Petr Duchoslav: Plošné škrty státní pokladnu nespasí. Opět

Podle posledního vývoje míry (ne)shod všech potenciálních partnerů mohou na obou tématech, byť v dobré víře míněná, vyjednávání nakonec zkrachovat. Hnutí ANO odmítá navyšování daní a místo toho prosazuje, v „dobré“ tradici Topolánkovy a Nečasovy vlády, 10% plošné škrty na ministerstvech. Co je skutečnou příčinou prázdné státní kasy a proč plošné škrty ekonomiku zcela jistě nezachrání?

Především bychom si nejprve měli ujasnit pojmy. Politici z hnutí ANO, ale i lidovci, hovoří o zvyšování daní. To, co navrhuje ČSSD, je ovšem jen částečným návratem do stavu předtím, než na začátku roku 2008 rozhodnutím Topolánkovy vlády došlo k zásadní změně struktury daní. S tím souvisí masivní ztráta příjmů pro veřejné rozpočty a soustavný tlak pravicových vlád na snižování mandatorních výdajů, účetní škrty bez analýz jejich dopadu na rozpočet a obecně redukování deficitu státního rozpočtu na úkor i těch nejslabších sociálních skupin.

Rétoriku bývalých pravicových vlád částečně přijímá i hnutí ANO, které se domnívá, že je nyní třeba šetřit a nezvedat daňové zatížení. V programu mělo hnutí dokonce 20% osekání provozních výdajů na všech ministerstvech, při jednání o vládě trvají již „jen“ na 10 %. A to v situaci, kdy těžko mohou vědět, v jakém stavu se po dlouhé „odtučňovací“ kúře aplikované pravicovými vládami ve skutečnosti nacházejí. Hnutí ANO a všichni zasažení obsesí šetřit za každou cenu by si měli nejprve uvědomit, jak se podepsalo vládnutí pravice na veřejných financích a fungování státu vůbec. Zvlášť tehdy, když pravicové vlády za jejich politiku v ekonomické oblasti, zejména fiskální, tolik kritizují.

Pro připomenutí nejen Andreji Babišovi: vláda Mirka Topolánka schválila v polovině roku 2007 balík ekonomicko-sociálních zákonů mediálně otitulovaný jako tzv. Topolánkův batoh. Tím začal výrazný zásah do veřejných rozpočtů. Nejprve došlo ke zrušení progresivních čtyř sazeb daně z příjmu fyzických osob a k nahrazení na východ od nás tolik populární „rovnou“ daní ve výši 15 % (není rovná co do výsledného odvedení na dani, ale rovná je ve smyslu jediné sazby). Tato koncepce zdanění byla tehdy a stále je v oblibě spíše u politiků než reálně uvažujících ekonomů, kteří z ní zejména v méně ekonomicky rozvinutých zemích EU učinili v minulých letech vlajkovou loď reforem veřejných financí. Výpadek státního rozpočtu po tomto rozhodnutí byl kolem 20 mld. Kč. DPFO se měla navíc od ledna roku 2009 snížit na 12,5 %, na tom se ale strany tehdejší koalice nakonec nedohodly.

Topolánkova vláda také výrazně ulevila firmám, a to snížením sazby daně z 24 % na 21 %. Veřejné rozpočty tak přicházejí o dalších nezanedbatelných 24 mld. Kč na pravidelných příjmech. Zastropovány byly odvody na zdravotním a sociálním pojištění, kdy od určité hranice nejvyšší příjmové skupiny do systémů neodváděly nic. Státní kasa tak přišla o cca

16–17 mld. Kč. Výpadky rozpočtu byly necitlivě kompenzovány zvýšením spodní sazby DPH z 5 % na 9 % a zavedením ekologické daně na elektřinu, plyn a tuhá paliva. Došlo i ke změnám v sociálním systému (snížení např. sociálního příplatku, rodičovského příspěvku, přídavku na dítě apod.), aby se vyřadili podle pravice „černí pasažéři a paraziti“. Plošně však byli postiženi všichni poctiví. Balíček přinesl také osvobození od daně z dividend, které vyplácely dceřiné společnosti mimo země EU, s tím, že Česko se stane atraktivnějším pro zahraniční investory. Navíc byly při reformách spotřebovány prakticky všechny přebytky na sociálním pojištění ve výši zhruba 23 mld. Kč. Tehdejší vláda těmito rozhodnutími dopomohla k rekordnímu nárůstu inflace ve výši 6,3 %, přičemž veřejnost byla uklidňována maximem činícím 3,8 %. Vzpomínáte?

