Miroslav Pořízek: Dvacet let od zločinné agrese proti Jugoslávii (2. část)

25.03.2019 7:35

V prosinci 1991 po silné intervenci ze strany německého ministra zahraničí Genschera Evropské společenství uznalo až příliš snadno a rychle a především bez důkladné znalosti situace v tamní oblasti samostatnost Chorvatska a Slovinska. Tuto snahu podpořil i papež Jan Pavel II. Tento akt výrazně urychlil rozpad federativní Jugoslávie.

Miroslav Pořízek: Dvacet let od zločinné agrese proti Jugoslávii (2. část)
Foto: svornost.com
Popisek: Bombardování Jugoslávie

Sjednocené Německo se po rozpadu východního bloku cítilo velmi silné a snad přímo historicky povolané k razantnímu zasahování do mezinárodní politiky. Přitom jakoby se rozpomnělo na svou temnou nacistickou minulost svou špatně skrývanou nenávisti vůči Slovanům a rozpínavostí s cílem ekonomicky podmanit východní Evropu. Stejně jako v minulosti tyto německé aktivity Evropě ani světu nic dobrého nepřinesly, což je velmi dobře patrno i v současné době v roli této země v rámci EU a NATO.

Lze jistě namítnout, že postupný rozpad Jugoslávie se očekával již v období po smrti Tita. Prakticky po celá 80. léta probíhaly v zemi procesy vedoucí k oslabování federace, celou situaci navíc komplikovala tíživá hospodářská situace, do níž země zabředla. V té době však ještě západní velmoci vyjadřovaly většinou podporu udržení federace a byly ochotny zemi poskytnout finanční i jinou pomoc. Velké změny konce 80. let v Evropě se negativně dotýkaly i Jugoslávie. Někteří osvícenější politici na Západě sice varovali před živelným rozpadem země a dobře si uvědomovali z toho vyplývající rizika, ovšem jejich hlasy zůstaly většinou nevyslyšeny. V té době ale rychle získaly zelenou síly, které vycítily šanci vyřídit si staré účty, zejména se Srby a systematicky pracovat na rozvratu jugoslávské federace. Zejména v Německu sílily snahy potrestat Srby za jejich národní hrdost a statečnost, kterou mnohokrát v minulosti prokázali a jejich schopnost bránit tvrdě svou zemi proti nepřátelům napadající zemi z různých světových stran.

V roce 1992 uvalil Západ na Srbsko a Černou Horu hospodářské sankce s cílem oslabit jejich ekonomiku a podlomit obranyschopnost. To vše pod vylhanou záminkou jako odvetu za atentát v Sarajevu, který byl připsán Srbům, ačkoliv tito s ním neměli nic společného. Šlo o provokaci ze strany muslimů. Ani toto odhalení však vyhlášené sankce již nezastavilo. Němci přiměli další západní země k podpoře všeho, co může škodit Srbům.

V roce 1994 byl zvolen prezidentem Kosova zpočátku umírněný Ibrahim Rugova. Tento muž se nejprve prezentoval jako diplomat schopný chladit horké hlavy a tlumit radikální požadavky militantních skupin. Brzy se však ukázalo, že jeho zvolení je jen taktikou. Šlo o to reagovat odmítavě na každou možnou dohodu se Srby. Tuto svoji roli Rugova splnil dokonale. I když se snažil hledat kompromisní řešení a nebyl nakloněn násilí, v rozhodujících chvílích ustupoval požadavkům kosovských radikálů. Nedokázal samozřejmě zabránit tomu, aby Kosovská osvobozenecká armáda (UCK) rozpoutala teror proti Srbům na Kosovu. Rozhořel se tak vleklý konflikt mezi jednotkami jugoslávské armády a policie a teroristy z UCK podporovanými Západem na čele s Německem. Němci si tak zopakovali svou roli z 2. světové války, kdy hitlerovci tvrdě potlačovali Srby, jelikož věděli, že patří k nejstatečnějším obráncům své vlasti.

