Matěj Široký: Francouzská křižovatka

Navíc, kdo sleduje dlouhodobě francouzskou politiku, tak nepřítomnost Národní fronty v řízení země je způsobena hlavně dvoukolovým většinovým systémem, který nedovoluje žádnou třetí stranu. V poměrném systému, tak jako to je případ evropského parlamentu, by Národní fronta vyhrála, a tak se i stalo v roce 2014, kdy Národní Fronta tyto volby vyhrála a s počtem 24 europoslanců se stala nejsilnější francouzskou stranou v Europarlamentu.

Je jasné, že hlavní příčina je katastrofická ekonomická bilance současného socialistického vedení. V porovnání s Německem je na tom Francie špatně v každém ohledu. Německo hlásí nejmenší nezaměstnanost za posledních deset let a Francii naopak pokořila absolutní rekord nezaměstnanosti. Navíc nedokáže dostatečně využít globální ekonomickou situaci, tzn. nízkou cena ropy a slabé euro, aby se hospodářský růst konečně nastartoval. A jelikož sousední země začínají zvedat hlavu, tak vina leží jednoznačně na francouzské vládě. Tato špatná situace ale obecně nevysvětluje, proč roste obliba Narodní Fronty. Pokud by to bylo jen vyjádření nesouhlasu, francouzští voliči často vhazuji bílý volební lístek pro vyjádření obecného nesouhlasu. Nebo by se profilovala jiná strana, možná i víc recesistická, jako například Beppe Grillo v Itálii. Pokusím se načrtnout tři příčiny, které vedly k vítězství Národní fronty v prvním kole krajských voleb.

Špatná strategie socialistické strany vůči Národní frontě. Socialistická strana považuje Národní frontu za stranu, která chce zničit republiku, a pokud vyhraje Národní fronta, tak socialisté vyhrožují hromadnou emigrací a tim, že se Francie stane diktaturou putinovského typu. Socialisté i přes odpor regionalních politiků nařídili stáhnout kandidátku své strany všude tam, kde byl očekáván trojboj mezi socialisty, republikány a Národní frontou, a kde socialisté měli nejhorší pozici. Následně první ministr vyzval, aby levicoví voliči podpořili republikány, tzn. pravicovou stranu, a to vše v zájmu zachránění republiky. Ale jedná se opravdu o záchranu republiky? Socialistická strana není schopna zareagovat na kritiku z Národní fronty jinak než vzýváním republikánských hodnot, které jsou ale ty stejné, co uznává i Národní fronta. Šíření strachu a vzývaní republiky byla osvědčená strategie proti Národní frontě. Dnes tato strategie přestává fungovat, ba co hůř obrací se proti socialistické straně. Jak to? Od roku 1980 ve Francii vládnou dvě největší strany, jedna pravicová a druhá levicová, a za posledních 35 let si mezi sebou předávají moc. Národní fronta neustále poukazuje na to, že těmto velkým stranám jde o moc a ne o člověka. Tím, že nabízí podporu Sarkozyho republikánům, která jistě nebude zadarmo, jen ukazují, že o hodnoty jde až ve druhé řadě. A navíc v přímém přenosu dávají za pravdu lídrům Národní fronty. Opravdu sebevražedná strategie.

Nicolas Sarkozy měl už před tím mnohem méně kritický postoj vůči Národní frontě a to i přesto, že v jeho straně panují rozepře okolo tohoto tématu. V minulých volbách tohoto roku, své příznivce vyzval ke strategii „ani - ani“ pro druhé kolo, tzn. ani Socialistickou stranu, ani Národní frontu. Tím naznačil vládnoucí straně, že je při nejmenším považuje za stejné zlo jako Národní frontu. A však velké vítězství Národní fronty v první kole krajských voleb ho vedlo k přehodnocen9 vztahu k této politické straně. Na setkání v Rochefort Sarkozy prohlásil že „hlasovat pro národní frontu není nemorální“, a to z důvodu, že kdyby strana byla bezpečnostní hrozbou pro stát, jak říkají socialisté tak by stát jednoduše tuto stranu zakázal již dávno. Sarkozy pochopil, že stigmatizovaní této strany je vlastně službou a její nejlepší propagací. Těžko si lze představit, že 40 % hlasů prvního kola patří radikálním extremistům. Ale Sarkozy zůstává velmi skeptický, co se týče dalšího působení Národní fronty ve vládnoucím sektoru, poněvadž jejich vedení chybí zkušenosti s řízením státu.

