Dnes se o očistci téměř nehovoří. K naší velké škodě, neboť většina z nás, pokud neskončíme tam, kde platí zákon věčného odloučení od Boha, se očistci nevyhne.

O existenci místa, v němž duše zesnulých po nějaký čas pykají za své dostatečně nelitované či ne zcela odčiněné hříchy, svědčí i právě končící dušičkový týden. Navštěvovali jsme v něm hroby našich blízkých, přinášeli k nim květiny a zapalovali svíčky. Mnozí z nás přitom jen nevzpomínali, ale za duše svých drahých zesnulých se i pomodlili. Proč? Ony snad něco takového potřebují?

Trpět a čekat

Pokud by nebe a peklo byly jedinými dvěma posmrtnými destinacemi, byla by modlitba za zesnulé zbytečná. Nebešťané ji k dosažení blaženosti nepotřebují a duším, jež si svými činy zvolily věčné zavržení, jsou také k ničemu. Naše modlitby mohou pomoci jen těm, kteří se po své smrti potřebují zbavit posledních překážek před tím, než jim bude umožněno vejít do nebeské slávy. Tedy našim bližním v očistci.

Pobyt na takovém místě není nijak příjemný. Srdce člověka je sice naplněno radostí z jistoty, že nemine cíl, pro nějž byl stvořen, přesto je očistec místem, kde duše trpí. A mnohdy ještě silněji, než tomu bylo před smrtí. Pomyslné kyvadlo hodin v očistci stále tiká: trpět, čekat, trpět, čekat. Jednotvárnost, jež by uspala, kdyby duše mohla spát a kdyby jí bolesti spánek dovolily, píše profesor Spirago v knížce „Utrpení a radosti očistce“. Bez možnosti zkrátit si tento čas svými vlastními skutky. Vpravdě církev trpící.

Namísto rekviem nebožtíkovo svatořečení?

Povědomí o očistci a potřebě pomáhat trpícím duším, čekajících na své vysvobození, se však zvolna vytrácí i v křesťanském prostředí. Pomineme-li to, že protestanti v očistec nevěří vůbec, je i mezi katolíky stále rozšířenější přesvědčení, že pokud někdo nebyl opravdu mimořádný lump, tak půjde po smrti rovnou do nebe. Stačí se zúčastnit některé ze zádušních mší, aby bylo jasné, o čem je řeč. Žádné černé ornáty, jak velí rozum, cit i tradice, nýbrž roucha v barvě bílé, symbolizující čistotu a spásu. V kněžských kázáních a projevech smutečních hostů pak slyšíme o tom, jak je již drahý zesnulý, jenž byl vždy vzorem všech ctností, v Boží náruči a tak mu vůbec nic nechybí. Josef Lux, Václav Havel – vzpomínáte? Uvědomí si v tu chvíli někdo, jak velká křivda se v ten okamžik nebožtíkovi děje? Jak mají účastníci takto pojatých bohoslužeb pochopit, že je třeba se za duše zemřelých vytrvale modlit? Proč by to také dělali, když se tyto obřady podobají více odlehčenému svatořečení než bázeň Boží vzbuzujícímu Rekviem?