Miluš Kotišová: Peníze jsou jazyk. Vznikly dřív, než jsme pobrali rozum

Saturovaná, a přitom nesouměřitelně nerovná společnost nemůže dál komunikovat a rozvíjet se pomocí mylně pojatých peněz. Peníze jsou ve skutečnosti jazyk. S touto myšlenkou si pohrává řada odborníků, aniž by z toho ovšem vyvodili jasnější závěry o současném finančním, bankovním a monetárním systému. Naše peníze jsou dnes virtuální, abstraktní účetní zápisy. Přesto se k nim nadále chováme, jako by byly z podstaty nedostatkové a v našich myslích jaksi stále hmotné. To však vytváří mnoho velmi závažných problémů, nerovností a asymetrií všeho možného druhu. Chovám naději, že vědomým uchopením peněz jako jazyka můžeme uspokojivě vyřešit drtivou většinu (zbytečných) komplikací, které jsme si svým nesprávným pojetím peněz způsobili. Ba co víc, s touto znalostí můžeme začít jinak a plněji prožívat společný veřejný prostor i politickou agoru, najít další způsoby jejich kultivace a obohacování a odkryjí se nám i nové typy a struktury veřejností a komunikačních sítí, které mohou dál formovat a rozvíjet naši demokracii.

Vždyť se mergle ztrácejí před očima

Jako civilizace činíme další a další mílové kroky k dematerializaci a proměně peněz (třemi radikálními případy jsou: plánované zrušení hotovosti v zemích severní Evropy, „decentralizovaný“ „protiinflační“ bitcoin, systém sociálních kreditů v Číně prostřednictvím mobilních platebních systémů vtělených do sociálních sítí WeChat a Alipay) s potenciálně dalekosáhlými společenskými důsledky, aniž bychom na ně byli připraveni, měli po ruce dostatečnou sumu znalostí i živých otazníků, měli celkový obrázek problematiky, a mohli se tak informovaně rozhodovat. Při přemýšlení o tématu jsem definovala následující myšlenkový postup:
1) stručný popis doby, v níž žijeme,
2) stručný popis současného peněžního systému,
3) důkazy, že peníze jsou jazyk,
4) problémy, které způsobuje naše mylné pojetí peněz,
5) reformní návrhy a typologie peněz,
6) vlastní návrh peněžního jazyka.

Kapříci pluli odjakživa. Opravdu?

Samozřejmě, že v prvé řadě bude nutné vysvětlit dnešní způsob penězotvorby neboli emise peněz. Zde vycházím především z knihy Josefa Jílka Finance v globální ekonomice: Peníze a platební styk (1. díl) a Měnová a kurzová politika (2. díl). Je to první odborná publikace v českém prostředí, která vznik peněz popisuje věrněji dle reality a opouští tak zažitou, od reality odtrženou akademickou teorii multiplikátoru peněz či teorii pouhé zprostředkovatelské funkce bank mezi střadateli a investory, a podle autorova vlastního tvrzení v prvním vydání knihy v roce 2011 je jeho odborná publikace ojedinělá údajně i v celosvětovém měřítku. Mohu potvrdit, že jsem na podobný popis vznikání peněz v takovém detailu nenarazila. Jediný háček je v tom, že se laskavý čtenář musí prokousat více jak tisíc stran hutného a ne právě přístupného textu. Mimochodem podle Richarda Wernera se paradoxně právě teorie o roli zprostředkovatelské – pravdě nejvzdálenější – dosud těší největší podpoře i mezi akademiky. Laická veřejnost ji v dobré víře bohužel bere jaksi za samozřejmou, protože řadový občan považuje za dané, že stát má přece jistě monopol na peníze. Domnívám se ale, že základní rysy aktuálního peněžního systému lze popsat jednodušeji a srozumitelněji. Tvorba peněz může a musí být pochopitelná pro většinu lidí-uživatelů peněz, kteří se s jejím popisem setkají třeba i poprvé v životě. Pokusím se o to. Obecně se však v našem kulturním prostředí peněžní teorií či teorií peněz – otázkou „Co jsou peníze?“ – zabývá jen málo ekonomů. Na ekonomických fakultách vysokých škol se tato teorie a její kritické zkoumání v podstatě nepěstuje, rozhodně ne systematicky a soustavně, v osnovách se jí nevěnuje příliš mnoho času. Zůstává na okraji. Za posledních deset let čeští vysokoškolští studenti napsali jen pár desítek nepříliš originálních (většinou bakalářských) prací na téma peněz. Podle mého soudu ale nemůžeme bez dobré znalosti peněžního systému či infastruktury, bez kritického studia peněžní teorie a penězotvorby ve skutečnosti nabídnout smysluplné řešení žádného z největších současných problémů společnosti. Jelikož nevíme přesně, co peníze jsou, a jelikož neexistuje soustavná a kriticky zkoumaná peněžní teorie, vytváříme ve společnosti další a další umělá lešení, závoje a zbytečnou přídavnou komplexitu, které dále zamlžují podstatu věcí.

