Donald Trump sliboval, že s jeho zvolením přijde zásadní změna světové bezpečnostní architektury. Lze s půlroční zkušeností říci, zda se podařilo něco ve světě změnit a případně jakým směrem?

Ano, Donald Trump usiluje o vytvoření nového globálního uspořádání. Své nově určené místo mají mít klíčové mocnosti, USA, Rusko a Čína. Donald Trump chce být v historii uznán jako tvůrce nového řádu. I v tom má být Amerika pod jeho vedením opět velká.

Momentálně svět sleduje zejména Blízký východ, kde proti Íránu zasáhl nejprve Izrael a později letecky USA. Cílem Washingtonu bylo, aby chirurgický zásah na jaderná zařízení nepřerostl v dlouhou válku. Je ale za těchto okolností reálné udržet velmi turbulentní a nestabilní region Blízkého a Středního východu v klidu?

Spojené státy Státu Izrael pomohly. Zřejmě se i tak nepodařilo zničit zásoby obohacovaného uranu v Íránu. Politicky byla pomoc přínosná. USA potvrdily, že v otázce nebezpečí vytvoření íránské jaderné bomby budou stát na straně Izraele proti Íránu. Vytvořit relativně klidné prostředí je úkol, ke kterému má přispět nové globální uspořádání. Cesta k němu vede diplomatickým jednáním. Rusko může USA pomoci s řešením jaderného programu v Íránu, pomohou-li Spojené státy k ukončení války na Ukrajině. Proto obě strany stále prohlašují, že jejich vztahy nejsou jednotlivostmi ohroženy.

Izrael vysílá vůči obyvatelům Íránu jasný vzkaz: svrhněte režim ajatolláhů. Měli bychom to chtít? Nehrozí při nestabilitě v Íránu stejné, nebo ještě větší globální dopady, jako způsobil rozpad vlády v Iráku (dekáda teroristických útoků napříč celým světem) nebo v Libyi (milionová vlna migrace z Afriky do Evropy)?

Dnes je zřejmě Izrael v požadavku na svržení režimu v Íránu osamocen. Máme zkušenost, že všechny násilné převraty organizované a vnucené zvenčí dopadly zle. Noví vládci nebyli lepší než jejich předchůdci. Podívejme na třeba na Libyi, Sýrii, Afghánistán, Irák a další argumenty není třeba hledat. Tudy cesta nevede. Írán není a nebude demokracií západního typu.

Ve stínu zůstává válka na Ukrajině, kterou Trump neukončil, ačkoliv mluvil o tom, že se mu to povede v řádu hodin. Profesor Jeffrey Sachs tvrdí, že jeho snahu sabotuje americký establishment, který chce válčit proti Rusku. Jiní jako viníka ukazují na Putina. Kde vidíte příčiny vy?

Příčin války na Ukrajině je víc, celý vývoj po rozpadu Sovětského svazu se dá nazvat jednou velkou příčinou. Donald Trump válku na Ukrajině chce skončit, ale naráží na neochotu obou válčících stran zasednout k jednomu stolu a jednat. Čas nahrává Rusku. Rusko ví dvě skutečnosti, za prvé Ukrajině dochází lidská síla, bez které se nedá válčit, a Evropa svou lidskou sílu nedodá. Za druhé pro Donalda Trumpa je důležitější válka na Blízkém východě nebo otázka Tchaj-wanu. Válka na Ukrajině – jakkoliv vážná – je na druhé koleji.

U nás se za bezpečnostní hrozbu považuje jakákoliv spolupráce s Ruskem – i jen prostá komunikace. Tuto fóbii sdílí podstatná část politické reprezentace, bezpečnostní komunita i množství vlivných žurnalistů. Jak moc tato atmosféra, ve které žijeme už více než tři roky, může poznamenat náš poválečný vztah k velkému sousedovi na východě?

Rusko celé své dějiny se chová imperiálně včetně použití ozbrojené síly. Na velikosti a výjimečnosti Ruska je v ruské společnosti velká shoda. Rusové jsou velmi nacionální. Rusko nepřijme roli žáka, který má plnit domácí úlohu, jež uloží někdo z venku. Rusko nikdy nebylo a není liberální demokracií a je na to patřičně hrdé. Rusko je pravoslavné, spojení státu a církve je silné a pro Rusy důležité.

V dějinách Evropy Rusko bylo hrozbou a někdy i zachráncem. Dnes je pro nás vážnou hrozbou. A je třeba si uvědomit, ať se nám to nemusí líbit, že ruská doktrína vychází z pocitu vlastního ohrožení ze strany Západu. Vládnoucí garnitura připomíná rozšiřování NATO až na samé hranice Ruska, instalaci strategických zbraní k jeho hranicím. Zpochybňuje obranný a demokratický charakter Aliance.

