Rusko dnes více než kdy jindy probírá otázku vlastní identity. Zastavíme-li se u zmíněného památníku, tak o tomto svědčí i slova prezidenta Vladimira Putina při otevírání muzea: „Památník není jen pocta prvnímu prezidentovi Ruska. Centrum je koncipováno jako odraz éry v dějinách naší země, éry radikálních změn. Ta doba byla nesmírně důležitá, obtížná a samozřejmě kontroverzní.“ Ruská média se v souvislosti s centrem zmiňují o tom, že tradice muzea prezidenta vznikla v USA (více o centru ZDE).

Rusko je Putin

Ovšem Rusko vzhlíží nyní nikoliv k Západu – na jeho tradice, ale upírá se k sobě a diskutuje o tom. Jedna ze zajímavých diskusí proběhla v online-radiu deníku Komsomolskaja pravda pod názvem „Jakou má Rusko image v zahraničí a kdo je jejím hlavním propagátorem“. Diskuse se konala u příležitosti státního svátku Den národní jednoty, který se koná 4. listopadu. Jde o novodobý svátek navazující na ruskou historii, který se začal slavit od roku 2005. Vzhledem již k názvu svátku, tak v tomto duchu – o jednotě - se nesla také diskuse. „Rusové si dnes přejí národní jednotu, ale ta bohužel neexistuje. Rozhodně neexistuje jednota v tom základním slova smyslu jako jednota národa, která by ukazovala další směr. Nemůžeme se dobrat, kam jdeme – jdeme ke kapitalismu, socialismu, nebo vůbec k nějaké zprůměrované budoucnosti? Je zde mnoho otázek…,“ říká jeden z diskutujících Erast Galumov, šéfredaktor časopisu Svět a politika. Dále Galumov filozofoval v tom smyslu, že na světě neexistuje země s naprosto pozitivním image… Proto k tomu dodává: „Když analyzujete tento problém, uvědomíte si, že image není cílem, ale image je pouze nástroj.“ Erast Galumov také definoval současný obraz Ruska ve světě, kde tato země je vnímána především jako „Putin“: „Obvykle je obrazem země - stát sám o sobě a dále lidé vnímají vedení státu. V Rusku je tomu naopak – nejprve je to lokomotiva a za ní vagony představující národ. Dnes Putin vše táhne a představuje Rusko – jeho hlavní nosný obraz. Podařilo se mu to zaprvé pro jeho osobní kvality. Pro image je důležitá celá suma věcí a svět vidí Putina prostřednictvím televizní obrazovky, která odhaluje podstatu a charakter člověka.“

Ruští europocentristé

Je zde další pohled: „Projekt Rusko, který se vyvíjel v průběhu několika staletí a byl vždy na pokraji zhroucení, vždy vstal z mrtvých, a to díky svému vlastnímu paradigmatu. Dnes až vášnivě se snažíme smířit s protichůdnými myšlenkami z vlastní minulosti,“ to píše na serveru Literaturnaja gazeta politoložka Gevorjana Karineová se specializací na východní oblast Ruska. Nelíbí se jí, že když sledovala televizní diskusi o obrazu Ruska v ruské státní televizi, byli zde jako diskutující představitelé evropského chápání Ruska, kteří tuto vizi Ruska prosazovali. Ptá se, proč tomu tak je? S čím se smiřovat? Nabízí dělení světa – jeho image. Jak je Země za posledních 25 let mediálně prezentována: „Existují tři varianty vývoje. Z nich dva jsou globalizační - EU a USA, proti tomu existuje Islámský stát. Třetí cestou je tradicionalismus představovaný Ruskem, Čínou, Íránem, Indií. Tento typ vývoje předpokládá stát jako suveréna.“ Obě globalistické verze, jedna založená na křesťanské tradici a druhá na islámu, považují za protivníka podle Karineové tradicionalisty. Tím se Rusko stává protivníkem Západu a agresorem v čele s Putinem. Politoložka vystupuje kriticky vůči ruským europocentristům a říká: „Pokud za současné situace chcete být Evropany, tak zapomeňte na kříž. Zapomeňte na samostatnost, Třetí Řím (pozn.: Rusové někdy takto nazývají historickou velikost Moskvy), Nebeský Jeruzalém. Protože neexistuje žádný další prostor pro další říši na zemi.“ Politoložka to tvrdí proto, že vidí nelogické a nespravedlivé dělení části našeho lidstva na lepší – tj. Evropany a horší barbary Asiaty. Proto na jednu stranu říká: „Hrdě se hlásím – jsem Asiatka“ a na druhou stranu cituje francouzského filozofa a spisovatele André Lévyho: „Evropa není místo, ale myšlenka.“

Rudá vlajka, srp a kladivo, Děržinskij a spol.

Když Michail Ljubimov napsal i u nás známou knihu „Špioni, které miluji i nenávidím“ s podtitulem „Příručka špiona KGB pro všechna města světa", která u nás vyšla v r. 2001 a v Rusku v roce 1995 pod názvem Operace Gogofa. Dnes je dvacet let od vydání knihy a dodnes kniha podněcuje v Rusku diskusi a vášně, a to právě o image země.