Peníze sapiens

Jak by mohly vypadat peníze nové, peníze chápané už čistě jako jazyk? Jazyk v tomto případě nemyslím v metaforickém smyslu. Odhodlala jsem se k tomuto neskromnému kroku – příslušné definice – po zhruba čtrnácti letech, kdy o penězích přemýšlím, studuji českou i zahraniční odbornou literaturu, sleduji nejrůznější reformní návrhy a iniciativy ve světě a srovnávám vše s aktuálními událostmi v politice i ekonomice. Nabízím tento svůj pohled na peníze i přesto, nebo spíš právě proto, že „málokterý ekonom dokáže odpovědět na základní otázku, jak vlastně peníze vznikají a zanikají,“ jak podotýká i Josef Jílek. I navzdory tomu, že málokterý ekonom si troufá definovat, co tedy peníze jsou (nejen jak fungují a jaké mají vlastnosti, případně co „nejsou“). Zkrátka a dobře, cítím jako velmi důležité prolomit tuto jistou zatuhlost našeho myšlení o penězích. Činím tak i za cenu rizika, že se mi nepodaří přesvědčit o jiném možném způsobu nahlížení na peníze. Zdá se mi skutečně pozoruhodné, že ačkoli peníze (kriticky ani soustavně) nezkoumáme, i tak může renomovaný odborník, jakým Josef Jílek bezesporu je, bez větších pochyb kategoricky – či snad konejšivě? – prohlásit, že „i přes jeho 'neduhy', žádná rozumná alternativa vůči stávajícímu finančnímu systému zřejmě neexistuje“. (Jílek, J., Finance v globální ekonomice I: Peníze a platební styk, GRADA, Praha 2016 – 1. vydání 2011– s. 14). Pokud se ovšem porozhlédnu po titulech v odborné literatuře a tématech, která se věnují finančnímu systému a zmíněné teorii peněz, jaksi nevidím, že by se někdo skutečně snažil takovou alternativu objevit. Třebaže výjimky už jsou – zejména v Anglii, Rakousku, Spojených státech amerických, Německu a Francii.

Prolomme další tabu!

Tyto své nové „peníze“ a finanční systém, které bych zde ráda představila, jsem si pracovně nazvala souslovím peníze sapiens. Jde o peníze pojaté jako zvědomělý jazyk, a to k pokročilé komplexní komunikaci v 21. století. Chovám naději, že jestliže znovu důkladně promyslíme peníze, můžeme uspokojivěji vyřešit většinu současných palčivých a enormních problémů. Jsou-li peníze jazyk, otázka už není ani tak kolik peněz má být v hospodářství, ale co chceme komunikovat napříč společností. S novými penězi se pochopitelně zákonitě promění i společnost jako taková. V krátkosti se tedy rovněž zamyslím, co z toho vyplývá pro politiku a společnost a přednesu určitou utopickou vizi společnosti. Nebojme se otevřít stavidla lidské imaginace. Cílem je, aby se lidé fascinovali také jinými stránkami peněz, nežli jaké jsou běžně nasvěcovány v denním tisku a všedním životě, aby jim na mysli vytanuly nové a dosti neodbytné otázky stran této věci denní potřeby, a potažmo i politiky, do níž peníze – i coby mocenský aspekt – zasahují měrou vrchovatou. Ráda bych, aby si každý pro sebe zodpověděl následující otázky, na něž jsem i já hledala odpovědi:

