Martin Janeček: Začnou se konečně lidem oči otevírat?

Po prvním oddechnutí si po telefonickém rozhovoru, informujícím mě, že nikdo z mé rodiny, žijící v Paříži, nebyl ani mezi 129 usmrcenými, ani mezi třemi sty zraněnými teroristickými útoky z 13. listopadu, jsem si položil otázku, zda se konečně lidem začnou otevírat oči. Nebo budou ještě dlouho schovávat hlavu do písku, aby nevěděli, s kým mají tu čest?

Zde v české televizi někdo položil otázku, zda nedojde od Islámského státu k metastázi. To je velmi výstižný výraz. Rychle se množící masa frustrovaných lidí, bez možností uplatnit se, štvaná fanatiky radikálního islámu, je skutečně něco jako zhoubné buňky, které se šíří od zhoubného nádoru do celého organismu a rychle způsobí jeho smrt. Jedinou možností tomu zabránit je včas nádor odříznout. Blízká budoucnost nám ukáže, zda ve Francii je už na to moc pozdě, nebo není. Česká republika musí ale udělat vše, aby těmto rakovinovým buňkám zabránila k přístupu do svého organismu.

Mnoha lidem se tato metafora bude zdát nepřijatelnou. Lidé si přeci mají vzájemně pomáhat a ne se přirovnávat k rakovinovým buňkám.

Souhlasím s touto zásadou. Neskrývejme si ale, že jí nelze aplikovat vždycky. Jak řekl jeden britský činitel: „Abychom mohli diskutovat o míru, tak musíme nejdřív zůstat na živu.“ A to se nám nemusí podařit, když máme před sebou někoho, jako jsou vrazi, nyní činní ve Francii.

Snad je ale možné dodat, že metafora o rakovinové metastázi má ještě další dimenzi. Rakovinový nádor se neobjevuje v těle zdravého člověka. Snad není příliš přehnané říci, že se objevuje především v těle těch, kteří už nějakým způsobem nemají chuť žít dál. A to do značné míry charakterizuje mnohé členy současného lidstva.

Lidstvo je ovšem velmi nesourodé. Usama bin Láden říkal, že západní národy milují život, tak, jako muslimové milují smrt. A vidíme, že muslimové neváhají spáchat sebevraždu, když mohou při tom zabít ještě další lidi. Hitler spáchal sebevraždu až poté, co prohrál válku. Mussolini se pak ještě pokoušel uprchnout. A když ho chytili, tak řekl: „Ať! V každém případě jsem si prožil dvacet nejkrásnějších let svého života!“

Současný západní svět má velmi silné autodestruktivní tendence. Je třeba o nich uvažovat a hledat cestu, jak je překonávat. To platí o společnosti, ale platí to i o každém jedinci.

V současné post -křesťanské Evropě už jenom menšina lidí věří, že život má smysl, poněvadž je vůlí nebeského Otce. Většinu lidí zajímají jenom hmotné úspěchy a diskutabilní tělesná potěšení.

Nic snad necharakterizuje tuto situaci tak, jako uzákoňování pohlavního soužití homosexuálů. V tradiční vizi světa, rozkoš, kterou nacházíme v pohlavním styku, byla chápána jako odměna za to, že předáváme život dál. Spolupracujeme tak se Stvořitelem, umožňujeme jeho dílu pokračovat. Samozřejmě, to všechno by se mělo dít v rámci řádné rodiny. Ale i ten nejbarbarštější pohlavní styk mezi mužem a ženou může stále ještě umožnit předat život dál – i když ne v dobrých podmínkách. Homosexualita nic takového neumožňuje. Je šokující, že homosexuální lobby získalo v současnosti tak velký vliv, že se konají veřejné Gay-parády, že v mnoha státech fraška „manželství“ mezi osobami stejného pohlaví ponižuje řádného otce, nebo matku, na úroveň osob pohlavně úchylných.

Duchovní a morální tradice, které vedly západní národy, se do té míry oslabily, že se zde vytvořilo vakuum. A je logické, že jiná síla se do tohoto prázdna snaží nacpat. Příroda nesnáší vakuum.

Někdo může říci, že husité i křižáci, to byly jenom dvě smečky podobných násilníků. Po bitvě na Bílé hoře se naši předkové museli podřídit vítězům a přijmout jejich hodnoty. Kratičká „zlatá první republika“ špatně dopadla, poněvadž nebyla postavena na solidních základech. Pak přišli nacisté a po nich komunisté. „Malý český člověk“ se musel stále jenom krčit a přisluhovat různým pánům.

Mám vzpomínku z mládí. Tady v Praze jsem mluvil s jednou paní, která vyrostla v Sovětském svazu. Její rodiče tam odjeli ve třicátých letech. Chtěli uniknout nezaměstnanosti a věřili komunistickému ideálu. Shrnula mi své zkušenosti ze SSSR slovy: „Dřeli jsme tam na sovětské feudály!“ A dnešní český člověk se s nechutí a nedůvěrou dívá zase na ty bruselské feudály.

