 40 strážních věží, pět vrstev plotu, písečné náspy, radarové a kamerové zařízení. Ze strachu před vznikem opozičních skupin zaměřených proti vládnoucí dynastii nepřijala Saúdská Arábie žádné uprchlíky z válkou rozvrácené Sýrie a Iráku.

Vládnoucí elita se při své ochraně spoléhá na masivní nákupy západních zbraní a na americké vojenské základny. Při tom všem je na místě se zeptat – jaká je skutečná vnitřní stabilita Saúdské Arábie?

První pilíř stability saúdkoarabského království – Voda

Od vzniku Saúdské Arábie byla loajalita obyvatel nově vzniklého království založena na zajištění vodních zdrojů. Základním kamenem nové národní identity byla přeměna vojenských kmenů ichwán v náboženské milice a jejich následné začlenění do struktur nově se formující státní organizace.

Strategií Saudů se stalo usazování kočovníků do zemědělských osad sloužících zároveň jako výcvikové tábory zvané hidžra. Na oplátku získali ichwáni přístup k vodním zdrojům a měli k dispozici úrodnou půdu. Zakladatel saudskoarabského královsví Ibn Saud si od začátku uvědomoval problém kmenové sounáležitosti, která vždy byla silnější než loajalita ke státu. Před objevem ropy proto nacházela vládnoucí rodina legitimitu díky duchovenstvu. Zároveň od počátku můžeme spatřovat silnou tendenci Ibn Saúda mít pod kontrolou půdu a vodní zdroje, čímž de facto získával dohled nad pohybem svých obyvatel a jejich výživou. Snaha mít pod kontrolou přírodní zdroje je logickým důvodem toho, že jak kočovníci, tak usedlíci neustále bojovali o vodu nebo půdu. Proto pro Ibn Saúda bylo strategicky výhodné převzít dozor nad zdroji vody a mít jejich rozdělování pod kontrolou. Legitimita vládnutí byla zajištěna jak náboženstvím, tak i kontrolou přírodních zdrojů.

Obyvatelstvo se stalo závislé na schopnosti vlády zajistit jim přístup k vodním zdrojům a orné půdě, což znamenalo další posílení dynastie.

Pět let po vyhlášení saúdskoarabského státu, tj. v roce 1938 proběhl první úspěšný ropný vrt, zahájení významějšího exportu ale na deset let pozdržela 2. světová válka.

Zpočátku těžila Saúdská Arábie zhruba 60 tisíc barelů ropy denně, v roce 1965 už to bylo 2,5 milionů barelů a na vrcholu své ropné éry, v roce 1974, už to bylo necelých osm milionů barelů denně. Kromě toho se země stala klíčovým dodavatelem ropy do celého světa se schopností přizpůsobovat se potřebám trhu. Král Ibn Saúd však ani na začátku ropného objevu nepolevoval ve snaze nalézt bohatší zdroje vody. Saudská Arábie totiž dlouho neměla z ropy velké příjmy, ačkoli po jejím objevu vzrostla důvěra k vládnoucí rodině. Ibn Saud proto hledal další možnosti, jak zvýšit kontrolu nad územím a chtěl svoji legitimitu upevnit tím, že zajistí nový objev zdrojů vody. Průzkum se zaměřil na oblast Asíru, což bylo sporné území mezi Saúdskou Arábií a Jemenem. Po zjištění, že tato oblast je bohatá na ropu, zdroje podzemních vod a je zde kvalitní orná půda Saudská Arábie o toto území bojovala s Jemenem a posléze jej obsadila. Během zvýšených příjmů za ropu v průběhu 70. až 80. let se Saúdská Arábie rozhodla věnovat velké částky do zvětšení kapacity na dodávky pitné vody. Spustil se projekt desanilinizace tj. odsolování mořské vody z Rudého moře a čerpání vody z artézských studních. Prostřednictvím desalinizace měli dostatek vody a stali se 6. největším producentem pšenice. Toto se stalo za 4 x vyšších nákladů na vypěstování pšenice než je běžné. Další nevýhodou bylo, že desanilizace pomocí reverzní osmózy vyžadovala velké energetické vstupy což opět záviselo na těžbě ropy. Čerpání vody z artézských studní mělo tu nevýhodu, že vyčerpávali zásoby vod, které vznikali před 10 000 až 30 000 lety. Za současného stavu klimatu, tj. vysokých teplot s minimem srážek jsou tyto zásoby vody neobnovitelné. To vedlo k tomu že, postupné vyčerpávání těchto podzemních zásob pitné vody vedlo k poklesu hladiny podzemních vod z 200 m na dnešní hloubku 2000 m. Z tohoto důvodu saudskoarabská vláda upustila od snahy velkoplošného pěstování obilí na území Saúdské Arábie (kde je pěstování neekonomické i kvůli vysokému odparu a tím zneefiktivění samotného zavlažování) a začala nakupovat úrodnou půdu v zahraničí. V součané době již byli nakoupeny desetitisíce hektarů úrodné půdy v Súdánu, kde se již pšenice pěstuje a hodlá masivně investovat do zemědělství v Egyptu, Ethiopii, Turecku, Ukrajině a Uzbekistánu. S větším úspěchem byl odstartován v 70. letech projekt zavlažovacího zařízení v oblasti Al-Hasa. Vláda zde nechala zrekonstruovat zařízení, jež shromažďovalo podzemní vody z dvanácti pramenů, načež byla tato voda následně rozváděna prostřednictvím potrubí. Díky čerpacím stanicím se podzemní voda využívala i na zavlažování dvou milonů datlových palem, což významně pomohlo místním farmářům.

