Ke stávkám zde samozřejmě docházelo ještě v období monarchie, a to zejména v letech 1875, 1889, 1898, 1907 a 1917. A také v letech následujících po vzniku Československé republiky. Stávkovalo se zde poté opakovaně také v období let 1920, 1923, 1926, 1928 a 1932-1933. Mzdy horníků zde byly nejnižší ze všech uhelných revírů monarchie a ani po roce 1918 se podmínky zásadněji nezlepšily. Proto také docházelo k poměrně častým a bouřlivým protestům horníků. V roce 1920 se obce a města černouhelné pánve účastnily tzv. prosincové stávky, jež vyústila v boje o oslavanskou elektrárnu. Stávka byla nakonec sice potlačena vojskem, ale stávkující získali cenné zkušenosti, které mohli využít později při důrazné obhajobě svých práv na lidskou důstojnost a únosné životní poměry.

Stávky byly často jedinou výraznou obranou proti sociálnímu útlaku a za obhajobu důstojných podmínek pro život. Horníci si brzy i díky svým prozíravým vůdcům uvědomili, že jen dobře organizovaná kolektivní akce může mít nějakou šanci na úspěch. V oblasti rosicko-oslavanského uhelného revíru se vždy na živobytí vydělávalo těžce. Zejména to platí pro období monarchie a první republiky. Těžká a nebezpečná práce při těžbě uhlí nebyla dlouhá desetiletí patřičně oceňována a pracující žili navíc pod téměř stálou hrozbou propouštění a dalšího zhoršování již tak dosti složitých podmínek k životu. Pro horníky byla navíc vzájemná solidarita významnou hodnotou a také díky ní dokázali postupně získávat tolik potřebné sebevědomí při obhajobě vlastních přirozených práv. Centrem levicového a dělnického hnutí na Moravě nebylo Ostravsko (to podporovalo pravé křídlo sociální demokracie), ale právě Oslavansko. Jedno z center uhelné rosicko-oslavanské pánve, kde se uhlí těžilo v 19. století již i pro brněnské továrny a od roku 1913 i pro místní elektrárnu. Oslavanská elektrárna zásobovala město Brno i jeho továrny. Byt to tedy dost strategický závod, na jehož provoz bylo navázáno množství průmyslu a tisíce zaměstnanců.

Založení Besedy dělnictva českoslovanského

Již v roce 1889 dochází k důležité události, když byl v revíru založen spolek s názvem Beseda dělnictva českoslovanského a na ustavující schůzi hovořil sám maršál chudých Josef Hybeš. V tom samém roce stávkovali horníci za zvýšení mezd. Stávkovalo se také v roce 1898 i o dva roky později. To především v souvislosti s generální stávkou rakouského hornictva. Tuto stávku vedl osobně Josef Hybeš a ukázala sílu dělnické jednoty a schopnosti velké akce, ačkoliv do revíru bylo povoláno vojsko a četnictvo. Čas ale běžel dál. První světová válka přinesla na Oslavansko další zhoršení sociálních podmínek. I zdejší občané pak přivítali vznik Československé republiky v roce 1918 a s větší nadějí se dívali do budoucna. Brzy se však ukázalo, že nová republika postavení horníků nijak pronikavě nezlepší a že prvorepubliková demokracie bude kromě jiného plným právem nazývána i jako demokracie střílející. Podmínky těžké práce horníků nebyly ani po vzniku naší samostatné republiky zohledňovány při spravedlivějším odměňování. Tučné zisky i nadále plynuly v první řadě uhlobaronům a jejich rodinám. V příkrém kontrastu stáli horníci a jejich rodiny žijící stále ve velmi nuzných podmínkách.  Ani sociální demokraté kromě líbivých slov a řady slibů pro horníky v praxi neučinili žádné zásadní kroky, aby se jejich život výrazněji změnil k lepšímu.

V Československu se brzy radikalizovala nálada uvnitř levicových stran. Zejména v sociálně demokratické straně, kde došlo k velkému a jak se záhy také ukázalo i k těžko překonatelnému rozkolu. Následně pak i k obsazení Lidového domu v Praze. Obsazení levým křídlem vedlo k očekávatelné reakci. Při ní se rozštěpila Československá sociálně demokratická strana dělnická. Pravé křídlo této strany oslovilo státní orgány a žádalo o zásah, který se uskutečnil 9. prosince 1920.