Dámy a pánové, vážené poslankyně, vážení poslanci, vážená a ctěná Poslanecká sněmovno, vážení členové Volebního výboru,

řada z Vás mne (více méně) zná, řada z Vás i velmi dobře, a řada z Vás mimo jiné ví také to, že už od začátku 90. let dodnes aktivně působím (coby mediální analytik a mediální právník) v mediální oblasti, a že jsem byl i u vzniku tzv. duálního systému tuzemských médií. Mnozí (včetně řady mediálních odborníků) rovněž vědí, že už od počátku jsem vždycky byl věcný a systematický praktik, nezřídka (spíše zpravidla, než nahodile, či účelově, apod.) také kritický, přísný, ale spravedlivý a neovlivnitelný odkudkoli, jde-li o věc (nota bene v zájmu veřejnosti, v zájmu občanů, voličů a daňových poplatníků, v zájmu státu, tedy České republiky, neboli v zájmu nás všech). Mnozí vědí, že před čím jsem předem varoval, to se při neakceptaci pak bohužel vymstilo. Mnozí vědí, že nerad mluvím do větru – a když něco v rámci konstruktivní kritiky řeknu, tak že už to vážně musí být. V právní branži mám cca. 40 let praxe. A v oblasti mediálního práva mám dlouholeté zkušenosti z oblasti akademické, legislativní, regulační, aj. (byl jsem např. dvě období členem RRTV a z toho 6 let i místopředsedou tohoto ústředního orgánu státní správy v oblasti mediální regulace, zhruba až do pololetí roku 2015, tj. kdy mi v RRTV uplynutím doby skončilo mé druhé funkční období). 

Znám cenu svého času i energie, a vážím si téhož i u druhých, takže nerad tzv. „řeším“ něco, pokud to už skutečně nemusí být. Nicméně, veřejný zájem je pro mne (i zde) vždy prioritní.        

Dovolte mi tedy, abych Vám v následujícím sdělil důležitou informaci, o které možná někteří víte už delší dobu, někteří o ní možná nevíte (i to se může stát), a někteří o ní možná snad ani vědět nechcete – což by se stát nemělo (avšak vyloučit a priori nelze ani to). Nicméně ta doba přesahující 2,5 roku (co jsem byl Sněmovnou vyslán do Rady České tiskové kanceláře) už je logicky dost – a to už i nad rámec tzv. „svaté trpělivosti“ a nota bene v daných souvislostech – viz k tomu také to, co je fakticky v souladu se skutečností konstatováno v následujícím textu.

Začátkem března 2018 jsem nastoupil do výkonu veřejné funkce jako člen Rady ČTK a od té doby se reálně datuje (řečeno s literárním klasikem) „konec starých časů“ v této Radě, a také v okruhu vedení „Četky“ jako takové. Jistě lze sui genesis i chápat, že pokud někomu zhruba po třech desetiletích (řekněme tehdy po 26 a k dnešku po 28 letech) rušíte jeho kruhy, tak že asi nebude rád, a že se bude všemožně i nemožně snažit za každou cenu zrušit narušitele těch jeho notoricky zavedených, zakonzervovaných a „Maginotově“ opevněných kruhů. I s tím se musí počítat. Ale – že „obránci“ těch svých „starých časů“ zajdou až tak daleko za pověstnou hranu, to by asi předem očekával jen málokdo. Nicméně i ten, kdo arogantně voluntaristicky abstrahuje, ignoruje, nezná, ohýbá, i jinak zanedbává zákon (a nota bene v rámci výkonu své veřejné funkce), ten jednou logicky zákonitě musí narazit na štít Řádu rytířů práva, co jsme tu založili už na začátku 90. let i s přítelem Karlem Krylem, který byl tehdy hned zpočátku člen korespondent h.c. tohoto řádu. A kdo byl tehdy u toho, anebo kdo četl knihu „KAREL MEZI NÁMI“, tak ten to ví a má jasno i v tom. A řečeno s tzv. hláškou z filmu „Noc na Karlštejně“ (podle pánů Vrchlického a Podskalského), kde sám Karel IV. král český a císař římský praví, že: „Největší úctu před zákonem musí mít zákonodárce sám. I kdyby se mu to nehodilo.“ Jak svého času poznamenal pan Werich: „To by se dalo tesat.“ Nicméně jděme už in medias res: