Pro odlehčení uvádím, že při cestách do věznice jsem použil službu Švestkové dráhy. První cestu mi ozvláštnila průvodčí, která s šarmem povětrné děvy nabízela cestujícím na uvítanou slivovici. Odmítl jsem, neboť slivovici nepiji. Dál již cesta probíhala bez zvláštních příhod a rozhovor s Romanem Šulyokem měl standardní ráz. V téže věznici jsem ho navštívil ještě jednou a později jsem s ním hovořil také ve Vazební věznici Liberec. Tyto rozhovory nejsou součástí později založeného vyšetřovacího spisu GIBS, poněvadž GIBS tehdy ještě netušila, že se bude muset věcí zabývat.
O poznatcích, jež jsem získal od Romana Šulyoka pro potřeby doplnění trestního stíhání pachatelů, jsem pořídil zápis, který se stále nachází v mém elektronickém archivu. Roman Šulyok v podstatě doplnil obraz skutkového děje, který v trestním řízení z období 2013-2016 podali poškození bratři Lebánkové. Poskytl údaje o organizačním pozadí a jednajících osobách. Ze stínu tak vystoupil teplický advokát Jan Svoboda ml., který měl být otcem nápadu na popsanou násilnou akci jako nástroje vymáhání Šulyokových pohledávek za Lebánky. Osobně ale při zákroku nebyl přítomen v penzionu, čekal někde poblíž, aby se dověděl, jak to dopadlo. Podle Šulyokova tvrzení údajně doporučil fyzickou likvidaci vydíraných, ale s tím pan odsouzený nesouhlasil. Dále Roman Šulyok potvrdil výpověď bratrů Lebánkových o rozhodující úloze notáře Václava Vody a doprovázejícího advokáta Martina Rezka: bez pomoci těchto právníků by se Roman Šulyok nedomohl účelu akce. Uvedl, že všichni tři právníci věděli předem, že Lebánkové budou vystaveni násilí, věděli, že před notáře předstupovali se svázanýma nohama, právníci se vším souhlasili a přijali tučné odměny. Jejich přičiněním získal okamžitý (byť jen dočasný) majetkový prospěch. Mimo to s odvoláním na výsledky vydírání vytvářel legendu, že výroba padělků cigaret Marlboro byla již v Malhosticích byznysem Lebánků, kteří si od něho odkoupili jím pouze vyzkoušené zařízení.
Nemohl odhalit totožnost zakuklenců, kteří se dopouštěli násilí na poškozených, protože je neznal. Domníval se, že to byli najatí policisté. Usuzoval tak na základě pozorování jejich jednání, výstroje a výzbroje. Tvrdil, že mu je obstaral kamarád Franta, policejní důstojník, jehož příjmení neznal, i když jinak měl o něm podrobné informace.
Všichni uvedení pachatelé nejspíš jednali v dobré víře, že Lebánkové nezaplatili Romanu Šulyokovi za zařízení na výrobu cigaret a k zaplacení se nemají. Vzhledem k jinému probíhajícímu řízení nemohu na tomto místě rozebírat, zda byl jeho nárok oprávněný. Ale i kdyby byl: takovému způsobu vymáhání pohledávek nelze zatleskat. Jeho protiprávnost a hrůznost prožitku bratrů Lebánkových je nezpochybnitelná a požadavek na přísné potrestání pachatelů je opodstatněný.
Výše uvedené informace považuji za velmi cenné. V původním řízení Roman Šulyok odmítl vypovídat. Maximálně tím ztížil situaci středočeské kriminální službě, která se nemohla dopátrat totožnosti zakuklenců, ani se nedověděla o úloze Jana Svobody ml. a „kamaráda Franty“. Na základě svědectví pouze bratrů Lebánkových jako osamělého důkazu žalobce Tomáš Milec právníky neobžaloval, raději je použil jako svědky. Jako laik se domnívám, že opatrnost přehnal. Jindy býval ráznější.
Výsledkem našich rozhovorů byla dohoda, že Roman Šulyok bude napříště spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, nebude chránit své spolupachatele a spolek Chamurappi z.s. na své straně mu pomůže s pokusem o obnovu procesu, případně ho podpoří v pozdějším řízení o podmíněné propuštění. Obě strany dohodu plní.
Nebudu se na tomto místě zabývat důvody, proč Roman Šulyok přistoupil na dohodu, která je pro něj možná i nebezpečná, protože to je věc jeho soukromí. Naopak má motivace je jasná: jsem svědkem strašlivých následků vydírání pro bratry Lebánkovy, a chci proto dostat před soud nepotrestané pachatele.
