Patřili k nim i první komunisté. I oni chtěli jen lepší společnost, zasazovali se za právo na důstojné podmínky pro každého člena společnosti. Nic nelze namítat, dělníkům se v té době opravdu nežilo nejlépe a zajímat se o problémy druhých je ušlechtilé a lidské. Nebýt grantů z východu, hnutí by nepřekvapilo společnost komunistickým pučem. V okamžiku, kdy se krásné ideje spojily se zdroji, narůstala moc a přišly morální kompromisy, které již tolik sluníčkové nebyly. Pro dobro společnosti se muselo odstranit „pár“ nepohodlných elementů s názory, které se s konceptem dobra společnosti neshodovaly, společnost podlehla vnuceným idejím. Zdroje a moc se později staly hlavní motivací pro ochotu jisté autocenzury spojené s opakováním osvědčených frází, které více deklarovaly příslušnost k mocné skupině, než souvislost s dobrem společnosti.

Snaha ovlivnit společnost, vytvářet dobro, pomáhat je ohromně povzbuzující, dává nám možnost vnímat sami sebe jako lepší. U běžného člověka je toto, dalo by se říci „sluníčkové“ nastavení, součástí vývoje, kdy se nalézá rovnováha mezi pudem sebezáchovy a lákavým přesahem do společnosti, navíc společnosti definované velmi zeširoka – v současnosti se po spáse všech hladových Afriky zastaví až o výšiny Tibetu. Přirozené podmínky pro rozvoj osobnosti, poznání reálného samostatného života většinou pomůže relativně dobrému ustanovení rovnováhy a více funkční definici svého zázemí a sluníčko dozraje.

Problém je, když se vývoj zastaví  tím, že se určité chování začne vyplácet, je to tzv. „každý měsíc na účtu“. Pak se postupně objevují morální kompromisy, na které je příliš jednoduché si zvyknout. Kolik lidí v současných neziskových organizacích nebo jinak čerpající granty, je ochotno si ujasnit, co vlastně dostávají a co za to sami platí? Kolik lidí před pár desítkami let dobrovolně vyměnilo rudou knížku (což původně měla být také taková nezisková organizace na výrobu dobra) s bonusy výhod za nepohodlí života běžného občana?