Po prvním oddechnutí si po telefonickém rozhovoru, informujícím mě, že nikdo z mé rodiny, žijící v Paříži, nebyl ani mezi 129 usmrcenými, ani mezi třemi sty zraněnými teroristickými útoky z 13. listopadu, jsem si položil otázku, zda se konečně lidem začnou otevírat oči. Nebo budou ještě dlouho schovávat hlavu do písku, aby nevěděli, s kým mají tu čest?

Zde v české televizi někdo položil otázku, zda nedojde od Islámského státu k metastázi. To je velmi výstižný výraz. Rychle se množící masa frustrovaných lidí, bez možností uplatnit se, štvaná fanatiky radikálního islámu, je skutečně něco jako zhoubné buňky, které se šíří od zhoubného nádoru do celého organismu a rychle způsobí jeho smrt. Jedinou možností tomu zabránit je včas nádor odříznout. Blízká budoucnost nám ukáže, zda ve Francii je už na to moc pozdě, nebo není. Česká republika musí ale udělat vše, aby těmto rakovinovým buňkám zabránila k přístupu do svého organismu.

Mnoha lidem se tato metafora bude zdát nepřijatelnou. Lidé si přeci mají vzájemně pomáhat a ne se přirovnávat k rakovinovým buňkám.

Souhlasím s touto zásadou. Neskrývejme si ale, že jí nelze aplikovat vždycky. Jak řekl jeden britský činitel: „Abychom mohli diskutovat o míru, tak musíme nejdřív zůstat na živu.“ A to se nám nemusí podařit, když máme před sebou někoho, jako jsou vrazi, nyní činní ve Francii.

 Snad je ale možné dodat, že metafora o rakovinové metastázi má ještě další dimenzi. Rakovinový nádor se neobjevuje v těle zdravého člověka. Snad není příliš přehnané říci, že se objevuje především v těle těch, kteří už nějakým způsobem nemají chuť žít dál. A to do značné míry charakterizuje mnohé členy současného lidstva.