Shodou nějakých, na mně nezávislých okolností, jsem byl nucen navštívit hlavní město Zambie – Lusaku. Na severu země teče řeka Zambezi a Viktoriiny vodopády jsou nesmírné... Byl jsem však v zemi, kterou procestoval v 19.století i Emil Holub.
Ušetřím vás cestopisného vyprávění o exotických krajinách, ale jestli se podíváte na životopis Emila Holuba, dozvíte se mnoho o jeho „objevitelských“ cestách, o jeho zápasech a bojích s přírodou, o zničení jeho tábora kmenem domorodců, o tom, jak hynuli členové jeho výpravy na malárii apod.
Česká Wikipedia zmiňuje Holubův tábor ve vesnici Galulonga, kterou přepadl kmen „Mašakulumbů“. Vesnice, kde snad kdysi Emil Holub tábořil, je dnes součástí Lusaky. Na Google Maps tuto část Lusaky nazývají „Kabulonga“, je to nedaleko kurzu místního golfového klubu, v místech, kde jsem spal v hotelu a z terasy koukal právě na to hřiště. A hned v sousedství golfového ráje bylo tržiště.
Lokální tržiště – kdekoliv - jsou moje hobby a pokud to jen trochu jde, nevynechám žádné. Ať na dovolené v Chorvatsku, v Portugalsku, ledaskde jinde, tak i zde v Lusace. Tam poznáte přece jen kus toho místního coloritu.
Nejsem člověk, který by zářil při odpalování míčků do jamek, a tak jsem se vydal na tržiště.
No bída, co vám mám vyprávět. Žádné stánky, sem tam nějaký pultík, zboží rozložené na zemi – na šátku či jen tak na hlíně. Lidé tam postávali či posedávali kolem a prodávali - cetky.
V „nabídce“ toho, co trh skýtal, jsem objevil hliněné dýmky. Nejsem kuřák, a tak neumím posoudit, zda se z těch dýmek dalo kouřit. Ale přišlo mi to jako zajímavý suvenýr. Samozřejmě, neoplývaje žádnými závratnými sumami, začal jsem smlouvat. To se přece na tržišti dělá, i když je to v Africe, říkal jsem si.
Dáma, která dýmky nabízela, byla pyšná, krásná, vysoká černoška v nějakém „kaftanu“ a vysokým turbanem na hlavě, se na mně dívala s nelíčeným úžasem, když jsem se s ní pokoušel „smlouvat“. Viděl jsem to v jejích nevěřících očích – bohatý „bílý“ pán, v „bílém“ obleku, co bydlí v tom "velkém" bílém hotelu vedle golfového hřiště, a on „smlouvá“...
V jejích očích se zračilo hluboké zklamání. Dokonce – mám pocit, že to nebylo jen „zklamání“, zahlédl jsem v jejích očích – opovržení! Hluboké opovržení!
Viděl jsem, že tomu jen s obtížemi věří a že to bude pro ni velké téma, o němž bude nutno si popovídat se sousedkami v její vesnici.
Ale nakonec jsme se dohodli. Něco jsem usmlouval, zakoupil jsem čtyři dýmky a navíc jsem ještě získal něco jako protislužbu.
Je těžké pátrat po více jak stu letech v místech, kde snad kdysi pobýval Emil Holub, ale „obchodní“ kontakt byl navázán, dohoda se uskutečnila, a tak jsem se zeptal – něco v tom smyslu, zda se v okolí odehrála nějaká dávná bitva.
Ona ihned řekla: „Ano, tady byla bitva“.
Rozhlížel jsem se kolem - v okolí bylo golfové hřiště a „místní“ tržiště, nikde žádná upomínka na dávné snad boje.
Tu mi dáma znovu opakovala: „Ano, bylo to tady. Tamhle je památník. Slavíme to tu každoročně.“
„Slavíte? Vy také?“optal jsem se nevěřícně.
„Je to takový festival, je to legrace - „it's a fun“. A mávla rukou neurčitým směrem do stepi.
Ať jsem se rozhlížel, jak jsem chtěl, žádný památník jsem neviděl. Ale byl jsem dychtiv nalézt – snad – jakýkoliv doklad přítomnosti Emila Holuba z dávných dob. A nakonec jsem jej objevil, byl hned v sousedství tohoto „tržiště“, na jeho okraji, vlastně už ve stepi.
Ovšem ne takový pomník, jaké známe my u nás, třeba z Václavského či Staroměstského náměstí, nebo 60 metrů vysoký pomník v Dublinu ve Phoenix parku, monument dublinského rodáka, generála Wellingtona, který porazil Napoleona u Waterloo.
V Lusace je pomníkem jakýsi kámen uprostřed hlino-kamennité půdy, žádný parčík kolem, dokonce ani plot, kámen asi metr a půl vysoký, jen tak ztracený uprostřed stepi, napůl zarostlý travou, daleko od vesnice, daleko od města.