Ústava Socialistické federativní republiky Jugoslávie z roku 1974 učinila z Kosova a Metohije takřka autonomní stát. Republiku v republice s názvem Kosovo. Například měla i ministerstvo zahraničí a obrany a mohla i přímo uzavírat smlouvy se zahraničními zeměmi. Pro Srbsko toto znamenalo, že provinční parlament mohl zablokovat rozhodnutí srbského parlamentu a tím jej do značné míry paralyzovat. V Prištině působil i vrchní soud, proti jehož rozhodnutí se nebylo možno odvolat. Albánci v Kosovu tímto získali mocné nástroje na další požadavky a stupňující se tlak na ostatní národnosti žijící na území Kosova. Šlo především o Srby, Černohorce, Gorany, Romy i etnické Turky. Většinou byli schopni za vlády Tita žít spolu v dobrých vztazích bez velkých problémů. Ty však nastaly v průběhu 70. let právě v souvislosti s novou ústavou. Útlak nealbánských obyvatel ze strany albánské většiny postupně narůstal a dosahoval takového měřítka, které nebylo možno ani v rámci tehdy ještě společné Jugoslávie ani před světem popírat. V Kosovu panovala značná korupce, od níž se odvíjelo mnoho negativního. Začalo probíhat násilné vykupování pozemků vlastněných Srby a Černohorci. Nealbánci museli trpět nemálo příkoří v podobě vypalování svých zemědělských objektů, ničení úrody, zraňování dobytka, objevovalo se i fyzické násilí, přibývalo případů znásilnění. V polovině 80. let proto zcela očekávaně žádal Spolek srbských právníků jasné kroky proti násilné činnosti kosovských Albánců. Ti ale dál pokračovali také v poškozování kulturních památek a dalších agresivních atacích vůči nealbáncům. Svým jednáním nutili jiné národnosti k opuštění Kosova. Na přelomu 80. a 90. let, zejména v souvislosti s rychlým a nelegálním uznáním Chorvatska a Slovinska, následně i Bosny a Hercegoviny, což rozpoutalo vleklý a krvavý občansko-etnicko-náboženský konflikt, nastoupili kosovští Albánci s taktikou občanské neposlušnosti. Projevilo se to v odmítání účasti ve státních institucích, školách, zdravotnictví, státních podnicích. Byly zahájeny stávky. Stávkující zcela odmítající návrat do zaměstnání byli propuštěni.

Kosovští Albánci rovněž bojkotovali poslední sčítání lidu v roce 1991. Záměr byl jasný. Zjistilo by se totiž při něm, že v Kosovu a Metohiji žije nelegálně okolo 400 tisíc Albánců. Tito nikdy neměli řádné státní občanství. Zmocnili se majetků Srbů a Černohorců vyhnaných odtud za 2. světové války. Albánci v Kosovu sami z vlastní vůle opustili všechny státní školy, včetně univerzity, jelikož pod nátlakem svých vůdců odmítali jednotné státní osnovy z Bělehradu. Kosovští Albánci v 90. letech mnohdy odmítali platit řádné daně a místo toho platili vlastní daně k udržení paralelních struktur moci, vlastního školství, zdravotnictví. UCK začala v průběhu 90. let, zejména ve druhé polovině tohoto období, stupňovat teroristickou činnost. Množily se případy zabíjení Srbů a Černohorců, ale i Albánců nesdílejících politiku násilí a lží, zabírání a ničení majetků, únosy, ničení důležitých objektů, i objektů vojenského charakteru. 18. července 1998 se do Jugoslávie z Albánie pokusila proniknout tisícičlenná skupina s množstvím zbraní a munice. Jugoslávské bezpečnostní složky ji ale včas podchytily a nenechaly vniknout do země. UCK neměla většinovou podporu civilního obyvatelstva tak si ji vynucovala násilím. Manipulovalo se s počty uprchlíků. Zveličovaly se výrazně počty uprchlíků albánských. V létě 1998 se množství členů UCK vzdalo a potvrdilo, že byli naverbováni do řad toto organizace pod silným nátlakem. Mezi pracovníky charitativních organizací byli v Kosovu odhaleni i radikální militantní muslimové, na které byl vydán zatykač. V srpnu 1998 prohlásilo vedení UCK, že přechází na gerilovou válku s cílem zachvátit celé Kosovo. Plánovalo se vyvolání všelidového povstání Albánců. Za tímto účelem měli osnovatelé této akce k dispozici desítky tun zbraní a munice dodaných ze Západu. Ve vesnici Klečka bylo v srpnu 1998 nalezeno 22 spálených těl Srbů a Černohorců, včetně žen i dětí. Podobných míst se postupně našlo více, většinou bez patřičné pozornosti západních médií. Ty zajímaly jen údajné oběti z řad kosovských Albánců. Znalec albánských poměrů P. Flieder shrnul v říjnu 1998 své poznatky o situaci na Kosovu a v Albánii ve dvou textech. Podal řadu pádných argumentů, které některým lidem přece jen více otevřeli oči tváří v tvář jednostranné protisrbské propagandě, k níž se až na výjimky připojily i české noviny a televize: „ UCK je stále více prostupována zločineckými vyvrheli, zahraničními Albánci z celé Evropy, kteří si od nezávislého Kosova slibují to, co italsko – albánská mafie už v jižní Albánii má – bezpečnou základnu, v níž ji ani nepříjemní policisté, ani soudy nemají co přikazovat. Sever Albánie ovládá několik band, které mezi sebou vedou válku, dokonce i za použití dělostřelectva. V celé zemi se denně odehrává na dvacet vražd a policie přitom nezakládá ani spis. FBI i Interpol jsou již dlouho zajedno v jednom. Albánie je pro Evropu cestou pro narkotika z Orientu na Západ. Albánští Albánci pokládají kosovské Albánce za lehce potřeštěné, fanatické a kriminální. Kosovští Albánci přezírají albánské Albánce pro jejich chudobu a chaos a pochopitelně pro jejich kriminalitu. Společná Velká Albánie nachází ohlas u některých nacionalistických politiků pouze jako přelud fantazie.“