Roman Šulyok pak skutečně podal žádost o povolení obnovy procesu. Pomohla mu advokátka, spolupracující se spolkem Chamurappi z.s. Důkazem, na jehož základě měl soud povolit obnovu, byla jeho výpověď s dosud neznámými podrobnými informacemi o vydírání bratrů Lebánkových.
Podle tehdy platné právní úpravy řízení o povolení obnovy napadlo senátu předsedkyně Ivy Říhové Krajského soudu Praha, jenž ve věci rozhodl v r.2016.
Veřejné zasedání se uskutečnilo dne 29. června 2020. Začalo poněkud humornou událostí. Žadatel Roman Šulyok po vstupu do soudní síně požádal předsedkyni senátu o vyloučení veřejnosti. Nezbylo než přerušit jednání za účelem porady senátu o jeho žádosti. Představa, že bych se neměl zúčastnit jednání, na jehož vyvolání jsem se nepřímo podílel, mě popudila. Ale z praxe jsem věděl, že v případě vyloučení veřejnosti má obviněný právo na zachování přítomnosti dvou důvěrníků (díky laskavosti obhájců jsem byl jedním z důvěrníků „karatarského prince“, s nímž jsem se neznal). Dohodl jsem se proto s obhájkyní na případném jmenování důvěrníkem. Po návratu do soudní síně jsme vyslechli usnesení o vyloučení veřejnosti. V tu chvíli ale vstal státní zástupce Martin Suska a upozornil předsedkyni senátu na právo Romana Šulyoka na přítomnost dvou důvěrníků. Mé jmenování důvěrníkem bylo samozřejmostí a žadatel sice vrhl zkoumavý pohled na zmocněnce společnosti Vltava holding a.s. Jana Stratílka, ale nakonec souhlasil, aby i on zůstal v soudní síni. Pak se ho předsedkyně senátu zeptala, zda by mu vadila přítomnost dvou pánů, sedících v zadní lavici. Roman Šulyok se na ně podíval a prohlásil, že vidí policistu Slováka, který s ním při vyšetřování slušně zacházel, takže proti jeho přítomnosti nemá námitky. Nikdo další se v soudní síni nenacházel, takže vyloučená veřejnost nemusela odejít.
Roman Šulyok pak přednesl svou žádost, kterou odůvodnil popisem hrůzných událostí, jež nechal prožít bratry Lebánkovy 28. ledna 2013 v jesenickém penzionu U Kohouta. I když jsem obsah jeho sdělení znal, při poslechu jeho výkladu na mne surovost zacházení s poškozenými silně zapůsobila a předpokládal jsem, že soud povolí obnovu, aby bylo možné doplnit původní vyšetřování případu s použitím údajů „kajícníka“. Ale když se pak dostal ke slovu státní zástupce Martin Suska, navrhl zamítnutí návrhu, protože v novém procesu by se postavení odsouzeného nezměnilo. Senát jeho návrhu vyhověl. Roman Šulyok podal prostřednictvím obhájkyně stížnost, kterou zamítl senát předsedy Zdeňka Sováka Vrchního soudu v Praze (tehdy ještě nestíhaného). Roman Šulyok a spolek Chamurappi nezávisle na sobě podali podněty ke stížnosti pro porušení zákona. Ministryně – exprokurátorka Marie Benešová podnětům nevyhověla. Tím byla cesta k obnově procesu definitivně uzavřena.
Veřejné zasedání mělo ale svéráznou odezvu. Krátce po něm přišel do věznice Romanu Šulyokovi výhružný dopis, z něhož bylo zřejmé, že odesilatel zná obsah jeho vystoupení před soudem a cítí se jím ohrožen. Informaci získal nejspíš od někoho z účastníků veřejného zasedání. Po dohodě s panem odsouzeným jsem podal proti odesilateli trestní oznámení. Obrátil jsem se na policii, ale nezávisle na tom také na krajské státní zastupitelství. Domníval jsem se, že vzhledem ke krátkému časovému odstupu a nízkém počtu přítomných v soudní síni by vypátrání odesilatele mohlo být možné. Policie jednala okamžitě. Věcí se začala zabývat severočeská kriminální služba, ale bezúspěšně. Ze státního zastupitelství se mi nevzrušeně ozval opět státní zástupce Martin Suska, který mi dal tři týdny na doplnění informací. Ptal se mě např., jaké nebezpečí ze strany vyhrožujícího by mohlo hrozit Šulyokovým rodinným příslušníkům. Neodpověděl jsem mu.
Život jde dál. Bratři Lebánkové, ani Chamurappi z.s. neztratili zájem o postavení zločinců před soud.
(Pokračování někdy příště)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