Co jsou peníze?
Odkud se bere jejich hodnota? Proč platí?
Jaké druhy peněz existovaly, existují a vznikají a proč (obecná typologie)?
Jaké vlastnosti mají tyto různé typy peněz?
K čemu slouží?
Co nového přinesly peníze a jejich konkrétní podoby společnosti a člověku?
Kolik má být peněz v hospodářství? Kolik je právě dost?
Kdo má mít právo určovat jejich množství?
Na jakém základě (metodika) se určuje potřebné množství peněz v hospodářství?
Proč se peníze nezkoumají na školách, proč se nerozvíjí peněžní teorie? Proč jsme monetárně negramotní?

Tři otázky ohledně peněz v průběhu historie

Historicky jsme, my lidé, řešili tři otázky ohledně peněz. Ta první, která člověka napadala, byla: Jakou mají peníze hodnotu, potažmo jak tuto hodnotu zachovat, zaručit, a co je tudíž možné za ně protihodnotou získat? Jinými slovy, proč peníze platí? Nedílnou součástí této otázky jsou podotázky: Jaké mají mít peníze vlastnosti (z jaké mají být látky apod.), aby mohly platit a sloužit? To bylo v nejranějších stadiích. Samozřejmě tato otázka ani později nezmizela, dál je platná, ale na větším významu nabyla další otázka, druhá v pořadí: Kolik peněz má být v hospodářství? Má jich být o něco víc než zboží na trhu, aby vůbec mohl fungovat trh a zákon nabídky a poptávky, jak třeba soudí Jan Sokol (s odkazem na Misese), když ve své knize Moc, peníze a právo píše (s. 69): „[...] tržní uspořádání [je] účinné jen tam, kde mají kupující, tj. držitelé peněz, jistou převahu nad držiteli zboží“? Nebo jich má být právě dost, jak říká Alberto Martén? Anebo jich má být nedostatek, má jít o omezený, nedostatkový zdroj, z čehož v podstatě vychází mainstreamová ekonomická teorie (byť je samotná realita pestřejší), protože o práci (a tedy příjem peněz) je třeba soutěžit a mezi mainstreamovými ekonomy se má za to, že jistá míra nezaměstnanosti je přece žádoucí. Jak tedy docílit stavu, že kupující mají jistou převahu nad prodávajícími, a to i v souhrnu celé ekonomiky, trhu? Čili odpověď na druhou otázku není tak samozřejmá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ještě stále žijeme v době, kdy se touto otázkou intenzivně zabýváme. A upřímně řečeno, odpověď zjevně neznáme. Spolu s tím, jak se peníze dematerializují (virtualizují), je to pochopitelně otázka velmi důležitá, v předešlém období nebyla a nemohla být tak palčivá, neboť jsme se jednoduše spoléhali například na množství peněz přirozeně určené velikostí nalezišť a nalezených/vytěžených drahých kamenů (exogenní peníze). Je přece jen snazší zabránit padělání mincí a bankovek než zajistit, aby nedocházelo k opakovanému používání téže digitální jednotky, kterou lze velice snadno množit či kopírovat. Kontrola „padělání“ virtuálního platidla (endogenních peněz) je nesrovnatelně náročnější. Tento problém zdá se uspokojivě vyřešila až technologie blockchainu (2009!) v případě kryptoměny bitcoin. Jestliže platí slova Josefa Jílka, že současným penězům nemůžeme porozumět bez znalosti podvojného účetnictví, můžeme tušit a předvídat, že je ve skutečnosti velmi obtížné rozlišit pouhý účetní zápis o existenci peněz od peněžních prostředků či jednotek jako takových, případně od zápisu o pohledávce. Pokud do této množiny přibudou ještě tzv. digitální peníze, o nichž často mluví bývalý radní České národní banky Mojmír Hampl, zmatení kolem virtuálních peněz různých názvů bude o to silnější. Jen horko těžko lze už dnes třeba sledovat stopu přeměny kterékoli ze tří kategorií virtuálních peněz (natož čtyř, po zavedení digitálních peněz) v kategorii jinou. Dostáváme se do nepřehledné situace účtování o skrumáži téměř nerozlišitelného. Vzniká stále větší nepřehlednost a nesrozumitelnost záznamů v bankovním účetnictví, o čemž mohou vyprávět nejen centrální banky. Má určitá cifra v informačních systémech banky blíž k penězům, nebo ke komoditě, nebo k čemu vlastně? Co vlastně znamená, že některé centrální banky dokážou fungovat i se záporným kapitálem (!)?