Není možné takové Rusko ignorovat, jako by nebylo. Cesta k míru na Ukrajině musí vést přes narovnání vztahů s Ruskem.

Americký ministr zahraničí Rubio, ale i jiní američtí činitelé v minulých měsících naznačovali, že by Rusko rádi odlákali od Číny, kterou považují za skutečnou geostrategickou hrozbu. Jak se podle vás daří USA realizovat tuto geopolitickou hru?

Určitě je tradičním zájmem USA rozdělovat Čínu a Rusko, aby netvořily tandem. Takové partnerství ohrožuje pozici USA. Již v době Nixonovy administrativy USA prosadily mír na Blízkém východě, ukončily válku ve Vietnamu a především navázaly nové vztahy s komunistickou Čínou, dokonce se podílely na nahrazení Číny (Tchaj-wan) pevninskou (komunistickou) Čínskou lidovou republikou v OSN (1971). To bylo zásadní z globálního pohledu. Čínské lidové republice Valné shromáždění OSN přiznalo exkluzivní právo reprezentovat Čínu. Tchaj-wan byl z OSN vyloučen. To byly mimořádné změny kurzu zahraniční politiky USA. Americký prezident Nixon jako první z prezidentů v roce 1972 navštívil komunistickou Čínu.

Není proto divu, že dnes opět USA usilují o nové uspořádání světa. Jako tehdy, tak dnes není vhodné tlačit Rusko a Čínu dohromady.

Fotogalerie: - No Trump day

Spor o Rusko může být jednou z front začínajících rozdílných pohledů na svět v rámci „Západu“, donedávna považovaného za jednotný geopolitický blok. Je Západ ještě tak silný, aby jeho případným rozdělením mohly vzniknout dvě velmoci globálních rozměrů?

Dnešní svět je multipolární, vedle tradičních vlivných států vyrostly nové mocné síly, například Indie, Brazílie. Svět není ideologicky rozdělen. Globální obchod, zápas o zdroje patří k důvodům pro různá spojenectví. Střetávají se státní a národní zájmy, a to životní a strategické. Vztahy procházejí rychlými dynamickými změnami. Vztah Západ – Východ neplatí, spíše nás musí zajímat rostoucí napětí mezi bohatými a chudými státy. Asi padesát bývalých šéfů států a předsedů vlád v červnu tohoto roku podepsalo text: „Výzva k nové ekonomické koalici států ochotných spolupracovat.“

V textu se uvádí, že ignorování globálních problémů (nerovnosti, dluhové krize, změna klimatu) ohrožuje základní mezivládní spolupráci. Dopis reaguje na alarmující fakta: 3,3 miliardy lidí žije v zemích, kde dluhy převyšují výdaje na vzdělání a zdravotnictví. Autoři vyzývají: „Spojme se – vytvořme koalici ochotných států, které obnoví multilateralismus, podpoří chudé země a reformují globální ekonomické uspořádání.“

Evropská unie se emancipuje od USA, ve stejném čase se zvyšuje světová a vojenská role Německa, které doposud akceptovalo roli ekonomického tygra bez globálních ambicí v diplomacii. Co to může znamenat pro EU, která v jistém smyslu je „německým projektem“ s výrazným vlivem Berlína na vnitřní fungování?

Francouzsko-německý motor integrace je hybnou silou Unie. Německo je její hlavní ekonomikou. Představuje 24 % HDP EU. Kromě německé tradiční váhy ekonomické přistoupí i váha vojenská. Dnes jsme svědky zásadního průlomu i v oblasti obranné politiky. Podle smlouvy z 12. 9. 1990 mezi NSR, NDR na straně jedné a USA, SSSR, Velká Británie a Francie, která znamenala sjednocení Německa, byla sjednána podmínka, že ozbrojené síly Německa nepřekročí 370 000 vojáků a že Německo nebude vyrábět, přechovávat jaderné, biologické a chemické zbraně. Za této podmínky Sovětský svaz stáhl svá vojska z východní Evropy.

Německo nadále dodržuje sjednané závazky, ale nedávnými kroky se velmi blíží k jejich hranicím. Letos provedlo ústavní změnu v Národním rozpočtovém zákoně, která prolamuje hranici výdajů jednoho procenta HDP. To znamená, že Německo může čerpat neomezené půjčky pro financování armády. Na unijní úrovni si vyjednalo trvalou výjimku z Paktu stability a růstu. Plánuje vydat na armádu 3,5 % HDP do roku 2029.

Německo má dnes 182 064 vojáků s rezervou 930 000 osob. Hodlá navýšit svůj stav na 260 000 vojáků v roce v letech 2029/2030. Po Francii a Polsku bude německá armáda třetí největší na kontinentální Evropě. Evropská politika směřuje k prolamování dohodnutých omezení.

Zmiňovaný prezident Trump kromě zahraniční politiky čelí tlakům i doma, kvůli potížím plynoucím ze zavádění celních tarifů i kvůli tvrdému postupu proti migrantům. Přesto se zdá, že zrovna tuto svou vizi prosazuje celkem tvrdě a úspěšně. Co bude pro svět znamenat, pokud se Amerika více přikloní k izolacionismu nejen politicky, ale i ve smyslu zavřených hranic?

Donald Trump je politik svého druhu. Ví, co chce, čeho má být dosaženo. Volí metody hodné obchodníka, přitlačit – povolit. Je schopen pochválit toho, kterého nedávno znectil. Je pragmatický. Jde svou cestou. Dosáhne-li svého cíle, tedy zastavení války na Blízkém východě a na Ukrajině, najde-li dohodu s Čínou a Evropou o tarifech, vstoupí do dějin USA jako velký prezident.

S migrací to je jiný příběh. Ji nemůže žádným svým rozhodnutím zastavit. Na jedné straně migrace ohrožuje bezpečnost a řád bohatých zemí a na straně druhé stárnoucí bohaté země budou potřebovat migranty. Jen peníze mosty, domy, dálnice, stavby, továrny nepostaví.

Homér nám nabízí metaforu, stále platnou. Jeho hrdina Odysseus se dostal mezi mořskou příšeru Skyllu a mořskou obludu Charybdu a musel plout. Zvolil trasu v Messinské úžině poblíž skály se Skyllou, aby ztratil část svých druhů, než aby vír zapříčiněný Charybdou zahubil jeho a s ním všechny jeho společníky.

V otázce migrace třeba také máme podobnou volbu. Nemůžeme se fenoménu migrace vyhnout se všemi kladnými a zápornými důsledky. Migraci nelze zastavit. Naše cesta pomyslně má vést také podél skály se Skyllou, než aby Evropu zničil vír Charybdy.

Trump ve spolupráci s Elonem Muskem rozkryli pokoutné americké financování neziskových a akademických struktur napříč celým světem, zejména v posledních čtyřech letech za prezidenta Bidena poměrně jasně politicky orientované. Jakou změnou podle vás je ukončení těchto penězovodů, které ovlivňovaly politické dění po celém světě?

Neziskové organizace jsou potřebné. Jsou nástrojem občanské společnosti. Jimi se lidé ze své svobodné vůle věnují charitativní, humanitární, intelektuální, kulturní nebo jinak obecně prospěšné činnosti. Bohužel i „obecně prospěšná činnost“ může být zneužita jako politický nástroj. Formálně apolitická činnost se stane ve skutečnosti činností navýsost politickou. Politiku ale mají dělat politické strany a hnutí.

Politické strany a hnutí musejí procházet volbami, proto se střídají u moci, některé zanikají, aby jiné vznikly. To neplatí v neziskovém sektoru. Není proto na škodu jednou za čas hodit do tohoto prostředí pomyslný granát, aby se po výbuchu oddělilo zrno od plev, aby zůstaly jen potřebné neziskové organizace. Jediné, čím lze systémem zatřást – způsobit výbuch – je sáhnout hrubým způsobem na peníze. Touto cestou jde Donald Trump. Jeho doktrína předpokládá, že neziskový sektor má být financován převážně (až výlučně) ze soukromých zdrojů.

Ačkoliv jsou konzervativní „trumpovská“ hnutí elitami značkována jako nezodpovědní hlupáci opírající se o hloupé voliče, v USA i v Evropě posilují. Současně proti nim stále intenzivně bojuje evropský establishment ve spojení s unijními institucemi, nejnověji unijní legislativou proti hate speech. Můžeme se dočkat přelití „trumpovské vlny“ v nějaké formě do Evropy či jiných světových končin?

