Luděk Netušil: Schyluje se ke konfliktu o rozdělení vod Nilu?

Nil je nejdelší řekou Afriky. Jeho povodí zasahuje do území deseti států, což představuje zhruba 10% rozlohy Afriky (přibližně 3 000 000 km2). Na vodě z Nilu je závislých více než 160 miliónů lidí. Díky vodě z Nilu vznikla jedna z nejstarších a nejúspěšnějších civilizací v dějinách lidstva. Zvláště pro Egypt je zásobování vodou jedna z prioritních záležitostí - Egypt na základě smluv z roku 1929 a z roku 1959 vykonává dozor nad jeho vodami. To ovšem naráží na odpor zemí na horním toku Nilu.

V rámci společného rozvoje a využívání nilských vod vzniklo v únoru 1999 sdružení NBI (Nile Basin Intiative) – Iniciativa povodí Nilu. Cílem sdružení je zajistit spravedlivější sdílení vod Nilu. Ve sdružení jsou všechny členské státy povodí, tzn. Burundi, Rwanda, Uganda, Keňa, Tanzanie, Jižní Súdán, Eritrea, Etiopie, Demokratická republika Kongo, Súdán a Egypt. Základní snahou sdružení je vytvoření náhrady smluv z dob koloniální éry Afriky – a tady začínají problémy.

Egypt a Súdán nové rozdělení práv striktně odmítají

Smlouvu o novém využití vod podepsala v květnu 2010 Etiopie, Keňa, Uganda, Tanzanie, Rwanda a jako poslední Burundi v březnu 2011. Demokratická republika Kongo zůstává neutrální a Eritrea má v rámci Nile Basin Intiative status pozorovatelského státu, neboť se nachází jen v rozvodí Nilu, ne přímo na něm, nebo na jeho přítocích. Egypt a Súdán však nové rozdělení práv striktně odmítají, jelikož stavby na horním toku Nilu podle nich sníží množství vody v povodí dolního toku a nadále trvají na respektování smlouvy o zavlažování, kterou uzavřel Egypt s Velkou Británií v roce 1929, resp. smlouvy z roku 1959 mezi Egyptem a Súdánem o rozdělení vod Nilu. Tento postoj také vychází z jejich vzájemné smlouvy z roku 1959, kde se obě země dohodly na budoucí spolupráci a na tom, že budou v případě vyjednávání s jakýmkoliv jiným státem povodí Nilu zastávat společný a jednotný postoj.

Problém je v tom, že se Egypt odvolává na smlouvu z roku 1929, kde většina ustanovení byla transformována do smlouvy z roku 1959 (byla zvýšena kvóta pro Súdán z 4 miliard m3 na 18,5 miliardy m3). Původní smlouva z roku 1929 byla uzavřena v době, kdy byl Egypt protektorátním územím Velké Británie. Díky ní získal Egypt mnohé výhody a mohl ve velkém modernizovat správu svých vodních zdrojů, neboť Britové si dobře uvědomovali klíčovou roli Nilu pro samostatnou existenci a blaho země. V této smlouvě získal Egypt výsadní právo řeku plně využívat během období sucha. Dále získal oprávnění monitorovat řeku i ve státech na jejím horním toku, mohl zde uskutečňovat projekty bez souhlasu ostatních států a navíc mu byla přiznána pravomoc vetovat jakýkoli stavební projekt na Nilu, který by ohrožoval jeho zájmy a práva. Toto byly skutečně nadstandartní práva poplatné své době – s minimální spotřebou vody u států na horním toku Nilu. Státy byly též ekonomicky slabé, proto Egypt neměl důvod s těmito státy nijak soupeřit.

Megaprojekt GERD

Dnešní doba diametrálně mění mocenské vztahy států povodí Nilu. Smlouva z roku 1959, která garantuje Egyptu a Súdánu téměř 90 procent vod Nilu o celkovém objemu 55,5 miliard m3 pro Egypt a 18,5 miliard m3 pro Súdán, je pro ostatní země povodí Nilu nepřijatelná. V protikladu k těmto snahám ke změně této smlouvy je postoj Egypta, který vidí v zachování svého podílu na nilských vodách garanci národní bezpečnosti a záruku budoucího rozvoje. V přístupech egyptské vlády k problematice zavlažování se začíná rýsovat jeden ze stěžejních problémů – efektivnost využívání vody. Všechny zavodňovací kanály a nádrže mají v krajině, kde jsou vysoké teploty jednu, velkou nevýhodu – vysoký odpar. Egypt pravidelně ztrácí přibližně 16% celkového podílu vody hlavně na Asuánské přehradě. To je přibližně 10 - 16 miliard m3 vody. To je množství vody, které vystačilo na zavlažení více než 8000 km2. Nejhlasitěji se o svá práva na svůj podíl vody z Nilu hlásí etiopská vláda. Etiopie, na jejímž území pramení Modrý Nil, chce nyní čerpat daleko více vody, kterou potřebuje na zavlažování zemědělských oblastí a pro svoji energetiku. Na území Etiopie vzniká několik přehrad, z nichž největší je Přehrada velké etiopské renesance (Grand Ethiopian Renaissance Dam – GERD), jejíž stavba započala v dubnu 2011 na Modrém Nilu v Etiopii při hranicích se Súdánem. Tato přehrada by měla být uvedena do provozu v roce 2017 a bude největší v Africe. Velká hráz přehrady dosáhne výšky 170 metrů, přehradní nádrž bude mít rozlohu 1800 km2 a jejích 16 turbín bude mít výkon 6000 MW.

Do nesnází přivede výstavba této přehrady Egypt. Od soutoku Modrého a Bílého Nilu v Chartúmu pocházejí tři čtvrtiny vody z Etiopie. Až se bude obří přehradní nádrž plnit, přijde Egypt o velké množství vody a po naplnění nádrže bude přítok Nilu v Egyptě o pětinu nižší ve srovnání s dnešním stavem. Egypt a Etiopie se o sdílení nilských vod přou již od doby vzniku samostatného etiopského státu, ale tyto spory nikdy nevyústily v ozbrojený konflikt. V roce 2012 však unikla přes server Wikileaks informace o tajné dohodě Egypta se Súdánem, která by Egyptu umožňovala postavit na súdánském území leteckou základnu za účelem záložního podpůrného letiště, které by bylo využito při napadení přehrady GERD. K tomuto zásahu by došlo v případě, že by skončily neúspěšně snahy o diplomatické řešení sporů o sdílení vod mezi Etiopií a Egyptem. Egypt však tyto zprávy zásadně popřel. Na druhou stranu nutno říci, že Egypt je regionální velmoc s největší africkou armádou (podle posledních údajů má např. 4624 tanků, 13949 obrněných transportérů, 1107 letadel apod.). U všech druhů zbraní dochází k nepřetržitému rozšiřování výzbroje a modernizaci. Například u letectva došlo v průběhu roku 2014 k podepsání smlouvy na dodání 24 kusů modernizovaných MIG–29 M a probíhá jednání o dodávce 24 kusů MIG-35. V nedávných dnech došlo k podpisu velkého zbrojního kontraktu s Francií, který mimo jiné zahrnoval dodávku 24 kusů stihaček French Dassault Rafale.

Ozbrojený konflikt by ale nemusel být jednostrannou egyptskou záležitostí vzhledem k tomu že, etiopská armáda je druhou nejsilnější armádou v tomto regionu. Je vyzbrojena kombinací ruské a západní techniky a zocelena válkami s Eritreí a Somálskem. V rámci možností také průběžně modernizuje svoji výzbroj.

Prohlubování problémů

Výstavba přehrady GERD je obrovskou investicí. Poslední údaje hovoří o nákladech ve výši 4,7 miliardy dolarů. Přibližně 8500 dělníků pracuje na stavbě nepřetržitě 24 hodin denně a v současné době je zrealizováno cca 40 % stavby.

V mezičase již etiopská vláda podepsala kontrakty s čínskými a tureckou firmou na výstavbu čtyř elektrifikovaných tratí s celkovou délkou 5000 km. V projektu se počítá, že tyto tratě budou napájeny elektřinou vyrobenou přehradou GERD. Krajina severní Etiopie je extrémně suchá a její další zemědělské využití je podmíněno vybudováním zavlažovacího systému napájeného z přehrady GERD. O spravedlivém podílu na využití vod Nilu a o budované přehradě se již vedlo několik kol egyptsko-etiopských rozhovorů. Skončily bez jakéhokoliv hmatatelného úspěchu – oba státy zastávají neústupné pozice.

Je příliš mnoho ve hře. Je to jako poker s tím, že se sázky neustále zvětšují. Pokračující klimatické změny a populační růst činní situaci čím dál napjatější. Počet obyvatel v povodí Nilu se stále zvyšuje a předpokládá se, že do budoucna dále poroste. Všechny země povodí s výjimkou Egypta mají porodnost vyšší než 4,5 dítěte na jednu ženu, Kongo dokonce až 6,1. Demografický růst Egypta není ve srovnání s ostatními tak rapidní, míra porodnosti je pouhých 2,9. Zato je mnohem více ohrožen nedostatkem vody, který se již i přes nižší populační růst stává velkým problémem. V roce 2009 bylo množství vody na osobu za rok jen 860 m3, což je hodnota významně nižší, než obecně stanovený práh nedostatku vody 1000 m3. Předpovědi populačního růstu do budoucna jsou s ohledem na současnou situaci velmi znepokojivé. Podle odhadů by se měl počet obyvatel v povodí Nilu během čtyřiceti let zdvojnásobit ze 429 milionů lidí v roce 2012 na celých 945 milionů. Situace Egypta je pravděpodobně ze všech států povodí nejzávažnější. Pokud bude jeho populace růst do budoucna stejným tempem, bude pro vládu velmi obtížným úkolem zajistit dostatek vody všem jeho obyvatelům.

Egypt si dlouhodobě žije nad své vodní možnosti

Dalším velkým problémem je zavlažování zemědělské půdy v oblastech s vysokými teplotami, kde jsou velké ztráty vody tzv. odparem. Z toho plyne, že při rapidním egyptském populačním půstu (každých deset měsíců vzroste počet obyvatel o milion) není země schopna zajistit soběstačnost ve výrobě potravin. Země, která byla původně exportérem potravin, se tak již během vlády Násira změnila v importéra a na konci Sadatova prezidenství už musela získávat více než polovinu obilí z dovozu.

Stručně řečeno, Egypt byl po většinu historie jedinou zemí většího významu v povodí Nilu, a tudíž mohl mít téměř všechnu vodu pro sebe. V 50. a 60. letech se však ostatní státy v povodí Nilu osamostatnily a začaly se rychle rozvíjet. To přineslo mnohem větší nároky na spotřebu vody a počátek sporů o její sdílení. Egyptští představitelé se stále chovali jako by Nil byl neomezeným zdrojem vody pro Egypt. Dokonce i Súdán, který si vymohl v roce 1959 zvýšení své vodní odběrové kvóty se dostává do situace, kdy bude nucen překročit smluvní kvótu odběru vody. Tak postupně dochází na dlouhodobá varování vědců a hydroinženýrů, že Egypt si dlouhodobě žije nad své vodní možnosti. Egyptu dosud nahrával do karet fakt, že Súdán i Etiopie byli příliš chudé státy, oslabené politickou nestabilitou a občanskou válkou, kvůli čemuž neměly sílu ani prostředky věnovat se rozvoji vlastního vodohospodářství.

Je patrné, že lze očekávat v otázce dělení vod Nilu výrazné změny. Hlavní otázkou je, jestli další vývoj bude směřovat k hlubší spolupráci států povodí Nilu a ke spravedlivějšímu využívání vodních zdrojů, nebo naopak vyústí v rozpoutání ozbrojeného konfliktu o tuto strategickou surovinu.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami