Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 149. díl. Manifest Nové pravice

28.08.2020 9:38

S dílem Alaina de Benoist (*1943) jsme se v tomto cyklu již před časem potkali. Tehdy šlo o text Praxe nové inkvizice, který si nabíral náležitě zhurta na polemické vidle ničivý element naší doby, politickou korektnost. Dnes přinášíme text, kterým de Benoist vymezil hlavní myšlenkové pilíře hnutí, jež vzniklo v 70. letech ve Francii, rozšířilo se do Velké Británie, USA i Německa a nese název Nová pravice.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 149. díl. Manifest Nové pravice
Foto: Archiv P. Ž.
Popisek: Petr Žantovský
reklama

K ideovým východiskům Nové pravice bývají počítány tyto směry:

a) Libertarianismus (klasický liberalismus): Friedrich A. Hayek, Ludwig Mises, Milton Friedman, Ayn Randová, Murray Rothbard, Frank Meyer. Kritizují socialismus a etatismus, obhajují osobní svobody a jednotlivce.

b) Tradicionalismus: Russell Kirk, Richard Weaver, Eric Voegelin, Leo Strauss. Kritizují masovou společnost, modernitu, hodnotový relativismus, utopismus a ideologii; obhajují tradice, autority, hodnoty a ctnosti.

c) Antikomunismus: James Burnham, Whittaker Chambe, Frank Meyer. Kritizují komunismus, ale i západní socialistické a liberálně-relativistické levicové strany, které nejsou schopny hrozbu komunismu pochopit.

K těmto původním terčům Nové pravice přibyla postupně i tzv. Nová levice a zejména v poslední době hojně se rozmáhající „neomarxistická“ tzv. liberální demokracie. Nová pravice spojuje ekonomický liberalismus, morální konzervatismus a patriotismus. A nesmí chybět ani radikální kritika egalitarismu ve všech jeho podobách.

Jakkoli je původní de Benoistův manifest už v některých ohledech zastaralý (odkazuje na situaci přelomu milénia, ale od té doby mnoho věcí, zejména těch negativních, mohutně pokročilo vpřed), stále stojí za to se s ním seznámit, protože v mnoha ohledech přesně detekuje příčiny stávajícího stavu světa a v některých praktických závěrech předjímá i některé reálně vznikající či co do významu rostoucí politické proudy. Vybrali jsme pro dnešní čtení několik (zejména těch nadčasovějších, ale typických) ukázek.

Krize moderny

Představa moderny o světě byla ovládána touhou po svobodě a rovnosti. Obě tyto hlavní hodnoty byly zrazeny. Lidé, odříznuti od společenství, která je chránila a dávala jejich životu smysl i formu, jsou nadále podrobeni metle obrovských vládnoucích a rozhodovacích mechanismů, vůči nimž zůstává jejich svoboda čistě formální. Snášejí globalizovanou moc trhu, vědy a techniky nebo komunikačních prostředků, aniž mohou ovlivňovat její běh. Slib rovnosti také dvakrát ztroskotal: komunismus se mu zpronevěřil, když nastolil nejvražednější totalitní režimy v dějinách; kapitalismus, když principiální rovností ospravedlňoval nejostudnější ekonomické a sociální nerovnosti. Moderna hlásala „práva“, aniž poskytla prostředky k jejich výkonu. Vystupňovala všechny potřeby a bez přestání vytváří nové, přístup k nim však vyhrazuje jen malé menšině, což živí frustraci a hněv ostatních. Ideologie pokroku, která plnila očekávání lidí, když jim slibovala stále lepší svět, zažívá dnes pronikavou krizi: budoucnost, jevící se jako nepředvídatelná, není již nositelkou naděje, ale bezpočtu lidí nahání strach. Každá generace nyní čelí světu, který se liší od světa otců: tato ustavičná novost, založená na diskvalifikaci původu a dávných zkušeností, provázená stále se zrychlující změnou životního stylu a prostředí, neplodí štěstí, nýbrž úzkost.

„Konec ideologií“ znamená historické vyčerpání velkých mobilizujících příběhů, zpodobněných v liberalismu, socialismu, komunismu, nacionalismu, fašismu nebo nacismu. 20. století většině těchto doktrín, k jejichž konkrétním následkům patřily genocidy, etnocidy a masové vraždy, totální války mezi národy a permanentní soutěž mezi lidmi, ekologické katastrofy, sociální chaos, ztráta všech důležitých orientačních bodů, odzvonilo. Ničení žitého světa instrumentálním rozumem ve prospěch materiálního růstu vedlo k dosud nevídanému duchovnímu ochuzení. Moderna tak zrodila nejbezobsažnější civilizaci, jakou kdy lidstvo poznalo: řeč reklamy a publicistiky se stala vzorem vší společenské mluvy, vláda peněz si vynucuje všudypřítomnost zboží, člověk se v atmosféře ubohého hédonismu mění v předmět směny, technika sešněrovává žitý svět do tlumivé a racionalizované sítě, kriminalita, násilí a nemorálnost se šíří ve válce všech proti všem a každého proti sobě samému, nejistý jedinec odplouvá do neskutečných světů drog, virtuálna a médií, vesnice kolem neobyvatelných předměstí a ohavných megapolí pustnou, osamělý jedinec se ztrácí v anonymním a nepřátelském davu, zatímco staré sociální, politické, kulturní nebo náboženské vazby slábnou a jsou čím dál tím lhostejnější.

Tato difuzní krize, kterou procházíme, signalizuje, že se moderna blíží ke svému konci právě v době, kdy se univerzalistická utopie, která ji založila, stává pod záštitou liberální globalizace skutečností.

Proti depolitizaci, za posílení demokracie

Demokracie nevznikla s Francouzskou revolucí v roce 1789, od řeckých městských států a starých germánských „svobod“ zakládá v Evropě stálou tradici. Nelze ji redukovat ani na bývalé „lidové demokracie“ východoevropských států, ani na liberálně-parlamentní demokracie, které dnes dominují v západních zemích. Demokracie není ani stát politických stran, ani soubor procedur liberálního právního státu, ale především režim, v němž je suverénem národ. Není založena na nekonečné diskusi, nýbrž na lidové kontrole rozhodnutí, které se dotýkají obecného blaha. Národ může svoji suverenitu přenést na vůdčí politické síly, které zmocňuje /deleguje/, jednají-li ovšem v jeho prospěch. Právo většiny neznamená, že by pravda vyplývala z většího počtu; je to jen technika umožňující zabezpečit maximální shodu mezi národem a jeho vůdci. Demokracie je režim, který je nejvíce schopen zajistit pluralitu společnosti: nenásilným řešením ideových konfliktů a nenátlakovými vztahy mezi většinou a menšinou; svoboda projevu menšin vyplývá z okolnosti, že eventuálně vytvoří budoucí většinu.

V demokracii, kde je národ předmětem ústavodárné moci, je základním principem politická rovnost. Tento princip se liší od právní rovnosti všech lidí, která k žádné formě vlády vést nemůže (obecná rovnost všech lidí je rovnost apolitická, protože ji chybí důsledek možné nerovnosti). Demokratická rovnost není antropologický princip (neříká nám nic o přirozenosti člověka), nestanovuje, že jsou si všichni lidé od přírody rovni, ale jen, že jsou si všichni občané rovni politicky, protože všichni stejnou měrou náleží do stejné politické jednotky. Je to tedy rovnost substanciální, založená na příslušnosti. Jako každý politický princip v sobě zahrnuje možnost rozlišování, v tomto případě mezi občany a neobčany. Základním pojmem demokracie není individuum, ani lidstvo, ale celek občanů politicky spojených v národ. Demokracie je režim, který klade zdroj legitimity moci v národ a snaží se realizovat maximální shodu mezi vládnoucími a ovládanými: objektivní, existenciální rozdíl mezi jedněmi a druhými nemůže být nikdy rozdíl kvalitativní. Tato shoda /konsenzus/ je politickým projevem národa, který získává prostřednictvím své vládnoucí vrstvy možnost být politicky přítomen. Demokracie tedy předpokládá národ schopný politicky jednat ve sféře veřejného života. Abstencionismus a stáhnutí se do soukromého života ji zbavují smyslu.