Druhou příčinou je velmi špatný stav v pravicové opozici. Sice Socialistická strana je velmi ráda za velmi slabou parlamentní opozici, která jim umožňuje celkem bezproblémové vládnutí. Ale slabá a rozhádaná opozice způsobuje příklon k Národní frontě voličům zprava. Francouzský model má pořád nádech monarchie, a pro každou stranu je důležité mít silného lídra, nebo aspoň lídra, na kterém si ostatní shodnou, že je silný. To však není případ současných Republikánů, které sice formálně vede Nicolas Sarkozy, ale vnitřní podpora mu chybí. Hlavně dodnes není jasné, jestli všichni souhlasí s jeho novou kandidaturou na prezidenta v roce 2017: Už teď má konkurenci v podobě svého bývalého prvního ministra Francois Fillona a starostou Bordeaux Alain Juppé a s blížícím se datem jistě se objeví další kandidáti. Úplně jiná situace je v Národní frontě. Marinne Le Pen ustála i rozchod se svým otcem zakladatelem strany a tím pádem i s pevným jádrem této strany. Navíc tento rozchod jí určitě pomohl u voličů, pro které byl překážkou její otec a jeho neblahé výroky v minulosti. A už teď je jasné, že ona bude hlavní kandidátkou na prezidentské volby v roce 2017, což se zatím o dvou největších soupeřích nedá říct. Francois Holland slíbil, že když prohraje souboj s nezaměstnaností, nebude kandidovat, a prekérní pozice Nicolase Sarkozyho byla popsána výše.

Třetí a poslední příčina je efekt Marion Maréchal Le Pen, neteř současné vůdkyně Národní fronty, která se stala nejmladší francouzskou poslankyni. Marion Marechal Le Pen v sobě spojuje až andělskou krásu a ostrá slova o demokracii. Mládí podepřené tradiční křesťanskou výchovou dělá z Marion Maréchal magnet na mladé voliče a zároveň na podporu z konzervativních kruhů bohatší společnosti, což nebylo doménou její tety, která se orientuje spíš na venkov a na sociálně slabé prostředí. Marion Maréchal dává straně nový potenciál pro růst voličů. Navíc se neopírá jen o tradiční republikánské hodnoty v otázce islámu, ale místo hodnot orientovaných na laické to znamená na velmi hodnoty s minimálním obsahem, tak se snaží o návrat ke křesťanským hodnotám. Národní fronta dokázala přivést nové tváře do politiky a to je velké plus oproti zavedeným stranám, které prezentuji neustále stejné lidi. Posledním takovým pokusem je příklad Myriam El Khomri, která se stala ministryní práce, doposud neznáma tvář, neokoukaná a žena. Zdálo by se, že mohla dodat nový vítr do značně povadlých plachet francouzské vlády. Ale zdání klame: po bližším přezkoumaní životopisu dané dámy většina novinářů projevila zklamání, jelikož vyšlo najevo, že s pracovní profesí nemá moc zkušeností a že svoji karieru vybudovala hlavně ve stranickém aparátu a v městské administrativě, což moc invencí a performancí neslibuje.

Francie stojí na křižovatce, kde obě dvě volby budou těžké. Současná situace je vyvrcholením krize započnutých už v 80 letech ukazující, že udržet sociální stát s ekonomického hlediska bude velmi těžké pro příští generace. A zároveň současné vládnoucí elity nemají v zásobě žádná efektivní a systémová řešení. Francie na této křižovatce stojí již dlouho: jedna cesta vede přes hluboké reformy, ke kterým se nikdo neodhodlal anebo druhá cesta s Národní frontou, které nechybí odhodlaní, ale zato zkušenosti a smysl pro ekonomickou realitu.