Sjednocené Německo se po rozpadu východního bloku cítilo velmi silné a snad přímo historicky povolané k razantnímu zasahování do mezinárodní politiky. Přitom jakoby se rozpomnělo na svou temnou nacistickou minulost svou špatně skrývanou nenávisti vůči Slovanům a rozpínavostí s cílem ekonomicky podmanit východní Evropu. Stejně jako v minulosti tyto německé aktivity Evropě ani světu nic dobrého nepřinesly, což je velmi dobře patrno i v současné době v roli této země v rámci EU a NATO.

Lze jistě namítnout, že postupný rozpad Jugoslávie se očekával již v období po smrti Tita. Prakticky po celá 80. léta probíhaly v zemi procesy vedoucí k oslabování federace, celou situaci navíc komplikovala tíživá hospodářská situace, do níž země zabředla. V té době však ještě západní velmoci vyjadřovaly většinou podporu udržení federace a byly ochotny zemi poskytnout finanční i jinou pomoc. Velké změny konce 80. let v Evropě se negativně dotýkaly i Jugoslávie. Někteří osvícenější politici na Západě sice varovali před živelným rozpadem země a dobře si uvědomovali z toho vyplývající rizika, ovšem jejich hlasy zůstaly většinou nevyslyšeny. V té době ale rychle získaly zelenou síly, které vycítily šanci vyřídit si staré účty, zejména se Srby a systematicky pracovat na rozvratu jugoslávské federace. Zejména v Německu sílily snahy potrestat Srby za jejich národní hrdost a statečnost, kterou mnohokrát v minulosti prokázali a jejich schopnost bránit tvrdě svou zemi proti nepřátelům napadající zemi z různých světových stran.

V roce 1992 uvalil Západ na Srbsko a Černou Horu hospodářské sankce s cílem oslabit jejich ekonomiku a podlomit obranyschopnost. To vše pod vylhanou záminkou jako odvetu za atentát v Sarajevu, který byl připsán Srbům, ačkoliv tito s ním neměli nic společného. Šlo o provokaci ze strany muslimů. Ani toto odhalení však vyhlášené sankce již nezastavilo. Němci přiměli další západní země k podpoře všeho, co může škodit Srbům.