Druhý pilíř stability saúdkoarabského království – Ropa

Velká neznámá je výše ověřených zásob ropy, kterými disponuje Saúdská Arábie. Odhady se velice rozcházejí takže není možné přesně určit rozsah zásob. S výší ověřených zásob jsou tedy tři problémy: za prvé nevíme přesně, kolik jí máme, a můžeme se opírat o různé odhady, za druhé většina území, kde by se mohlo narazit na ropu, už je objevena a největší naděje na nalezení konvenční ropy jsou vkládány do hlubokomořských vrtů. Třetí faktor je, že v ropném průmyslu je všechno drahé, nejvíce doprava, která ovlivňuje cenu ropy. Problematikou těžby ropy se dlouhodobě zabýval Matthew R. Simmons, který v roce 2005 vydal publikaci s názvem Twilight the Desert. The Coming Saudi Oil Shock and the World Economy (v překladu Soumrak v poušti. Světová ekonomika a příchod saúdského ropného šoku). Tento muž byl investičním makléřem specializující se na ropné projekty a zároveň byl za vlády amerického prezidenta George W. Bushe poradcem v oblasti ropné problematiky. Simmons ve své knize vychází z přibližně 200 zpráv týkající se saudskoarabských ropných polí, vydávaných od 60. let organizací složenou z ropných inženýrů, které následně podrobil analýze. V publikaci pak upozorňuje, že Saudská Arábie má sice 300 nalezených ropných ložisek, ale 90 % ropy pochází z pěti polí, které navíc byly objeveny již v letech 1940-1965. Autor tak poukazuje na to, že od roku 1970 nebylo nalezeno žádné skutečně velké ropné pole. Téměř 60 % saúdské ropy pochází z největšího pevninského ropného pole na světě – Ghawaru – který byl objeven už v roce 1948 a jenž podle Simmonse již dosáhl svého vrcholu. Jak Ghawar, tak i ostatní velká ropná pole jsou přitom injektována stále větším objemem vody, aby byla zvýšena jejich vytěžitelnost. Podobné přetěžování nakonec vedlo ke stavu, kdy se z ropných studní dnes čerpá stále více mořské vody, vháněné do vrtů kvůli zvýšení tlaku, čímž se pole nenávratně poškozují. Saúdská Arábie je tak nucena nejen využívat stále větší objem pro ni velmi důležitého zdroje – vody, ale zároveň se jí nedostává jiného významného zdroje tolik, jako dřív – ropy. Oblast Al-Hasy, kde se Ghawar nachází, je přitom územím bohatým nejen na ropu, ale také na podzemní zdroje vody. Při využívání stimulačních metod, jako je například kyselá stimulace, ovšem dochází ke znečištění těchto vod. Saúdská Arábie se v tomto případě dostává do situace kdy bez ropy je silně omezená její schopnost zajistit obyvatelstvu zdroje pitné vody (vysoce energeticky náročné odsolování vody) a zároveň svojí činností přispívá k jejímu znečištění.

Rýsující se problémy

Způsob, jakým vládnoucí rodina udržuje svou moc, je založen na přílivu ropného bohatství, na němž je Saúdská Arábie bez přehánění závislá. Za vlády krále Fahda byla navíc ustanovena zvyklost, na základě níž si rodina Saúdů ponechává z příjmů ropy 18 %, přičemž toto pravidlo pravděpodobně funguje dodnes. Kromě toho si mnoho členů vládnoucí dynastie zlepšují své příjmy poměrně vysokými provizemi ze zahraničního obchodu a i ti méně významní princové pobírají měsíční rentu ve výši kolem deseti tisíc dolarů. Tento způsob obohacování vládnoucí rodiny sice obyvatelstvo pohoršuje a pobuřuje, ale zároveň se jedná o celkem efektivní způsob, jenž rodině Saúdů umožňuje korumpovat nesouhlasné hlasy lidu. Jak již bylo řečeno, zdravotní péče a vzdělání jsou bezplatné, voda a energie jsou dotované, vojenská služba není povinná a stát nevybírá daně. Mimo to, rodina Saúdů kontroluje všechny sféry života – dominuje všem politickým pozicím, ovládá celý ekonomický prostor a společně s jejími loajálními stoupenci vlastní všechny hlavní saúdské deníky a čtyři z pěti nejoblíbenějších satelitních kanálů.

Tento model vládnutí fungoval po mnoho let takřka bez problémů. Situace se ale začíná postupně měnit. Když uvážíme, že na příjmech z ropy v případě Saúdské Arábie závisí 80 procent příjmů státního rozpočtu, 45 procent hospodářského výkonu a 90 procent příjmů z exportu je zhroucení cen ropy za barel od poloviny loňského roku ze 110 na 50 dolarů alarmující. Saúdská Arábie vzhledem k nízkým cenám ropy ztratila desítky miliard dolarů, což má negativní vliv na devizové rezervy země.

Podle odborníků bude finanční „polštář“ rezerv trvat dalších pět let, ale pokuď by pokračovaly současné ceny ropy (Ruská vláda očekává, že v roce 2016 se bude cena ropy držet jen na 55 – 56 dolarech za barel), může se Saúdská Arábie dočkat bankrotu. Podle ředitele MMF na Blízkém východě Masúda Ahmeda v důsledku nižších výnosů z vývozu ropy ztratila ekonomika Saúdské Arábie v letošním roce 360 miliard dolarů.

Podle odhadů MMF deficit rozpočtu Saúdské Arábie bude za běžný rok činit 21,5% HDP (více než 151 miliard dolarů), a v roce 2016 – 19,4% HDP. Pro srovnání, ruský rozpočtový deficit v letošním roce se podle ekonoma Alexandra Suslina odhaduje na přibližně 3%HDP. Neboli 35 miliard dolarů.

O „pětiletce“ hovoří i například ředitel Institutu pro blízský východ Jevgenij Satanovský. „Saúdská Arábie má pět let, aby šla do plného konkurzu, a dva nebo tři roky, pokud prudce nesníží sociální výdaje,“ varuje expert.

Vyšších příjmů z vývozu lze dosáhnout navýšením těžby. Generální ředitel státní ropné společnosti Saudi Aramco, Chálid Falíh, počítá s navýšením a poté udržením produkční kapacity na hranici 12,5 milionu barelů denně. Když pomineme řadu let kolující pochyby, zda Saúdové své schopnosti nepřeceňují, vypadá to, že prostor pro navýšení existuje.

Další varovný faktor je spotřeba ropy v samotné Saúdské Arábii, která v posledních letech povážlivě stoupá. Od roku 1968 se podle údajů britské BP zvýšila 6,5krát (na dnešních tři miliony barelů denně), zatímco těžba jen 3,5krát (dnes přibližně 10 milionu barelů denně). Podle posledních předpovědí může vnitřní spotřeba Saúdské Arábie dále strmě stoupat což je spojeno s prudkým růstem saúdskoarabské populace (od roku 1968 pětinásobný nárůst) a vzhledem k její skladbě - skoro polovina obyvatel je ve věku do 24 let - nelze očekávat rychlou stabilizaci.

Když tuto situaci shrneme tak nezní příliš optimisticky. Vzpomeňme, jak saúdská vláda reagovala na Arabské jaro – několik dní po pádu egyptského prezidenta Mubaraka oznámila vláda nové „sociální výdaje“, například vyšší platy pro státní zaměstnance, ve výši 10,7 miliard dolarů. Dalších přibližně 120 miliard mělo záhy následovat. Omezit výdaje na obranu také dost dobře nejde – máme tu válku v Jemenu a panují silné obavy z nepřátelsky naladěného Iránu.

Další negativní faktor o kterém se nepíše je problém zásobování pitnou vodou pro současnou a budoucí saudskoarabskou populaci. Velké zásoby podzemních vod byly promrhány v letech pokusů o zúrodnění pouště za účelem zajištění potravinové soběstačnosti. Budou se muset postavit další velké odsolovací stanice (což je opět spojeno s vysokou spotřebou elektrické energie – 56 procent bylo v roce 2011 vyrobeno z ropy a jejích produktů). Na výrobu elektřiny ovšem v Saúdské Arábii padne přibližně jen třetina celkové vniřní spotřeby ropy. Konkrétně jí podle Mezinárodní energetické agentury v roce 2011 spálili Saúdové v elektrárnách 38 milionů tun.

Najít řešení výše popsané situace nebude jednoduché – čas ukáže jak si saúdskoarabská vláda s těmito problémy poradí.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami