Myslel si to zjevně i Angus Deaton, letošní laureát Nobelovy ceny za ekonomii, i se svojí manželkou, taktéž badatelkou z Princetonu.  Jenže pak oba manželé zevrubně rozebrali příslušná data a, jak dnes nobelista přiznává, údivem „spadli ze židle“. Bělošští američtí muži středoškolského vzdělání jsou na tom totiž mnohem hůře, než by si kdokoli pomyslel. Čelí dramaticky rostoucí míře úmrtnosti. Tento ukazatel se v jejich případě rapidně navýšil mezi lety 1999 a 2013, po dvou desetiletích strmého poklesu. Přitom takové navýšení nevykazuje žádná jiná socioekonomická skupina ve vyspělém světě. Ani černoši, ani hispánci, ani Evropané.

Konkrétně platí, že míra úmrtnosti bělochů ve věku mezi 45 a 54 lety rostla mezi lety 1999 a 2013 tempem půl procenta ročně, a to z 381,5 na 415,4 úmrtí na 100 tisíc obyvatel. Deaton se svojí manželkou, Anne Caseovou, také spočítali, že během této etapy nárůstu úmrtnosti zemřelo celkem 488 500 Američanů, kteří by jinak žili, pokud by pokračoval trend typický pro období před rokem 1999. Tehdy příslušná míra úmrtnosti klesala, od sedmdesátých let zhruba dvouprocentním tempem ročně.

Deaton však „spadl ze židle“ ještě podruhé. To když popsané šokující zjištění odmítly zveřejnit hned dva prestižní vědecké časopisy, Journal of the American Medical Association a New England Journal of Medicine. Že prý nárůst úmrtnosti bílých mužů ve své studii dostatečně nevysvětlili. „To je, jako kdybych volal hasiče, že hoří dům, a oni se zeptali, co je příčinou požáru,“ kroutí hlavou Deaton. „A kdybych pokrčil rameny, že netuším, oni by odvětili, že nemohou přijet, dokud jim ten důvod nesdělím.“