1. Naposledy své krédo zformuloval v přednášce, kterou přednesl 20. října v Mezinárodním centru Woodrowa Wilsona ve Washingtonu. Na protilehlé straně posvátných hodnot vidí komunismus; nechápe jej však jako utopickou vizi, jako opakované pokusy a návrhy napravit rozpory a bolesti světa složitým uváděním idejí radikální rovnosti do společenské praxe, ale jako chorobu ducha a těla, kterou je třeba všemi prostředky potírat – v horším případě násilím, vymítáním, zaříkáváním, v lepším dlouhodobou duchovní léčbou. Komunismus se tak stává jedním všezahrnujícím dogmatickým pojmem, jehož jevové formy nestojí za důkladný rozbor historický, ani politický – jeho podstata je spíš fyziologická než společenská. Pro vymítání moru nebo tyfu také nepotřebujeme nástroje racionální nebo ideologické diagnózy. Neudivuje, že teologa nenapadne zabývat se historickými formami komunismu, které by otřásly jeho dogmatickým přístupem. Ignoruje komunismus prvních křesťanů, ponechává stranou středověkou formu této nemoci, kterou představovali husité–táborité, a nezajímají ho vyznavači Tolstého radikální evangelické pokory a odříkání, ani pokusy židovských osadníků v Palestině vytvořit komunity založené na zespolečenštění všech statků. Dogmatika teologovy léčby by se jistě octla na tenkém ledě, kdyby si položil otázku, zda bacily nebezpečné nemoci nenakazily církevní řády, které již po staletí uskutečňují, aspoň de iure, myšlenku radikálního popření soukromého majetku, vyznávání rovnosti v chudobě, odříkání a společné práci a službě. 
                                                                                                         
2.  Tomáš Halík je si vědom chyb, nepravostí a omylů, které provázejí dějiny katolické církve. Má odvahu přiznat, že církvi to trvalo celá dvě tisíciletí, než se zbavila přidružených omylů a hříchů, než dospěla do „odpoledního stavu“, kdy se organismus, oproštěný od prohřešků „rána“, chystá k závěrečnému večernímu triumfu. Přiznáme-li, že komunismus prvních křesťanů je začátkem nějaké cesty, ke které se hlásily i desítky statečných a pošetilých sociálních utopistů, a připustíme-li, že tito blouznivci za své názory a postoje zažili neméně útrap, než mnozí katoličtí světci, neměli bychom komunismu, pokud jde o čas, přiznat stejně velkorysou dějinnou příležitost, jaké se dostalo katolické církvi? Ruští bolševici v čele se Stalinem opravdu dělali, co mohli, aby komunismus zdiskreditovali v očích mnoha dnešních i příštích generací. Odpůrci socialismu a komunismu z tohoto debaklu samozřejmě těží. Jak dlouho jim argument rudého strašáka vydrží? Deset let, třicet, padesát? Dějiny nespěchají. Není načase zabývat se nápravou neudržitelné nerovnosti lidí, tříd a národů bez redukce společenského jevu na nadčasovou morovou hlízu? Jak dlouho ještě můžeme používat při hodnocení odstrašujícího režimu Severní Koreje stejný termín, jakým označujeme společnost Kuby nebo Číny? Ostatně, kdo by dnešní Číně přál osud, který potkal Sovětský svaz na konci studené války? Kdo by chtěl léčit čínskou kolektivistickou nákazu stejným způsobem, jakým kdysi její sovětskou odnož potíral Johnson, Nixon, Reagan? Bohužel se zdá, že léčitelé tohoto militantního typu dosud zcela nevymřeli.

Dogmatismus má ve všem jasno, realita má nespočet podob. Když jsem před lety pozoroval v jednom krétském přístavu sešlou zeleně natřenou loďku starého rybáře, nedivil jsem se, že si na její příď namaloval symbol srpu a kladiva. Onemocněl nebezpečným bacilem, nebo reagoval na tyranii vojenské junty, která vyvraždila celou jeho rodnou ves, a vzpíral se konkurenci rybářských firem disponujících žravou loveckou výzbrojí?

3.   Tomáš Halík dává najevo svou oddanost k novému papeži, který se od všech svých tři sta třiceti pěti předchůdců výrazně odlišuje – nepatří mezi tradiční evropské šlechtické rody, hlásí se k prosťáčku božímu, který jen o vlas unikl upálení, hlásá evangelickou rovnost, odmítá exkluzivní epiteta zástupce božího na zemi, odhazuje tiáru, drahocenné ornáty, červené botičky, odmítá bydlet v komnatách vybudovaných renesančními vladaři a malému fiatu dává přednost před papamobilem, tou pohyblivou nápodobou trůnu. Příchylnost presidenta Křesťanské akademie k papeži Františkovi však není, bohužel, upřímná. Papež, jako snad nikdo z jeho předchůdců, usiluje obrodit svatou instituci od toho, v čem mnoho kardinálů, biskupů, prelátů vidí její největší přednost, totiž od konservatismu, dogmatiky, okázalosti, lpění na mocenských symbolech a rituálech. Kdyby Tomáš Halík zaujal ve věci církevních restitucí stanovisko blízké Františkovi, neváhal by dát najevo, že urputné vymáhání majetku není v souladu s evangelickým hlásáním chudoby a pokory, že církev sama by se měla vzdát části nároků, které byly v parlamentě protlačeny pomocí handlířských triků a podvodů. Žádný desetiletý program duchovního povznesení lidu by církvi a církevním řádům nezískal takové sympatie, jako oznámení, že část restitučního majetku ponechají národu a státu. Proč by se měla církev soudit o budovy, zámky, lázně, pole a lesy, sloužící po konfiskaci dobrým účelům? Zdá se, jako by se představitelé církve snažili nezadržitelný pokles počtu věřících vyvážit hromaděním statků. Jsou pro ni opravdu nepostradatelné přírodní a architektonické památky, které si lidé u nás, bez ohledu na konfesi a politiku, osvojili jako symboly národa a státu? Potřebuje církev ke své pastorizační činnosti opravdu budovy na Hradě, přístavbu Národního divadla, zámecký areál v Kroměříži, klášter Voršilek na Svatém Kopečku, Vyšebrodský oltář, Blaník? Profesor Pavlíček má pravdu – a nejen jako na slovo vzatý právník –, že dlouhodobé spory o církevní restituce v Čechách a na Moravě jsou v rozporu s poselstvím, které papež František promyšleně a soustavně vyjádřil v encyklice Laudato si' uveřejněné 18. června. Papež hovoří jménem „chudé církve pro chudé“, hlásá skromnost, odsuzuje nadměrné shromažďování majetku, kritizuje „dusivé zesvětštění církve“, „manažerský funkcionalismus“ a její spektakulární společenské vystupování. Nejsou tato slova jako šitá na poměry české církve? Kolik jsme v uplynulých letech zažili ekonomických a právních úvah církevních expertů, kolikrát jsme sledovali kardinály žehnat bojová letadla, biskupy asistovat při otevírání tunelů, zahajování výstav, trhů, sportovních akcí. Nezapomněli jsme ani na podívanou zcela výjimečnou – na slavnostní mši v katedrále sv. Víta, věnované české veřejnoprávní televizi za pomoc při prosazování restitučních nároků. Která jiná evropská nebo zahraniční církev by si dovolila pyšnit se tak úzkým propojením svých majetkových zájmů s televizí vydržovanou daňovými poplatníky, z nichž jen zlomek souhlasí s restitucemi?