Patřili k nim i první komunisté. I oni chtěli jen lepší společnost, zasazovali se za právo na důstojné podmínky pro každého člena společnosti. Nic nelze namítat, dělníkům se v té době opravdu nežilo nejlépe a zajímat se o problémy druhých je ušlechtilé a lidské. Nebýt grantů z východu, hnutí by nepřekvapilo společnost komunistickým pučem. V okamžiku, kdy se krásné ideje spojily se zdroji, narůstala moc a přišly morální kompromisy, které již tolik sluníčkové nebyly. Pro dobro společnosti se muselo odstranit „pár“ nepohodlných elementů s názory, které se s konceptem dobra společnosti neshodovaly, společnost podlehla vnuceným idejím. Zdroje a moc se později staly hlavní motivací pro ochotu jisté autocenzury spojené s opakováním osvědčených frází, které více deklarovaly příslušnost k mocné skupině, než souvislost s dobrem společnosti.
Snaha ovlivnit společnost, vytvářet dobro, pomáhat je ohromně povzbuzující, dává nám možnost vnímat sami sebe jako lepší. U běžného člověka je toto, dalo by se říci „sluníčkové“ nastavení, součástí vývoje, kdy se nalézá rovnováha mezi pudem sebezáchovy a lákavým přesahem do společnosti, navíc společnosti definované velmi zeširoka – v současnosti se po spáse všech hladových Afriky zastaví až o výšiny Tibetu. Přirozené podmínky pro rozvoj osobnosti, poznání reálného samostatného života většinou pomůže relativně dobrému ustanovení rovnováhy a více funkční definici svého zázemí a sluníčko dozraje.
Problém je, když se vývoj zastaví tím, že se určité chování začne vyplácet, je to tzv. „každý měsíc na účtu“. Pak se postupně objevují morální kompromisy, na které je příliš jednoduché si zvyknout. Kolik lidí v současných neziskových organizacích nebo jinak čerpající granty, je ochotno si ujasnit, co vlastně dostávají a co za to sami platí? Kolik lidí před pár desítkami let dobrovolně vyměnilo rudou knížku (což původně měla být také taková nezisková organizace na výrobu dobra) s bonusy výhod za nepohodlí života běžného občana?
Jak se stane, že může být výnosné sledovat například dnes populární „míru nenávisti“? To je něco jako „sexometr“? Dočkáme se, že „módní policie“ dostane veřejné peníze a bude na sociálních sítích kontrolovat, zda chodíme oblečeni podle trendů? Kdo podpoří grant na takovou hloupost? Jak je možné, že pracovník neziskové organizace s neskrývanou arogancí vyhrožuje demokraticky zvoleným politikům? Jak je možné, že skvělí a nadšení lidé, kteří dosáhli na peníze z Norských fondů, najednou shodně opakují „nevidím, neslyším, Norsko je nejvyspělejší země a kdo ji kritizuje, je nepřítel naší společnosti“?
Jak je možné, že ženy původně angažované v docela rozumných otázkách ženských práv, se po přiklepnutí grantu změní v obtížný hmyz kroužící kolem jepičích témat? Jak je možné, že díky Norským fondům a jiným tokům peněz nám z našich fungujících institucí pomalu vznikají ministerstva kouzel a absurdit?
Proč díky grantům zjistíme, že lidé, kteří byli donedávna považováni za běžnou populaci a jejich otázka vcelku bezvýznamná, si ve skutečnosti zakládají na tom, že jsou velmi jiní, a k tomu, aby byli jako ostatní, potřebují dotace jako by šlo o živočišnou výrobu EU?
V každé společnosti jde nalézt skupinu dětí, která je ohrožena a potřebuje pomoc. S Norskými fondy se skandováním „ohrožené dítě“ stává fráze provázející paskvil, který staví stát s nejasnými zájmy mezi jakkoli dobře zaopatřené děti a jejich rodiče. Kolik peněz se značkou „pomoc migrantům“ proteklo a proměnilo se ve spokojenost zaměstnanců oddaných překvapivě stejnému názoru? Jak je možné, že v případě problému, jako jsou čeští sourozenci odděleně zadržovaní v Norsku, jsou to právě lidé usilující o granty z Norských fondů (i kdyby byly třeba na vědu), kdo jednotně skandují „už si zvykli, neviděl jsem spis, kdoví, jak to bylo, Norsko by nechybovalo“ a raději z jejich matky dělají masového vraha, i když by mohlo stačit podívat se směrem, odkud jdou peníze, otevřít oči a vrátit se rychle k náznakům obecné lidskosti, které by každý člověk měl mít v základní výbavě. Proč nadějní umělci opakují historii a místo originální tvorby sahají po grantech na šíření norské temnoty? Neměli by být rádi, že už nemusí žít veselou ruskou politickou písní?
Tato příslušnost ke skupině s totožnými názory vůbec nesouvisí se „sluníčky“, která řadu svých názorů myslí tak dobře, až z nich jednoho dne vyroste. Sluníčka jsou jako tzv. vnitřní dítě – důvěřivá, bezstarostná, velkoryse neřeší detaily. Je velmi dobré tento záviděníhodný stav bytí odlišit od leptajících projevů korporátní identity. A to se nevysvětluje roztomilými diskuzemi, ale důslednou kontrolou toků peněz a auditem přínosu. Pár neziskových organizací svoji činnost u firemních dárců obhájí a bude skromněji fungovat i po přerušení problematických zdrojů, věda si své místo nalezne sama, památkám se musí věnovat stát, umělcům se bez prodejnosti bude lépe dýchat a do sociálních záležitostí a školství se vrátí racionalita. Jak prosté.
Vyšlo na eportal.parlamentnilisty.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