Ó Velvary, ó Velvary, kde jsou mé bitcoiny?

Ale mimochodem povšimněme si, že zatímco je údajně znemožněno použít stejnou virtuální jednotku k platbě dvakrát, není úplně nemožné takovou jednotku ukrást a zmizet beze stopy, o čemž svědčí četné případy vykradení peněženek s bitcoiny a jinými kryptoměnami postavenými na principu technologie blockchain. Podle mne to svědčí o tom, že ve skutečnosti je možné řetězec blockchainu přerušit a s ukradenými penězi pokračovat v jiné části, čili navázat na jiný řetězec, jinak si to neumím vysvětlit. Myslím ovšem, že zároveň jsme na úsvitu doby, kdy si začínáme naléhavěji uvědomovat – mimo jiné i díky údajně decentralizovanému a anonymnímu bitcoinu – třetí otázku, k níž se paradoxně dostáváme až nyní Co jsou vlastně peníze? Domnívám se, že teprve odpověď na tuto třetí otázku nejlépe pomůže zodpovědět i obě předchozí otázky. Ve starověkém Řecku panovaly mezi mysliteli v době masového rozšíření mincí veliké obavy, zda peníze morálně nezkazí společnost. Podobné otázky si pokládali filosofové jako Aristoteles, Platón či Sokratés. Svou nepochybnou roli na pozdním vynoření třetí otázky má podle mne fakt, že peníze – stejně jako jazyk – jsou emergentní (z nevědomí a podvědomí člověka se pomalu vynořující) fenomén, takže my jsme peníze „dělali“ ještě dřív, než jsme jim začínali o trochu lépe rozumět, a dál skutečnost, že zájem o poznání jazyka a jeho studium byl objektivně možný až poté, co církev ztratila téměř absolutní moc nad vzděláváním a vědeckým tázáním. Do té doby se mělo za to, že lidská řeč je dar od Boha.

Co přijde po mamonu

Pokud přijmete mou tezi a odpověď na otázku třetí, že peníze jsou jazyk (v nemetaforickém smyslu), pak se nutně musíme zaobírat další otázkou z toho plynoucí: Co tedy chceme ve společnosti a sami sobě komunikovat? O jakých potřebách chceme hovořit? Jak bude vypadat pokročilejší jazyková soustava postpeněžní společnosti, která bude s to radikálně zdokonalit svou schopnost sjednávat společné významy a to, co je významné, podstatné, smysluplné?

Autorkou článku je překladatelka a publicistka Miluš Kotišová. Text je redakčně upraveným výňatkem z její knihy nazvané Jazyk nepoznaný: peníze. Publikace vyšla loni vlastním nákladem a lze si ji objednat na adrese: milus.kotisova@volny.cz.