Chtělo by se povzdechnout: „Svatá prostoto, tady si někdo plete změnové a stavové veličiny“. Jinými slovy, po nejdelší recesi od roku 1989 nás do blízkosti situace, kdy by se česká ekonomika mohla začít viditelně přehřívat (stavu), nedostane ani déletrvající růst (změna) námi prognózovanými tempy. Poněkud sofistikovanější argument v daném směru zní zhruba tak, že se česká ekonomika může přehřívat, aniž by se to projevovalo v růstu inflace. Proto je důležité podívat se, jak by asi mohly vypadat charakteristiky stavu české ekonomiky na hranici jejího přehřívání a kde jsou tyto indikátory nyní, a dále pak srovnat výpověď těchto indikátorů s informací, kterou nám poskytují údaje o inflaci. V tomto textu tedy dále posoudíme stav české ekonomiky nejen pomocí standardního hlediska inflace, ale i z pohledu dvou dalších množin údajů. Tou první jsou objektivní ukazatele trhu práce a druhou naopak subjektivní hodnocení situace ze strany nefinančních podniků [1]. Zjistíme nejen, že přehřívání nehrozí, ale také, že všechny tři množiny údajů přinášejí zhruba stejnou informaci o tom, kde se česká ekonomika v současnosti nalézá.

Nejprve však k inflačním číslům. Graf 1 zobrazuje index spotřebitelských cen, index cen průmyslových výrobců a jádrovou inflaci vyjádřenou jako tzv. korigovanou inflaci bez pohonných hmot [2].

Graf 1 - Spotřebitelské ceny, korigovaná inflace bez PH a ceny průmyslových výrobců 

Pramen: ČSÚ

Z grafu je patrný rozdíl mezi celkovou inflací a cenami výrobců na straně jedné a jádrovou inflací na straně druhé. Na spotřebitelské ceny a na ceny průmyslových výrobců silně doléhají deflační impulzy přicházející zvenčí. Jejich příčinou jsou propady cen energetických komodit způsobené rozpadem kartelu zemí těžících ropu.