Žádný volič není hloupý. Každý volič má právo se rozhodovat podle toho, co je z jeho pohledu důležité. Stejnou váhu má hlas voliče, který sleduje politiku jako hlas voliče, který politiku vůbec nesleduje. Rozhoduje se podle různých kritérií: sympatie, antipatie, důvěra, nedůvěra a podobně. Nikdo nemá právo kritizovat (moralizovat) voliče pro jeho volbu. To bychom mohli volby zrušit, kdyby stát měl právo „doporučovat“ občanům, jak mají správně a odpovědně volit. To by byl konec demokracie. Protože vládnoucí elita by samo sebou podporovala jen sebe samu. Kdo by volil proti ní, by byl označen za nezodpovědného voliče, který hazarduje se svou zemí.

Svoboda volby je víc než vítězství té či oné politické strany. To platí v demokracii obecně, u nás i v USA.

Posledních téměř třicet let působí pro některé Západ, jehož jsme se stali součástí, jako putování od krize ke krizi. Terorismus, finanční krize, migrační krize, válka na Ukrajině, do toho se stále zejména v Evropě nedaří nastartovat ekonomický růst. Jak to je podle vás? Sledujeme „léta klopýtání“, nebo jen nejsme schopni vidět to pozitivní?

Běh dějin je střídání krizí, konfliktů, blahobytu, bezpečí, stability, propadů a růstu. Krize není krizí států, institucí, například Evropské unie. Krize vzniká bez zavinění osoby (pandemie covidu-19) nebo ji iniciují osoby (nelegální migrace). Neschopnost Evropy je ve výběru lidí, kteří mají vzniklou krizi řešit. Asi není krize tak hluboká, aby se lidé vzchopili a dali mandát vizionářům pevného charakteru. Obojí dnešním představitelům evropských institucí chybí, nemají vizi a jejich charakter je diskutabilní až bídný.

Dalším problémem je mohutnost evropských institucí. Celkový počet členů unijního úřednického sboru (European Civil Service) se odhaduje na cca 60 000 zaměstnanců včetně komisařů, diplomatů a agenturních pracovníků. V drtivé většině dávají přednost svému blahu (platy, renty a požitky), než aby usilovali o blaho obecné. To není poprvé v dějinách, kdy vytrvale kvantita postupně nahrazuje kvalitu. Trend je to nebezpečný, vede k odtržení úředníků od reality.

Jsme svědky pokrytectví. Neznám v evropských institucích nikoho, komu bych s důvěrou svěřil řešení vážné krize. Namísto toho politická elita soutěží, kdo vysloví silnější slogan, a přitom téměř nic nebere vážně. Například slibuje Ukrajině brzké členství v EU nebo NATO, ačkoliv dobře ví, že obojí není reálné. Podepisuje v roce 2008 úmluvu o zákazu kazetové munice za jakýchkoliv podmínek, aby v roce 2025 řekla, že proti Rusům je správné ji použít. Podepisuje v roce 1999 Pakt stability a růstu s pravidly pro závaznou maximální výši dluhu státního rozpočtu a veřejných financí, aby si v roce 2025 Německo vyjednalo trvalou výjimku a ostatní státy získaly výjimku zatím na čtyři roky. Pod vedením takové elity se nerevidují výdaje, aby bylo více na zbrojení, a naopak od samého počátku se zakládá dluh. Co můžeme od takové elity čekat?

V Česku se v návaznosti na ony úvahy o krizi v poslední době vede intenzivnější debata, zda se politika fixace na západní struktury, pro kterou jsme se rozhodli v devadesátých letech, už nevyčerpala. Dokážou podle vás dnes čeští politici uvažovat o naší roli ve světě a aktivně ji utvářet tak, aby skutečně prospívala českým zájmům?

Vracím se k příchozí odpovědi. Chyba není v institucích, ale v lidech. Čeští politici hájí „české zájmy“ v dresu politické strany, která je vyslala. Určitě jiné „české“ zájmy hájí europoslanec za TOP 09 a za Stačilo!. Stačí sledovat diskuse na mediální scéně a sociálních sítí, aby bylo každému jasné, že společným jmenovatelem životních zájmů je bezpečnost, prosperita, demokracie, život, zdraví a majetek osob. Jakmile ale jde o strategii, jak životní zájmy naplnit, najít shodu na české politické scéně je nemožné. A je to dobře, demokracie má nabízet pestrost, jen tak se politický systém okysličuje.

Psali jsme:

Vojáci KLDR na Ukrajině? Putinův velmi důležitý vzkaz, odhaluje Cyril Svoboda

Proč si všímáme, co Rusko říká? Poslankyně ODS vyjela na Cyrila Svobodu. Nepochodila

Cyril Svoboda: Trump by neměl vyhrát. Začne se mstít

Jedna Čína, paní Pekarová. Pokud tvrdíte něco jiného, jste v rozporu s EU. Lekce diplomacie od Cyrila Svobody