V roce 1998 se již otevřeně hovořilo o nutnosti vojenského zásahu za účelem řešení údajné hrozivé humanitární situace v Kosovu. Zejména ze strany zemí NATO byla silná snaha řešit celou situaci vojenskou cestou, jakoby tato už někde v minulosti podobný problém někde vyřešila. Zadání z vlivných vládních kruhů a sil stojících v pozadí prosadilo tento názor a otázkou se stalo jen, kdy k vojenskému zásahu skutečně dojde. Vše k tomu rychle směřovalo. Srbové byli nuceni k řadě nedůstojných ústupků, z viníků se dělali oběti a z obětí viníci. Západ se nijak netajil svou snahou, učinit ze zemí bývalé Jugoslávie svůj mocenský nástroj namířený proti Rusku. Šlo samozřejmě o ekonomické ovládnutí tohoto strategického prostoru a umístění vojenských základen. Scénář byl předem dál, bylo jej jen potřeba postupně realizovat, včetně mohutné mediální propagandy. Ta však tentokrát na mnoha místech selhala. Šířit dlouhodobě lži je skutečně nesnadné a hrozí, že budou postupně odhaleny a veřejné mínění se ostře postaví proti politice vojenské síly a demagogie.

V souvislosti s událostmi v Jugoslávii roku 1999, kdy byla země pod vylhanými záminkami, v jejichž šíření hrály prim Německo, USA a Velká Británie, nelegálně barbarsky napadena vojenskou silou ničící civilní objekty, včetně škol, nemocnic a obytných domů, zabíjející civilisty a těžce poškozující infrastrukturu, je nutno shrnout několik zásadních faktů:

  • vlivné západní státy se stavěly již od počátku 90. let viditelně proti Srbům a jejich snaze udržet Jugoslávii pohromadě, jelikož jako její součást měly dobrou pozici
  • podobně jako během 2. světové války a fašistické okupace i nyní spoléhali kosovští Albánci na cizí pomoc a vyhrocovali spory proti Srbům, Velká Albánie sice nebyla ještě nahlas a otevřeně vyslovovaným cílem, ale mnozí v Kosovu s tímto projektem do budoucna najisto počítali, šlo jen o to systematicky na něm pracovat a trpělivě čekat na vhodnou dobu k otevřenému vyhlášení tohoto cíle
  • Západ z taktických důvodů zatím podporoval vznik druhého albánského státu utvořeného na území Srbska, ovšem rozhodně ne všichni albánští obyvatelé Kosova se stavěli souhlasně ke stupňování konfliktů s již značně oslabenou zůstávající Jugoslávskou federací
  • albánští radikálové vedení radami ze západu stále více stupňovali konfrontaci s řádnou Jugoslávskou armádou i policií, aby získali argumenty pro zásah zvenku, neustále se stavěli do rolí obětí pod řadou vylhaných sdělení, šlo o vytvoření obrazu, ze kterého mělo být jednoznačně patrno, že Srbové páchají zločiny na „mírumilovných“ Albáncích na Kosovu
  • zločinci z Kosovské osvobozenecké armády se neštítili lhát přímo do televizních kamer a obviňovat Srby z vyhánění pokojného albánského obyvatelstva z Kosova. Oficiální sdělovací prostředky na západě zkušené v šíření tendenčních zpráv jim v tomto ohledu dobře posloužily a začaly zveličovat v obludné míře údajné vyhánění kosovských Albánců, v tom však měli většinou prsty albánští radikálové, kteří se stali miláčky západních médií i tamních politiků
  • naprosto nehoráznou a hned na první pohled zcela neobjektivní protisrbskou propagandou nešetřila ani Česká televize, tato vysílala jednostranně zaměřené zprávy o údajných srbských zločinech v Kosovu, jedním z vrcholů lhaní ze strany ČT byly reportáže o údajném únosu a zavraždění významného kosovského politika Rugovy a útocích Srbů na Albánce
  • ČT se neštítila vysílat lži takové intenzity, že by se za ně nemusel stydět ani sám nechvalně známý Goebbels, například údaje o počtech vyháněných Albánců 2-3 x převyšovaly celkový počet všech obyvatel Kosova!!! Údajné masové hroby Srby zavražděných kosovských Albánců nebyl schopen nikdo najít, i když se prodejní novináři snažili ze všech sil a když už se náhodou nějaký senzačně objevil, tak se později ukázalo, že nešlo o albánské oběti (za všechny tyto lži se Česká televize, jak je její zvykem samozřejmě nikdy neomluvila), podobně jako tehdejší prezident Havel, jenž s velkou oblibou hrál na protisrbskou strunu a zařadil se tak mezi válečné zločince Clintona, Blaira a nechvalně známou Albrightovou, která měla obzvláště velkou slabost pro mnohokrát usvědčené lháře a zločince z vedení Kosovské osvobozenecké armády
  • v souvislosti s barbarskou agresí proti Jugoslávii v roce 1999 je nutno vždy připomenout i hlavní aktéry této hanebné akce, kromě prezidenta Clintona a jeho ministryně zahraničí zde sehrál svou špinavou roli i britský premiér Blair a ministr zahraničí Cook, který se zařadil mezi nejradikálnější protisrbské fanatiky podobně jako Havel. Nenávist vůči Srbům z něj přímo sálala. A nelze opomenout ani tehdejší německou vládu stavějící se věrně po bok svých spojenců z Velké Británie a USA, zde patřili k nejaktivnějším činitelům harašícím zbraněmi proti Jugoslávii ministr zahraničí Fischer a ministr obrany. Tehdejší rudozelená koalice v Německu se svým radikálně zaujatým postojem proti Jugoslávii vycházejícím ze silně zkreslených údajů zařadila mezi hlavní porušovatele mezinárodního práva, však ji také občané v SRN tvrdě kritizovali a prokázali více rozumu než celá vláda dohromady. V galerii válečných štváčů a zločinců pak nesmí scházet ani tehdejší šéf NATO Solana a někteří čeští politici na čele s prezidentem Havlem
  • v roce 1999 byla u moci ve většině zemí EU sociální demokracie, její přístup k hrubému porušení mezinárodního práva ve věci agrese proti Jugoslávie se nesl ve znamení velmi odpudivé směsice diletantismu, nerespektování faktů, hrubých přečinů proti míru a poklonkování zájmům USA a tamního vojensko průmyslového komplexu, některým voličům sociální demokracie to na druhou stranu otevřelo oči a konečně procitli do tvrdé reality
  • vojenská agrese vůči Jugoslávii silně aktivizovala veřejné mínění v celé Evropě, které se v drtivé většině postavilo odmítavě vůči této politice síly, stejně jako mírové hnutí, odpor veřejnosti byl tak silný, že si vynutil nejen změnu radikálních postojů některých politiků a jim sloužících novinářů, ale také vlnu solidarity s lidem Jugoslávie. Lidé jasně dali najevo, že lží a harašení zbraněmi už mají plné zuby a nenechají se donekonečna ohlupovat svými zkorumpovanými politiky a vlivnými osobami napojenými na zbrojní byznys, nemluvě o novinářích věrně sloužících za peníze průhledným zájmům vlivných kruhů na úkor služby pravdě

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…