Navazující, spíše již dílčí změny v socio-ekonomických systémech pokračovaly i v dalším roce. Na řadu přichází druhé snížení DPPO na 20 %, výpadek v rozpočtu kolem 8 mld. Kč. Firmy dostaly i jinou úlevu – bylo sníženo sociální pojištění zaměstnavatelů z 26 % na 25 % a zaměstnanců z 8 % na 6,5 % (nemocenská a příspěvek na aktivní politiku zaměstnanosti), což mělo za následek propad příjmů státu o zhruba 40 mld. Kč. Výpadky rozpočtu jsou opět nekoncepčně a sociálně neohleduplně kompenzovány zvýšením spodní sazby DPH na 10 %.

Snahy o úlevy v odvodech pokračovaly i za vlády Petra Nečase – mělo dojít ke snížení odvodů na nemocenské pojištění z 2,3 % na 1,4 % vyměřovacího základu, na tom se ovšem tehdejší trojkoalice neshodla. Zatíženi však jsou zaměstnanci, a sice rozhodnutím Nečasovy vlády z minulého roku zvýšit odvody zdravotního pojištění ze 4,5 % na 6,5 %. Někdejší ministr financí Miroslav Kalousek navrhl snížit tzv. vedlejší náklady práce o dva procentní body, na čemž se ovšem v té době slábnoucí vláda také nedokázala shodnout. Místo toho Kalousek připravil v roce 2011 zákon o jednotném inkasním místě, kam by zaměstnavatel za své zaměstnance odváděl 32% daň z úhrnu mezd. Zákon má platit od ledna příštího roku. Není ovšem jisté, jestli toto opatření bude rozpočtově neutrální, jak tvrdí Kalousek. Např. podle analýzy ČKMOS z předminulého roku může státní kasa přijít minimálně o 20 mld. Kč, zejména kvůli přeměně sociálního a zdravotního pojištění na objem mezd a snížení sazby z

34 % na zmíněných 32 %. Podle odborů má rovněž dojít k dalšímu prohloubení rozdílů mezi daňovým a odvodovým zatížením zaměstnanců a podnikatelů i živnostníků ve prospěch druhé skupiny. Za následek to může mít rostoucí počet zaměstnanců pracujících na živnostenský list, a tedy rozšíření pro ekonomiku nežádoucího švarcsystému. Pro naši ODS ovšem naopak pozitivního, protože podle ní je živnostník či podnikatel hlavní tvůrce hodnot, a i takové podnikání na černo je výrazem převzetí osobní zodpovědnosti za svůj život.

Vláda všemi těmito reformami zamýšlela mj. snížit náklady státního rozpočtu na mandatorní výdaje, zahrnující hlavně sociální transfery. Ministerstvo financí ještě za Kalouskova působení optimisticky předpokládalo snížení výdajů na sociální zabezpečení v roce 2014 na 12,9 % v relaci k HDP. Pro srovnání, v roce 2009 činil poměr výdajů v této oblasti 14 %. Podle údajů MPSV nicméně činily v loňském roce sociální výdaje 464 mld. Kč, což je o 12,1 mld. (tedy zhruba 2,6 %). více než v roce 2011. Není náhodou, že z tohoto objemu šlo nejvíce prostředků (vedle důchodů – 372,8 mld. Kč s meziročním nárůstem o

13,7 mld. Kč) na pomoc v hmotné nouzi, celkem se jedná o 7,8 mld. Kč, což je oproti předloňsku 36% nárůst. Výrazný nárůst zaznamenaly také sociální dávky na bydlení, což souvisí jak se zhoršenou ekonomickou situací, tak s nárůstem nákladů na bydlení vlivem deregulace a zvyšováním cen energií. V minulém roce došlo za tři čtvrtletí k vyplacení částky 5,5 mld. Kč, zatímco v roce 2011 ve stejném období stát vyplatil o zhruba 1,5 mld. Kč méně. Šetřilo se naopak na podpoře v nezaměstnanosti, výdaje v této oblasti v roce 2012 poklesly z 10,3 mld. Kč na 8,7 mld. Kč. Nekoncepčnost reforem Nečasovy vlády se tu projevuje v plné síle. Ušetří se na jednom místě, zaplatí se více na druhém. Je to jako s daněmi: přisype se do jedné kapsy o něco více, z druhé se více vytáhne.