Škoda snad mluvit o nějakém pomníku, vždyť – jsme v Zambii! Krásná černošská trhovkyně mně opustila. Už jsem od ní žádné dodatečné informace nezískal, vinu na tom asi mělo to moje „smlouvání“.
Vypravil jsem se tam a - našel! Že ten kámen je skutečně pomníkem, jsem poznal podle toho, že na kameni bylo vytesáno několik písmen a letopočet. Byl to pomník, který dosvědčoval, že v tom místě „domorodci“, tedy Mašukulumbové, dne 2.srpna 1886 zničili tábor „bílého“ dobyvatele, který napadl jejich domovinu.
Ti dnešní domorodci se pomníkem chlubili a byli pyšní, že jejich předchůdci v 19.století tábor „bílých dobyvatelů“ zničili. Je to jejich „Vítězný pomník“! A ten tábor, který Mašukulumbové dobyli, byl táborem Emila Holuba! Jméno toho bílého dobyvatele na pomníku uvedeno nebylo, ale letopočet byl zřetelný. I podle data a rovněž podle zpráv a deníků Emila Holuba - byl to on!
Veliké vítězství domorodců! A místní lidé se podle trhovkyně na tomto památném místě scházejí dodnes.
Víte, tak takový je dnes ten svět. Každý se na něj dívá jen ze svého hlediska.
Všichni už asi ze zkušenosti známe, že informace jsou dnes předmětem „mediálních" manipulací. Ale nejen to, informace jsou i předmětem „mediálních“ blokád.
Ale než se dostaneme k tajemství Emila Holuba, dovolte mi ještě jednu malou - po výtce záludnou – otázku: Co víme o motivaci islámistů, kteří páchají teroristické zločiny v Evropě, a dnes již nejen tam?
Četli jste někdy nějakou studii, proč to dělají? Psali o tom noviny? Vysvětlila to televize?
Jistě, jsou to zločinci, ale napsal někdy nějaký mediální analytik - a že jich máme požehnaně - vysvětlení, proč se teroristé chovají tak, jak se chovají? Lze očekávat, že je za tím náboženské pozadí, ale jakou to má vnitřní logiku?
Jaký proboha mají důvod – zabíjet nevinné lidi?
První, co by naše „think tanky“ měly udělat, je to, že by měly vypracovat fundovanou studii, proč se tak děje. A především by se „naše think tanky“ neměli spokojit s odpověďmi typu – jsou to prostě zločinci.
Jedině tehdy, když pochopíme jejich pohnutky, můžeme najít účinný lék na terosistické útoky, kterým trpí Evropa, a dnes i celý svět.
Jedině to se může stát základem politického řešení.
Jsme svědky blokády stejného druhu, jako byla blokáda za doby fašismu, kdy jste nesměli – za doby Clay Evy - poslouchat „radio London“, jako byla blokáda za „totáče“, kdy jste nesměli poslouchat „Svobodnou Evropu“ nebo „Radio Luxemburg“.
Je to přesně stejná blokáda a její důvod spočívá v tom, že by Evropani a Američani při konfrontaci museli vyslechnout věci, které je těžké slyšet – o stoletém kolonialismu, o válkách a novodobých zločinech v Iráku, v Libyi, v Iránu, v Jemenu, v Afghanistanu, v Alžíru apod.
Jenže - bez takové otevřené diskuze a bez takových vysvětlení jsme i my, Evropané, vinni tím, co se dnes v Evropě a na světě děje.
Snad mně nebudete podezřívat, že jsem „zakuklený“ islámista, ale obávám se, že bez toho vzájemného, oboustranného pochopení není šance na mír a pokoj. Dokud tu bude ta blokáda, není vůbec žádná šance.
Slyšeli jste kdy někdo něco o tom, že Emil Holub byl zločincem? A podle dnešních měřítek - že byl "teroristou“? Já vím, nikdo nám neřekl, že takové hledisko existuje. Ale to je ono, to je ta blokáda. Ať už podvědomá nebo „mediálně“ záměrná.
Pokud se týká Emila Holuba, je to jen takový náš malý „národní“ problém! Vždyť jsme jen „čecháčkové...“, ano, můžeme se tomu usmívat. Chudák Emil Holub byl po desetiletí předmětem nenávisti, jejíž příčiny jsou nikoliv nepodobné příčinám, jež stojí za zločiny islámských radikálů.
Dnes Mašukulumbové v Zambii slaví v těch místech festival, „it's a fun“, říká pobaveně krásná trhovkyně.
Ale co ta miliarda nespokojených lidí v Africe a v Arabských zemích?
Máme řešení?
Najdeme řešení k tajemství Emila Holuba?
Miloš Horký
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