Je třeba si ale uvědomit, že to, co se nyní stalo v Paříži, ilustruje jev, ještě hodně odlišný od všech zvráceností naší historie. Je dobře známé, že lidé baží po moci a když jí mají, tak se jí drží zuby, nehty. Ale islamisté, kteří zmasakrovali desítky civilistů s křikem „Alláhu akbar“, neusilovali chopit se ve Francii moci. Podle odborníků, kteří události rozebírají, usilují především o to, aby napětí mezi muslimy a Evropany se stupňovalo tak, že žádné spolužití nebude možné. Tak se rozpoutá nová světová válka, na jejímž konci obnovený muslimský chalifát dosáhne světovlády.

Musel jsem si položit otázku, zda tím, že proti islamistům tolik brojím, zda jim tím nechtěně nepomáhám. Jim přeci právě jde o to, aby co největší počet muslimů došlo k přesvědčení, že soužití se Západem není možné a mobilizovalo se ke střetnutí s ním. Kdežto ti liberální multikulturalisté a křesťanští a socialističtí humanisté jim nabízejí vzájemně výhodné soužití.

Dlouho jsem o tom uvažoval. Možná se mýlím, ale domnívám se, že postoj těchto „optimistů“není realistický. Viděli jsme, že mezi islamistickými teroristy je mnoho potomků přistěhovalců z třetí či čtvrté generace, dobře integrovaných v evropských společnostech. Usama bin Láden byl milionářem, kterému nechybělo naprosto nic.

Nesmíme zapomínat, že islám je ideologie úsilí o světovládu. Stovky milionů lidí jsou vychovávány v jeho duchu. Vzájemně výhodné soužití je nezajímá. A zajímá je tím méně, čím více vidí, jak jim nevěřící ustupují.

A pak, je třeba si položit otázku, do jaké míry to vzájemně výhodné soužití je vůbec možné. Všichni obyvatelé zeměkoule nemohou konzumovat tak, jak konzumují západní národy. Není k tomu dost surovin, není to slučitelné ani s tou minimální ekologickou rovnováhou. I když budeme ochotni se uskrovňovat a dělit se s nimi, obrovské masy třetího světa budou chtít stále víc a víc. Obrovská demografická exploze vede ke střetnutí a islám mu dává zdůvodnění a ospravedlnění.

V historii se vždy střídala období míru a období válek. Objektivně existující střetnutí zájmů různých lidských skupin si pak vždy našla ideologické opodstatnění, k jehož vypracování – a pak aplikaci – se vždy zapojili nejdřív ti nejagresivnější jedinci. Druhá světová válka by se nebyla musela konat, kdyby se Němci spokojili připojením Rakouska a Sudet a pak zřízením protektorátu Čechy a Morava. Nespokojili se!

Nemyslím si, že je možné doufat, že ti dnešní Mnichované konflikt odvrátí.

Snad je k tomu možno říci, že čím dříve se tento konflikt rozpoutá, tím větší naději máme, že v něm nepodlehneme. Je třeba si být dobře vědomi, že čas napracuje pro nás. Vzhledem k zásadnímu rozdílu v porodnosti, muslimů je stále více a nás stále méně. K tomu je třeba připomenout nepopíratelný fakt, že je daleko větší počet lidí nemuslimského původu, kteří se stávají muslimy, nežli lidí muslimského původu, kteří islám opouštějí. Málo co je tak nepochopitelného, jako postoj tak mnoha představitelů křesťanských církví, kteří prosazují otevírání se masové muslimské ilegální imigraci.

Ovšem, díky Bohu, mnoho vedoucích církví uvažuje realisticky. Zdá se mi na příklad podstatné, že Franklin Graham, jeden z nejvýznamnějších amerických kazatelů, kterého pravidelně poslouchají miliony lidí, syn Billyho Grahama, který obdržel v r. 2000 Ronald Reagan Freedom Award a byl dlouho poradcem amerických prezidentů, nyní přijal pozvání Moskevského patriarchy ruské pravoslavné církve Kirila. Franklin Graham ocenil návrat Ruska ke křesťanským hodnotám, který srovnával s jejich pokračujícím poklesem ve Spojených státech. Společně s patriarchou Kirilem ohlásili jejich plán zorganizovat konferenci o pronásledování křesťanů na Středním východě. Je podstatné, aby Západ překonal své neshody s Ruskem a aby vytvořili jednotnou frontu proti muslimským extremistům – tak jako kdysi vytvořili spojenectví proti Hitlerovi.

V této začínající nové světové válce budou rozhodovat nejenom počty bojovníků, rozdíly ve výzbroji a ve schopnostech zacházet s moderní vojenskou technologií. Ještě důležitější bude možná odhodlání bojovat, morální stav členů každého z obou táborů.

Je proto podstatné se už nyní psychologicky připravovat na nastávající konflikt.

Vyšlo na euportal.parlamentnilisty.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.