I podle statistik Eurostatu za tři předcházející roky lze vysledovat trend růstu výdajů v sociální oblasti, který odstartoval příchodem ekonomické krize. Sociální výdaje se snižovaly v daném období jen u hrstky členů EU, např. Litvy, Lotyšska a Estonska či Rumunska. Je pravděpodobné, že pokud bude ekonomika v recesi nebo stagnovat, a bude se prohlubovat nezaměstnanost, náklady veřejné sféry na tento sektor budou úměrně tomu stoupat. Odhady MF se tak ve světle těchto faktů a předpokladů jeví jako zbožné přání. Ani to ovšem nebránilo Nečasově vládě se na předčasném konci jejího mandátu pochlubit, jak ušetřila 10 % na provozních výdajích na ministerstvech, jak propustila 10 tisíc úředníků, jak zpřesnila adresnost ve vyplácení státní sociální podpory, jak klesl počet lidí ohrožených chudobou apod. Přitom nedokonalým řešením jednoho problému jen vytvořila problémy další.

Co tedy daňová a sociální reforma přinesla? Stručně řečeno, na to, aby hrstka nejbohatších mohla ještě více zbohatnout, jsme přispěli všichni bez rozdílu. Chce hnutí ANO v nastaveném trendu pokračovat? Na jedné straně chce oživit ekonomiku, na straně druhé plošně šetřit a na straně třetí nezvyšovat daně, ale některé (spodní sazbu DPH) i snižovat. Dává smysl slibovat takové snížení, ale přitom deklarovat, že zdroje se najdou šetřením na ministerstvech, aniž vím, v jakém jsou vlastně stavu? Na úkor čeho? Šetření za každou cenu vede právě k takovým anomáliím, jako byla sKarta, nechvalně proslulý relikt minulé vlády. Babišovy daňové a jiné nápady si nezřídka protiřečí a prokazují, že jim chybí provázanost a elementární logika.

Nikdo netvrdí, že tolik přetřásané „zvyšování daní“ (či přesněji řečeno jejich narovnání) je populární, ale ČSSD prosazuje změnu sazby DPPO jen o 1 či 2 procentní body a speciální sektorovou daň pro velké nadnárodní společnosti a monopoly dlouhodobě u nás působící, jako jsou banky, energetické či telekomunikační firmy, jež ročně odvádějí na dividendách z našeho území desítky až stovky miliard korun. Jen v roce 2011 to mělo být podle odhadů expertů přes 200 mld. Kč. To, že si státní pokladna v neutěšené ekonomické kondici část těchto prostředků, jež předtím nízkým zdaněním umožnila, chce vzít zpět a použít např. na investice a financování veřejných služeb, není pro hospodářský růst škodlivé, naopak je to racionální, a kdy jindy by měly být bohatší solidární než právě v dnešní době? Nemluvě o posílení progrese u DPFO, jež by se dotkla prakticky vyšší střední třídy a nejvyšších příjmových skupin, tedy těch, kdo za pravicových vlád těžil z daňového systému nejvíce?

Pro ČSSD je dnešní situace o to komplikovanější, že se předběžně s ANO domluvili na tom, že Babišovu hnutí „pustí“ ministerstvo financí. Do jisté míry tak rezignovala na to, aby byla v eventuální vládě hlavní hybnou silou, jež bude určovat zásadní směr hospodářské politiky. Slova o prorůstově zaměřené hospodářské politice, snižování DPH na jedné straně a úsporách a nutnosti opět šetřit na straně druhé nějak nejdou dohromady. Bude tak s Babišem v hlavní roli nakonec ustavena odlehčená varianta Kalouskovo-Nečasovy vlády „rozpočtové zadluženosti a plošných škrtů“?