Na vějičku spojené prosperující a bezpečné Evropy. Naletěli jsme na sliby o svobodě a demokracii, po kterých jsme tolik toužili, že jsme byli slepí ke všem varovným signálům, že EU je o všem možném, jenom ne o svobodě a demokracii.
Věříte, že příčinou (jednou z příčin) výpadku elektřiny byly obnovitelné zdroje?Anketa
Lisabonskou smlouvou jsme se zřekli řady svých svobod a dostali do podobné situace, jako když se člověk sám prodá do nevolnictví. To však byl jenom začátek. Nenápadně a bez vědomí občanů proces uzurpování moci nad národními státy cestou postupného předávání pravomocí do Bruselu totiž pokračuje dosti vysokým tempem. Pod hezkými až nesrozumitelnými slovy o harmonizaci práva, vyšší integraci, zrušení práva veta atd. se totiž skrývá mocenská hydra - pár europapalášů, nenasytně toužící po další a další moci. Také ji systémem napřed údajně nezávazných deklarací a proklamací, ze kterých se postupně stanou vymahatelné závazky, získává stále více a více. Říkají tomu „směrnice“, formálně to nechají odkývnout europarlamentní většinou, která ovšem s postupem času představuje spíše – z pohledu názorů občanů členských zemí - menšinu, jak ukazuje i pravidelné statistické zkoumání důvěry v EUinstituce, aby to mohli deklarovat jako zákony, nadto povinně „harmonizované“ národními parlamenty. A této diktatuře se říká demokracie.
Kdo nám vlastně eurovládne? Kdo jsou vlastně šéfové evropské unie a jejích orgánů? Jaké mají společné vlastnosti a charakteristické znaky?
V drtivé většině jsou to vysloužilí politici (Prodi, Delors, Barroso, Leyenová atd), v mnoha případech bezdětní, kteří opilí náhlou mocí a horentním platem ochotně zapomněli na své kořeny, svůj původ a svou vlast.
Co to znamená pro nás, poddané? Jsou to lidé bez vlastní budoucnosti ve formě dětí a vnuků, kteří odvrhli svou minulost. Kteří opovrhují národním cítěním i národními státy a soustředí se především na sebe sama, na těch pár let, která jim ještě zbývají, si chtějí užít luxusu, moci a peněz. Nu a po nich potopa!
Marně v jejich názorech hledám stopy demokracie, vlastenectví (i toho evropského), nebo ochotu poučit se z vlastních chyb – a že jich udělali opravdu hodně. Kdo jim ale dal tuto moc?
Podle pravidla odkladišť politiků byli ze svých funkcí vykopnuti do Brusele svými vlastními partajními soudruhy. Typickými příklady mohou stát expremiér Vladimír Špidla nebo exministryně pro místní rozvoj Věra Jourová. Špidlu po roce premiérování a předsedování ČSSD pro neschopnost vykopli výše socani, Jourovou zase ANO. Taky se mu hezky odvděčila. Pár hodin po skončení druhého mandátu eurokomisařky se ANO zřekla. Inu typické eurocharaktery
Proč to všechno připomínám právě teď? Nečekají nás sice eurovolby (které beztak nikdy nic moc nezměnily), ale naše parlamentní, z nichž vzejde nová či staronová vláda. Naše životy pak bude určovat míra jejího řitního alpinismu vůči direktivám z EU. Ještě v roce 2014 velmi euroskepticky vystupující Petr Fiala nám ukázal, jak se to dělá. Zvedl laťku europodlézavosti do nebeských výšin, a rád by v tom pokračoval. Budeme my, voliči, tak hloupí, abychom mu to dovolili?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