Demokracie je dnes ohrožena celou řadou úchylek a patologií: krizí reprezentace, zaměnitelností politických programů, absencí národního plebiscitu při důležitých rozhodnutích, korupcí a technokratizací, ztrátou prestiže politických stran, z nichž se staly volební mašiny, jejichž předáci jsou vybíráni jen na základě způsobilosti být vybráni, depolitizací následkem morálně-ekonomické polarity, převahou lobby skupin hájících vlastní zájmy proti zájmu obecnému atd. K tomu přistupuje fakt, že jsme opustili moderní politickou problematiku: všechny strany jsou

Obnovit ducha demokracie neznamená spokojit se s pouhou reprezentativní demokracií, ale na všech úrovních dosáhnout demokracie participativní („co se týká všech, musí být záležitostí všech“). Jde o to, aby se politika deetatizovala na základě znovuvytvořených občanských prostorů: na obecném zájmu se má podílet každý občan, každý obecný zájem musí být pojmenován a chráněn v perspektivě konkrétního politického řádu. Zákazníka-spotřebitele, pasivního diváka a samozvaného zmocněnce /l ´ayant droits/ lze překonat radikální formou decentralizované základní demokracie, která každému poskytuje roli při výběru a zvládnutí svého osudu.

Proti Nové třídě, za autonomii vycházející zdola

Unifikující se západní civilizace dnes na celém světě podporuje vzestup vůdčí kasty, jejíž legitimita spočívá jen na (logicko-symbolické) manipulaci se znaky a hodnotami vládnoucího systému. Tato Nová třída, usilující o nepřetržitý růst kapitálu a definitivní nadvládu triumfujícího sociálního inženýrství, tvoří základ všech médií, národních i nadnárodních velkopodniků, mezinárodních organizací, nejvyšších státních úřadů. Všude vytváří a reprodukuje stejný typ člověka, který se vyznačuje: chladnou odborností, od reality odtrženým pragmatismem, abstraktním individualismem, prospěchářstvím, povrchním humanitářstvím, lhostejností k dějinám, patrnými mezerami ve vzdělání, odstupem k žitému světu, sklonem ke korupci, nepotismu a klientelismu. Tento proces zapadá do logiky koncentrace a homogenizace světovlády: čím více se vláda vzdaluje od občana, tím méně Nová třída cítí potřebu ospravedlňovat svá rozhodnutí a legitimovat svůj pořádek; čím více společnost nabízí neosobní role, tím méně je otevřena kvalitním lidem; čím více přesahuje soukromá sféra do veřejné, tím méně jsou uznávány individuální zásluhy; čím vyšší funkci má někdo zastávat, tím menší úlohu může hrát. Takto Nová třída odosobňuje efektivní řízení západních společností a zbavuje je odpovědnosti.

Od konce studené války a zhroucení sovětského bloku je Nová třída opět konfrontována s celou řadou konfliktů (mezi kapitálem a prací, rovností a svobodou, veřejným a soukromým), které se během uplynulého půlstoletí snažila externalizovat. Současně se stále jasněji projevuje její neschopnost, nehospodárnost a kontraproduktivnost. Systém má sklon uzavírat se do sebe kooptací jednotlivých zaměnitelných koleček v soukolí, které ho pohání, zatímco národy cítí k vedoucím elitám, které již nemluví jejich řečí, jen lhostejnost či hněv. U všech velkých společenských otázek se propast mezi vládnoucí vrstvou, sledující stále stejný technokratický diskurs udržování etablovaného nepořádku, a ovládanými, kteří snášejí jeho důsledky v každodenním životě, prohlubuje – mezi to se vkládá mediální podívaná pro odvrácení pozornosti od reálného světa k světu prefabrikovanému. Nahoře: les technokratických frází, moralizující blábol a komfortní příjmy; dole: bolestný střet s realitou, naléhavé tázání po smyslu a touha po sdílených hodnotách.

