Zhruba před dvěma lety jsme tu otevřeli jeho knihu Éra prázdnoty s podtitulem Úvahy o současném individualismu, což byla jeho vůbec první kniha, která ve Francii vyšla již v roce 1983 v nakladatelství Gallimard. Ve svých dalších knihách rozvíjí Gilles Lipovetsky základní okruh témat naznačených v Éře prázdnoty. Ve Vládě pomíjivosti (1987) se věnuje fenoménu módy, v knize Soumrak povinnosti (1992) si všímá změny, k níž došlo v chápání a prožívání morálních hodnot, v díle Třetí žena (1997) se zabývá proměnou postavení ženy v současné společnosti, v knize Věčný přepych (2003) se zamýšlí nad rolí nadbytku a luxusu a s ním spojených rituálů v minulosti i současnosti. 

Tato pro něj kruciální témata nacházejí jakési široké shrnutí knize Hypermoderní doba (2004). Ta se podle Lipovetského vyznačuje především ekonomickou soutěží, rozkvětem technologií a individualismem. Jejich rozvoj, založený na neskromnosti a nadbytku, spěje kupředu nesmírnou rychlostí a vede k všudypřítomnému narušování pravidel, které je zdrojem chaosu a nerovnováhy jak na úrovni celé společnosti, tak na úrovni jednotlivců. 

A toto konstatování je i východiskem ke knize Paradoxní štěstí (2006), která se zamýšlí nad kontradikcí subjektivního utváření pocitu „štěstí“ – v oné hyperkonzumní době především formou rostoucí materiální spotřeby nepotřebných předmětů nebo prožitků – a, jak sám říká, nutností „nastolování nové rovnováhy v rámci konzumentské společnosti.“ Jednoduše se tomu říká sociálně spravedlivější společnost, ale to je do té míry vyprázdněný pojem, jímž se oháněli a ohánějí levicoví politici všech barev – od rudé přes zelenou či pirátsky černou, že pro Lipovetského lexikum nepostačuje.

Je zajímavé číst tuto patnáct let starou knihu dnes, kdy se svět opět do značné míry mění, naplňují se Lipovetskyho předpovědi o vývozu hyperkonzumu do Třetího světa, ale zároveň se odtamtud vrací jako bumerang schopnost a touha se na vytváření nadprodukce zbytečností čím díl silněji podílet. To vede a povede ke kataklyzmatům, která dnes ani nedokážeme předvídat, a samozřejmě za horizontem let je nemohl vidět ani Lipovetsky. Takže četba jeho Paradoxního štěstí je vlastně trochu i ohlédnutím do paradoxně šťastnějších dob, než nás nejspíše čekají.

V druhé polovině 20. století se zrodil nový typ modernosti: „civilizace touhy“. Tato převratná změna je neodlučně spjata s novým směřováním kapitalismu, který nastoupil cestu soustavné stimulace spotřeby, komercionalizace a nekonečného rozmnožování potřeb. Spotřební kapitalismus se tak zmocnil hospodářských systémů produkce. Během několika desítek let přinesla affluent society hlubokou proměnu způsobu života a mravů, nastolila novou hierarchii směřování a prosadila nový vztah k věcem i k času, k sobě samému i k druhým. Naděje vkládané do historické budoucnosti vystřídal život v přítomnosti, politické zápasy vystřídal hédonismus, nacionalistické vášně ustoupily horečné touze po komfortu, revoluční tendence potlačil volný čas. Better life, ukotvený v novém kultu neustálého vylepšování životních podmínek, se stal masovou vášní, nejvyšším cílem demokratických společností a ideálem oslavovaným na všech nárožích. Jen málokterému fenoménu se kdy podařilo u tolika jednotlivců tak rychle a tak hluboce proměnit jejich životní styl a záliby, naděje i chování. Zavázanost nového člověka liberálních společností objevu masové spotřební společnosti je nezměrná.