Významná osobnost našich novodobých dějin, která stále právem vzbuzuje zájem nejen historiků a badatelů, ale i široké veřejnosti, včetně mladé generace. Není divu, generál Svoboda za sebou zanechal výraznou stopu v dějinách. Žil v období, kdy naše zem procházela zásadními politickými a společenskými proměnami a on sám přitom často patřil k aktivním aktérům těchto změn a proto i dnes je jedněmi obdivován a jinými naopak zavrhován nebo ještě navíc přímo ostouzen. O životě Ludvíka Svobody již bylo mnohé publikováno. Kvalitním dílem z poslední doby, které zachycuje život této osobnosti, je nepochybně například i kniha Zdeňka Hrabici Pět válek Ludvíka Svobody, která vyšla v roce 2013. Letošní výročí je dobrou příležitostí si opět připomenout Ludvíka Svobodu v kontextu doby, v níž žil.

Tento text je však věnován jen poměrně krátkému, ale na události velmi bohatému časovému úseku a tím je rok 1968. Role Ludvíka Svobody v dramatickém roce 1968 je totiž stále různě zkreslována, proto je jistě užitečné některá fakta znovu připomenout.

Když začátkem roku 1968 pobýval generál Ludvík Svoboda v teplických lázních určitě ještě netušil, že již za krátkou dobu se stane prezidentem Československa a že jej čeká mnoho náročných úkolů i dramatických okamžiků. Generál Svoboda byl oficiálně penzionován již v roce 1959. To ale v jeho případě rozhodně neznamenalo, že by odešel rovnou na odpočinek a věnoval se již především jen svým zálibám a rodině. Spíše naopak. Stále zůstával velmi aktivní. Nadále pracoval v SČSP, zde byl místopředsedou a ve Svazu protifašistických bojovníků, kde byl rovněž jedním z místopředsedů. Navíc i nadále zůstával také poslancem a ani tuto svoji funkci rozhodně nezanedbával. Kromě jiného pracoval i na svých válečných vzpomínkách a pamětech. V průběhu 60. let tedy měl stále mnoho různorodé práce a zůstával nesmírně činorodý ve veřejném životě.

První měsíc roku 1968 přinesl pád Antonína Novotného z nejvyššího stranického postu, ale zatím zůstával stále ještě prezidentem. Bylo však jasné, že ani v této funkci dlouho nevydrží. Začal se proto hledat nástupce. V čele KSČ stál od ledna 1968 A. Dubček. Novotný na funkci prezidenta abdikoval pod tlakem událostí v březnu téhož roku. Začal se rychle hledat nástupce. Objevilo se hned několik jmen, která mohla reálně přicházet v úvahu. Mezi nimi se nejčastěji zmiňovala jména dvě – Čestmír Císař a Josef Smrkovský. Nezůstalo však zdaleka jen u nich. Mezi dalšími návrhy pak figuroval například Jiří Hanzelka, Ladislav Novomeský, Gustáv Husák nebo také Oldřich Černík. Padlo dokonce i jméno hokejisty Golonky. Jméno Ludvíka Svobody se zpočátku nezmiňovalo. Jméno armádního generála Ludvíka Svobody vyslovil teprve Svaz protifašistických bojovníků a doporučil jej jako nového prezidenta republiky. Svobodovi bylo v té době 72 let. Disponoval obrovskými životními zkušenostmi a měl nemalou autoritu ve společnosti. Jeden z předních uchazečů o prezidentský úřad Č. Císař se vzápětí vzdal své kandidatury právě ve prospěch L. Svobody. Proti němu se ale objevily hlasy, že je na takovou funkci již příliš stár a navíc i nemocný. Vyjádření kolegia lékařů ústřední vojenské nemocnice však potvrdilo, že L. Svoboda je schopen funkci prezidenta vykonávat. Na jeho osobě se tak nakonec shodli poslanci všech stran Národní fronty i hlavních společenských organizací. Ukázalo se nakonec, že jiný kandidát v dané době a situaci ani nepadá v úvahu. Již brzy další události potvrdily, že to byla opravdu velmi dobrá a šťastná volba.

Ludvík Svoboda prezidentem republiky

Dne 30. března 1968 byl armádní generál Ludvík Svoboda ve Vladislavském sále na Pražském hradě zvolen prezidentem Československa. Získal celkem 283 hlasů z 288 přítomných poslanců. Bezprostředně po svém zvolení položil dle protokolu kytici k hrobům svých předchůdců K. Gottwalda a A. Zápotockého. V Lánech pak stejný úkon následoval i u hrobu T.G. Masaryka a v Sezimově Ústí u hrobu E. Beneše. První oficiální návštěva mimo Prahu se uskutečnila 22. dubna 1968 v Bratislavě. Prezident postupně navštívil všechny kraje. Ve svých veřejných vystoupeních zdůrazňoval nutnost dalšího ekonomického vzestupu země, význam nového federativního uspořádání nebo také rozvážnost v mezinárodních vztazích. Názory Ludvíka Svobody může dobře charakterizovat i jeho vystoupení na jednom z mnoha setkání s občany, která po svém zvolení absolvoval.  Například dne 24. června 1968 na veřejném shromáždění v Českých Budějovicích konaném na hlavním náměstí nesoucím tehdy jméno po slavném husitském vojevůdci prohlásil: „V tomto neklidném světě nemůžeme být sami. Nemůžeme být sami ani proto, že v období nastupující vědeckotechnické revoluce vznikají velká ekonomicky silná uskupení různých kapitalistických států, proti nimž bychom neobstáli. Nemůžeme být sami konečně ani proto, že naše místo je a zůstane na straně pokroku, demokracie a socialismu proti všem agresivním silám, které by chtěli zvrátit kolo dějin zpět. Opíráme se proto o spolehlivé spojence, kteří zaručují naši nezávislost, bezpečnost a mírový rozvoj naší socialistické společnosti. Opíráme se o Sovětský svaz, jehož lid podal takový důkaz věrnosti k nám, jaký nemá v dějinách obdoby. Opíráme se o další socialistické státy, s nimiž nás pojí bratrské svazky přátelství, spolupráce a vzájemné pomoci.“