Uspokojit snahy lidí, kteří pro elity a tradiční, dnes zastaralé politické linie necítí než opovržení, předpokládá vrátit víc autonomie základním strukturám, korespondujícím s každodenním způsobem života (nomoi). Aby společenství, daleko od davové anonymity, komercionalizace hodnot a zvěcnění společenských vztahů opět vytvořila takové podmínky sociálního života, které jim umožní rozvíjet vlastní obraz světa, musí ve všech oblastech, které se jich týkají, rozhodovat o sobě sama a jejich příslušníci se musejí podílet na všech úrovních demokratického jednání a rozhodování. Není to vševědoucí, byrokratický a technokratický stát, kdo se v tomto směru musí decentralizovat. Jsou to společenství, kdo musí státní moci dovolit zasahovat jen v oblastech, ve kterých nejsou kompetentní.

Za svobodu ducha a návrat k ideové diskusi

Obnovy neschopné moderní myšlení, bezmocné a zklamané nezdarem svého projektu, se pozvolným úpadkem proměnilo v opravdovou intelektuální policii, jejíž funkcí je vyobcovat všechny, kdo se odchýlili od dogmat vládnoucí ideologie. Sami „kající se“ staří revolucionáři se připojili k systému, přičemž si však uchovali starou lásku k čistkám a klatbám. Tato nová „zrada vzdělanců“ se opírá o diktaturu veřejného mínění utvářeného médii a to formou očistné hysterie, utišující přecitlivělosti nebo selektivního pohoršení. Místo aby se pokusili porozumět nadcházejícímu století, stále omílají obsoletní témata a recyklují argumenty, které nejsou ničím jiným než prostředkem k diskreditaci nebo diskvalifikaci. Redukce politiky na optimální správu stále problematičtějšího rozvoje ostatně volbu radikální přeměny společnosti, nebo dokonce možnost otevřené diskuse o konečných cílech (finalitách) kolektivního jednání, vylučuje.

Demokratická diskuse je tak redukována na nulu: už se nediskutuje, ale denuncuje, neargumentuje se, ale obviňuje, nedokazuje se, ale vynucuje. Každá myšlenka, každé dílo podezřelé z „úchylky“či „odklonu“ je nařčeno z vědomých či nevědomých sympatií k názorům, které jsou prezentovány jako děsivé přízraky. Neschopni rozvíjet vlastní myšlení nebo vyvracet myšlení druhých, cenzoři od nynějška pronásledují i postranní úmysly. Zapomínají tak na základní pravidla diskuse. Zapomínají, že svoboda názoru, jejíž zánik je lhostejně trpěn, z principu nesnese žádnou výjimku. Bojí se rozhodování národa, pohrdají jeho tužbami a raději dávají přednost tomu, že masy ignorují.

Etika: sebeutváření

Základní etické kategorie jsou platné všeobecně: všude na světě rozeznávají rozdíl mezi šlechetným a podlým, dobrým a zlým, správným a špatným, obdivuhodným a opovrženíhodným, spravedlivým a nespravedlivým. Naproti tomu hodnocení činů, vyplývajících z každé z těchto kategorií, se podle dob a společností mění. Nová pravice odmítá jakékoli výlučně morální pojetí světa, ale samozřejmě uznává, že žádná kultura nemůže opomíjet rozlišovat etickou hodnotu chování a postojů. Morálka je pro otevřenou bytost, jakou člověk je, nezbytná; je důsledkem jeho svobody. Vyjadřuje všeobecná pravidla a zásady, které jsou všude předpokladem přežití společnosti, souvisí také s obyčeji (mores) a neměla by být naprosto oddělena od kontextu, v němž je vykonávána. Také by však neměla být chápána ryze subjektivně. Rčení „right or wrong my country“ např. neznamená, že moje země má vždy pravdu, ale že zůstává mojí zemí, i když pravdu nemá. Z toho plyne, že ji eventuálně nemusím dát za pravdu, že tedy disponuji ukazatelem, který přesahuje moji příslušnost k ní.

