Jedním z nástrojů sociálních inženýrů, jakým ničí po staletí vytvářené společenské normy a zvyklosti, je tzv. antidiskriminační legislativa. Do našeho právního řádu ji v plné míře zanesla až Topolánkova „pravicová“ vláda v roce 2009. Proti vůli prezidenta Klause, který antidiskriminační zákon (neúspěšně) vetoval.

Mýtus Topolánkových gulí

Bylo tristní sledovat jednotlivé poslance ODS a KDU-ČSL, jež se jindy tak rádi chlubí svým křesťanským peřím, jak zvedají ruku pro potenciální trestní stíhání svých homosexualismem nenakažených souvěrců. Marek Benda (ODS) se hájil slovy, že pokud by nebyl přijat antidiskriminační zákon v této podobě, pokusili by se jeho tvůrci, na čele s tehdejším předákem homosexualistické lobby Jiřím Hromadou, prosadit zákon podstatně tvrdší.

Alibismus jako hrom. Vláda samozřejmě nemusela antidiskriminační zákon – a to v jakékoli podobě -  k hlasování ve sněmovně vůbec předkládat. Že to po nás pod výhrůžkou sankcí požadovala Evropská unie? No a co? Kdyby si tehdejší vládní koalice chtěla alespoň v některé z oblastí veřejného života uchovat relativní politickou suverenitu, nakonec by si jí, sankce nesankce, vyvzdorovala. Jenomže jí k tomu nechyběly jen ony příslovečné "Topolánkovy gule", ale i přesvědčení, že státní svrchovanost je hodnotou, kvůli níž stojí za to přijít o těch pár nesmyslných eurounijních korupčních pobídek.

Pepa Novák na dlažbě

Protože však kulturní revoluce za těch šest let nápadně pokročila, přichází současná vláda – opět za asistence lidovců – s další produktem „vyspělé západní demokracie“. Čerstvá novela antidiskriminačního zákona přichází s plným přenesením důkazního břemena na žalovaného. Nejsi xenofob? Dokaž to! Třeba tím, že z truhlářské dílny, kterou provozuješ, vyhodíš Pepu Nováka a na jeho místo přijmeš negramotného Eritrejce.

Přesun důkazního břemene jako ochrana žalovaných?

Jako by to samo o sobě nestačilo, lidé, obžalovaní z údajné diskriminace, mají před soudem přiznávat vnitřní pohnutky svého chování. Proč?