Mirko Raduševič: Co je Rusko?

Rusko dnes více než kdy jindy probírá otázku vlastní identity. Zastavíme-li se u zmíněného památníku, tak o tomto svědčí i slova prezidenta Vladimira Putina při otevírání muzea: „Památník není jen pocta prvnímu prezidentovi Ruska. Centrum je koncipováno jako odraz éry v dějinách naší země, éry radikálních změn. Ta doba byla nesmírně důležitá, obtížná a samozřejmě kontroverzní.“ Ruská média se v souvislosti s centrem zmiňují o tom, že tradice muzea prezidenta vznikla v USA (více o centru ZDE).

Rusko je Putin

Ovšem Rusko vzhlíží nyní nikoliv k Západu – na jeho tradice, ale upírá se k sobě a diskutuje o tom. Jedna ze zajímavých diskusí proběhla v online-radiu deníku Komsomolskaja pravda pod názvem „Jakou má Rusko image v zahraničí a kdo je jejím hlavním propagátorem“. Diskuse se konala u příležitosti státního svátku Den národní jednoty, který se koná 4. listopadu. Jde o novodobý svátek navazující na ruskou historii, který se začal slavit od roku 2005. Vzhledem již k názvu svátku, tak v tomto duchu – o jednotě - se nesla také diskuse. „Rusové si dnes přejí národní jednotu, ale ta bohužel neexistuje. Rozhodně neexistuje jednota v tom základním slova smyslu jako jednota národa, která by ukazovala další směr. Nemůžeme se dobrat, kam jdeme – jdeme ke kapitalismu, socialismu, nebo vůbec k nějaké zprůměrované budoucnosti? Je zde mnoho otázek…,“ říká jeden z diskutujících Erast Galumov, šéfredaktor časopisu Svět a politika. Dále Galumov filozofoval v tom smyslu, že na světě neexistuje země s naprosto pozitivním image… Proto k tomu dodává: „Když analyzujete tento problém, uvědomíte si, že image není cílem, ale image je pouze nástroj.“ Erast Galumov také definoval současný obraz Ruska ve světě, kde tato země je vnímána především jako „Putin“: „Obvykle je obrazem země - stát sám o sobě a dále lidé vnímají vedení státu. V Rusku je tomu naopak – nejprve je to lokomotiva a za ní vagony představující národ. Dnes Putin vše táhne a představuje Rusko – jeho hlavní nosný obraz. Podařilo se mu to zaprvé pro jeho osobní kvality. Pro image je důležitá celá suma věcí a svět vidí Putina prostřednictvím televizní obrazovky, která odhaluje podstatu a charakter člověka.“

Ruští europocentristé

Je zde další pohled: „Projekt Rusko, který se vyvíjel v průběhu několika staletí a byl vždy na pokraji zhroucení, vždy vstal z mrtvých, a to díky svému vlastnímu paradigmatu. Dnes až vášnivě se snažíme smířit s protichůdnými myšlenkami z vlastní minulosti,“ to píše na serveru Literaturnaja gazeta politoložka Gevorjana Karineová se specializací na východní oblast Ruska. Nelíbí se jí, že když sledovala televizní diskusi o obrazu Ruska v ruské státní televizi, byli zde jako diskutující představitelé evropského chápání Ruska, kteří tuto vizi Ruska prosazovali. Ptá se, proč tomu tak je? S čím se smiřovat? Nabízí dělení světa – jeho image. Jak je Země za posledních 25 let mediálně prezentována: „Existují tři varianty vývoje. Z nich dva jsou globalizační - EU a USA, proti tomu existuje Islámský stát. Třetí cestou je tradicionalismus představovaný Ruskem, Čínou, Íránem, Indií. Tento typ vývoje předpokládá stát jako suveréna.“ Obě globalistické verze, jedna založená na křesťanské tradici a druhá na islámu, považují za protivníka podle Karineové tradicionalisty. Tím se Rusko stává protivníkem Západu a agresorem v čele s Putinem. Politoložka vystupuje kriticky vůči ruským europocentristům a říká: „Pokud za současné situace chcete být Evropany, tak zapomeňte na kříž. Zapomeňte na samostatnost, Třetí Řím (pozn.: Rusové někdy takto nazývají historickou velikost Moskvy), Nebeský Jeruzalém. Protože neexistuje žádný další prostor pro další říši na zemi.“ Politoložka to tvrdí proto, že vidí nelogické a nespravedlivé dělení části našeho lidstva na lepší – tj. Evropany a horší barbary Asiaty. Proto na jednu stranu říká: „Hrdě se hlásím – jsem Asiatka“ a na druhou stranu cituje francouzského filozofa a spisovatele André Lévyho: „Evropa není místo, ale myšlenka.“

Rudá vlajka, srp a kladivo, Děržinskij a spol.

Když Michail Ljubimov napsal i u nás známou knihu „Špioni, které miluji i nenávidím“ s podtitulem „Příručka špiona KGB pro všechna města světa", která u nás vyšla v r. 2001 a v Rusku v roce 1995 pod názvem Operace Gogofa. Dnes je dvacet let od vydání knihy a dodnes kniha podněcuje v Rusku diskusi a vášně, a to právě o image země.

Ukázka z knihy: „Systém je mrtev a nemůže být obnoven. Ani není zapotřebí, co si počít s živoucí mrtvolou? Cílem je definitivně ji zničit a na jejím místě vybudovat skutečný socialismus, který by podporovali všichni lidé! Celý národ na základě svobodné vůle!“

Ukázka z knihy se objevuje letos koncem října v článku (Ogorevskije pogorelci) na serveru Literaturnoj gazety a autorem je historik Fjodor Seleznjov. Ten považuje tuto knihu za jakousi zkazku a lež (ostatně rovněž se u nás rozvinula na toto téma bohatá diskuse). O knize se však zmiňuje ve vztahu s oživováním sovětské minulosti, a to právě v souvislosti s KGB a uvažovaným pomníkem Felixi Děržinskému. „I rudá sovětská vlajka by se měla stát národním symbolem Ruska. Většina ruských občanů má kladný vztah k SSSR. O tom není třeba diskutovat,“ píše Seleznjov a k tomu dodává: „Někteří komentátoři i politici tvrdí, že sovětský systém plně vyhovoval ruskému charakteru. S tím ale nemohu souhlasit.“ Dále argumentuje: „Marx se nenarodil pod ruskými břízami, ale patří do Německa, jako i jeho nejbližší spolupracovník Bedřich Engels. Marxismus je Německo – to je Západ, a to není náhodný jev. Kdo vystudoval sovětské školy, jistě si pamatuje na tři zdroje marxismu: Německá klasická filozofie, anglická politická ekonomie a francouzský utopický socialismus. Možná, že někdo také zapomněl, co znamená utopie. Je to název ostrova v díle Thomase Moora… zábavná a poučná kniha o ideálním systému státu – ostrově Utopie. Na ostrově není žádný soukromý majetek ani peníze. To je také hlavním rysem komunistického hospodářství. Obyvatelé na překrásném ostrově žijí ve stejných městech. Jak si nevzpomenout na typicky sovětská, neodlišitelná města - Moskvu od Leningradu, Gorkij od Vladimiru. Lidé vše dostávají z veřejných skladů. Každý podle svých potřeb. Není to komunismus? Ale ještě jedna črta: Těžká a špinavá práce usvědčených trestanců. Není tohle náhodou Gulag?“

Podle Fjodora Seleznjova nenacházela myšlenka socialismu u ruské inteligence stejnou odezvu, jako tomu bylo na Západě a tvrdí, že výjimkou byli pouze studenti. Naopak uvádí, že například známý ruský spisovatel a politický aktivista Alexandr Gercen ztotožňoval myšlenky socialismu s tím, čemu dnes říkáme totalita.

„A co rolníci?“ ptá se Seleznjov a uvádí, že byla popsána spousta papíru o tom, jak jsou kolektivního ducha a od nepaměti žijí pro komunitu. Uvádí na to příklad intelektuála, nadšence pro socialismus Butaševče-Petraševského, který vybudoval pro své nevolníky v roce 1847 prostorné sídlo a vysvětlil jim veškeré výhody společného hospodaření a života. Když však jednoho dne přijel ke společnému sídlu, našel ho lehlé popelem.

S názorem historika Seleznjova v Literaturnoj gazetě polemizuje technik a spisovatel Maxim Borisov, který poukazuje nejprve na některé historické okamžiky a tradice Ruska, jako je revoluce v roce 1905. Sice, píše Borisov, v Rusku v osmnáctém století neexistovaly myšlenky utopických filozofů jako na Západě, ale byly zde pokusy kolektivního života jako společný způsob zpracování země – její vlastnictví v komuně, placení daní a branná povinnost. Zastánci tohoto způsobu života byli někteří ruští církevní představitelé jako například první metropolita Moskvy Petr a jeho nástupce Alexis nebo opat Ruska Sergej Radoněžský. To, že myšlenka socialismu byla odmítána revolučními demokraty v první polovině 19. století a tyto myšlenky nebyly formulovány, tak to Borisov vysvětluje na příkladu Dostojevského, kdy mnozí chápali socialismus jako myšlenku, že „všechno je dovoleno“.

Borisov vyvrací domněnku, že by v současném Rusku měl nastat návrat k socialismu na způsob sovětských symbolů Děržinského, rudá vlajka, vytvoření starých hranic a podobně. „Evoluce nezná formu opakování k nižším formám,“ píše Borisov a zastává myšlenku socialismu. Argumentuje tím, že chce-li lidstvo přežít, nemá na vybranou jiný způsob života. Opírá se o deklaraci a 27 zásad z konference OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru v červnu 1992. Borisov na závěr cituje bývalého předsedu komise OSN pro životní prostředí Maurice Stronga: „Musíme přejít k formě ekonomiky jinak uspořádané, než je tomu nyní. Základem bude zásadně odlišná teorie.“

Poznámka

Poslední pořad Václava Moravce nazvaný „Vláda lidu“ se měl věnovat problematice demokracie jejímu stavu a vývoji. Besedující se vzájemně ujišťovali, že současný stav je velice dobrý. Jako by zapomněli na diskusi po roce 1989 a tehdejší návrhy západních intelektuálů, abychom slepě a bezhlavě nekopírovali cestu, po které vyšel Západ.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.