Anketa

Je špatně, když se lidé smějí zranění prezidenta Zemana?

95%
5%
hlasovalo: 13355 lidí

Už od dob Řeků znamená etika pro Evropany ctnosti, jejichž vykonávání tvoří základ „dobrého života“: štědrost proti lakotě, čest proti hanbě, odvaha proti zbabělosti, spravedlnost proti bezpráví, zdrženlivost proti bezuzdnosti, smysl pro povinnost proti pohodlnosti, poctivost proti prohnanosti, nezištnost proti chtivosti atd. Dobrý občan je ten, který v každé z těchto ctností stále spěje k dokonalosti (Aristotelés). Tato vůle k dokonalosti nijak nevylučuje více způsobů života (kontemplativní, aktivní, produktivní), z nichž plynou odlišné morální kódy, které byly hierarchizovány: evropská tradice, zpodobněná ve starém trojfunkčním modelu, dávala např. moudrosti přednost před silou a síle před bohatstvím.

Moderna tradiční etiku, aristokratickou i lidovou zároveň, nahradila dvěma typy morálky buržoazní: morálkou utilitaristickou (Bentham), založenou na hmotném kalkulu, požitku a trestu (dobré je, co zvyšuje požitek co největšího počtu), a morálkou deontologickou (Kant), založenou na jednotné koncepci spravedlnosti, k níž by všichni lidé měli směřovat přizpůsobováním se univerzálnímu morálnímu zákonu. Druhá tvoří základ ideologie lidských práv, minimální morálky, strategické zbraně západního etnocentrismu. Tato ideologie je v rozporu sama se sebou. Všichni lidé mají práva, nemohou je ale mít jako izolované bytosti: právo sankcionuje spravedlivý poměr, který implikuje sociálno. Žádné právo tedy není myslitelné bez specifického kontextu, který ho utváří, bez společnosti, která ho akceptuje, bez vymezení povinností, které představují jeho protihodnotu, a dostatečných donucovacích prostředků k jeho prosazení. Co se týká základních svobod, nedekretují se, ale musí být žádány, dobývány a garantovány. Že to Evropané činí, že po mnoha bojích prosadili na autonomii založené mezinárodní právo, ještě neznamená, že všechny národy na světě jsou povinny garantovat práva stejným způsobem.

Proti „morálnímu řádu“, který zaměňuje sociální a morální normu, je také třeba hájit pluralitu forem sociálního života, promýšlet současně řád i jeho přestoupení, apolinské a dionýské. Relativismus a nihilismus „posledního člověka“ (Nietzsche), který se dnes zjevuje na pozadí praktického materialismu, můžeme opustit teprve potom, až opět získáme smysl, to znamená, až se vrátíme ke sdíleným hodnotám, nositelkám konkrétních jistot, které jsou žity a bráněny sebevědomými společenstvími.

Proti neschopnosti rozlišovat a kmenovému cítění, za silné identity

Dosud nevídaná hrozba homogenizace světa, vznášející se nad světem, vede na oplátku ke křečím v prožívání identity: ke krvavým iredentismům, křečovitým nacionalismům a šovinismům, divokým tribalizacím atd. Odpovědnost za tyto trestuhodné postoje padá v prvé řadě na (politickou, ekonomickou, technologickou a finanční) globalizaci, která je zplodila. Tím, že západní systém upřel individuím právo začlenit se do historických, kolektivně zděděných identit, že jim vnutil uniformní způsob reprezentace, dal paradoxně vzniknout blouznivým formám sebeuvědomění. Strach ze stejného nahradil strach z odlišného. Ve Francii je tato situace ještě ztížena krizí státu, který po 200 let chtěl být hlavním symbolickým tvůrcem společnosti a jehož ochabování vyvolává větší prázdnotu než v jiných západních národech. Otázka identity bude v příštích desetiletích nabývat stále více na významu. Moderna, tím že zavrhla sociální systémy, které člověku přidělují místo v obecně uznávaném řádu, fakticky otázky identity podnítila, probudila touhu po důvěře a uznání na veřejné scéně. Ale neuměla, ani nechtěla je uspokojit.

Proti univerzalistické utopii a křečím partikularismu Nová pravice zdůrazňuje sílu rozdílů, které nejsou ani přechodným stavem na cestě k větší jednotě, ani podružným detailem soukromého života jednotlivce, ale samou podstatou sociální existence. Tyto rozdíly jsou pochopitelně jak přirozené (etnické, jazykové), tak i politické. Občanství vyjadřuje současně příslušnost, věrnost i účast na veřejném životě, který se dělí na několik rovin: člověk tak zároveň může být občanem své čtvrti, svého města, regionu, svého národa i Evropy, podle povahy moci připadající každému z těchto stupňů suverenity. Naproti tomu člověk nemůže být světoobčanem, neboť „svět“ není politická kategorie. Usilovat o světoobčanství znamená vztahovat občanství k abstrakci náležející do slovníku liberální Nové třídy.

Nová pravice hájí věc národů, protože právo na odlišnost je podle ní princip platný jen tehdy, platí-li pro každého: člověk má právo bránit svou odlišnost, je-li také současně schopen bránit odlišnost jiných, to znamená, že právo na odlišnost nelze instrumentalizovat tak, aby vylučovalo jiné odlišnosti. Nová pravice rovněž brání etnika, jazyky a regionální kultury ohrožené zánikem i původní domorodá náboženství. Podporuje národy v boji proti západnímu imperialismu.

Proti sexismu, za uznání rozdílnosti pohlaví

Různost pohlaví je první a nejzákladnější přirozený rozdíl, neboť lidstvu zajišťuje reprodukci, která je dnes ohrožena erozí věkové pyramidy. Lidstvo není jedno, ale dvojí: Odlišnost pohlaví přesahuje biologii a v životě společnosti se projevuje rozdílným vnímáním světa i sebe navzájem. I když existenci mužské a ženské přirozenosti lze sotva popřít, není vyloučeno, že se příslušníci každého pohlaví mohou lišit na základě genetických nahodilostí nebo svou sociokulturní volbou. Celkově lze nicméně hodnoty a postoje dělit na mužské a ženské, podle pohlaví, které je nejvíc šíří: spolupráce a soupeření, přímluva a útlak, svádění a ovládání, empatie a lhostejnost, konkrétní a abstraktní, afektivní a direktivní, přemlouvání a napadení, na syntéze založená intuice a analytický intelekt atd. Moderní představa abstraktního, od své sexuální identity odpoutaného člověka – produkt „nediferencialistické“ ideologie, která neutralizuje různost pohlaví – je pro ženy neméně škodlivá než tradiční sexismus, který na ně po celá staletí nahlížel jako na nedokonalé muže. Je skrytou formou mužské nadvlády, která vedla především k vyloučení žen z oblasti veřejného života, aby je nakonec přijala zpět pod podmínkou, že se zbaví ženskosti.

S tvrzením, že mužnost a ženskost jsou jen produktem sociální konstrukce („člověk se nenarodil jako žena, stává se jí“) padl univerzalistický feminismus do androcentrické léčky, spočívající v ulpění na abstraktních „univerzálních“ hodnotách, které jsou nakonec vlastně hodnotami mužskými. Diferencialistický feminismus, ke kterému se hlásí Nová pravice, si naopak přeje, aby se rozdílnost pohlaví stala pevnou součástí veřejné sféry, neváhá přísahat na specificky ženská práva (právo na panenství, právo na mateřství, právo na potrat) a zároveň podporuje proti sexismu a unisexistické utopii uplatnění mužů i žen, uznáním a konstatováním jejich rovnocenné podstaty.

(Alain de Benoist - Manifest nové pravice. Paříž: čas. Élements 1999, Překlad Karel V. Česky vyšlo in: Edice Orientace 1/2008)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Miroslav Kulhavý: Arogance občanské nuly

14:37 Miroslav Kulhavý: Arogance občanské nuly

Ten, který má stále nataženou žebravou ruku, a to i směrem ke státu, si dovolí se takto vyjadřovat o…