Dunkerk (francouzsky Dunkerque) je přístavní městečko v nejsevernějším výběžku Francie, kousek od belgické hranice. Dnes ten název nikomu nic neříká. S výjimkou Britů a Francouzů. Toto městečko stalo na přelomu května a června 1940 jedním z nejvýraznějších projevů pokračování ničivé britské politiky. Politiky tentokrát už Churchillovy vlády, politiky vyhýbat se v Evropě co nejdéle vojenskému střetnutí s Wehrmachtem i když od září 1939 byla Británie s Německem ve válečném stavu. Politiky, která přivedla Německu pod nůž Rakousko, Československo i Polsko.

Francii vzal Hitler útokem společně s Holandskem, Belgií a Lucemburskem (vojensky to ani jinak nešlo). Před tím, v dubnu 1940, lehce obsadil Dánsko a po operetním britském „odporu“ i Norsko. Na podzim 1940 pak dobyl Řecko a v dubnu 1941 Jugoslávii. V případě obou těchto balkánských zemí sehrála Churchillova Británie trapnou či spíše hanebnou roli. Britská politika se tak v souhrnu stala jedním z významných faktorů nejen vzniku světové války (začalo to v Mnichově), ale především prohlubování Hitlerových vojenských úspěchů v letech 1939 – 1942. Konečnou přítrž těmto nacistickým triumfům učinila až Rudá armáda v lednu 1943 u Stalingradu.

„Natoč mi to pivo tak rychle jak rychle jste zdrhali z Dunkirku“ (častý výrok amerických vojáků v hospodách v jižní Anglii při nácviku invaze do Normandie).

Koncem května 1940, 2 týdny od zahájení útoku na Francii, Hitlerovy tankové útvary obklíčily u Dunkerku přes 300 000 anglických a francouzských vojáků. Přes 200 000 Angličanů a části francouzské armády se nakonec stáhli na pláže u Dunkerku, kde byli neprodyšně izolováni německými vojsky.

Obklíčené jednotky se nijak úporně nebránily. Vlastně se prakticky nebránily vůbec. Prostě čekaly co bude dál. Ve srovnání se zoufalým odporem útvarů Rudé armády, které se dostávaly do obklíčení Wehrmachtu o rok později, po 22. červnu 1941, byla anglo-francouzská obrana u Dunkerku velmi, velmi chabá. Ničím podobným jako třeba sovětskou obranou Brest-litevské pevnosti v létě 1941 se zejména britští, ale ani francouzští vojáci prokázat před dějinami jednoduše nemohou. Což neznamená, že se ve francouzské armádě nenašly jednotky, které bojovaly statečně, nepropadly zmatku ani poraženectví. Ale moc jich nebylo.