Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 167. díl. To neuděláme | ParlamentniListy.cz

Studoval gymnázium v Praze, odkud však před maturitou v roce 1913 odešel a započal svoji novinářskou kariéru příležitostnými příspěvky do Herbenova časopisu Čas. V letech 1919–1924 působil jako redaktor novin Tribuna, později od roku 1924 do roku 1939 jako šéfredaktor revue Přítomnost. Jeho činnost byla podporována prezidentem republiky T.G. Masarykem, který též pod různými šiframi často do časopisu přispíval. V letech 1924–1939 byl Peroutka také politickým komentátorem Lidových novin.

Po okupaci Čech a Moravy v březnu 1939 byl na něj z oficiálních okupačních míst vyvíjen tlak, aby psal v duchu protektorátních potřeb. To se však podařilo jen zčásti. V dubnu 1939 pod Peroutkovým jménem sice vyšel v Přítomnosti článek Dynamický život k 50. narozeninám Adolfa Hitlera, kde autor uznal jeho moc a význam, zároveň však razantně odmítl, že by Češi měli s Hitlerem jít v jednom šiku. Podle Peroutkova vyjádření byl tento článek hlavním důvodem jeho pozdějšího uvěznění v koncentračním táboře.

Peroutka byl nejprve vězněn v koncentračním táboře Dachau, dlouhodobě pak v táboře Buchenwald, kde se v roce 1945 dočkal osvobození americkou armádou.

Po válce se Peroutka stal šéfredaktorem Svobodných novin, což byly noviny založené namísto předválečných Lidových novin. Současně redigoval i týdeník Dnešek (1945–1948), který zase byl obdobou předválečné Přítomnosti.

Po komunistickém únorovém převratu roku 1948 odešel do exilu, nejprve do Anglie, později do USA. Od roku 1951 do roku 1961 vedl české oddělení rádia Svobodná Evropa v německém Mnichově.

Článek „To neuděláme“ vyšel jako dvoudílný v časopisu Přítomnost v lednu 1938. Je z něj patrná mnohdy ironická a nesmlouvavá autorova dikce, kterou byl proslulý nejen za 1. republiky, ale i po válce v exilu.

Pro náš cyklus jsme vybrali tento Peroutkův text ne proto, abychom přiživovali spor o jeho dílo vedený na politické scéně, ale abychom připomněli jím velmi jasně a rázně vyslovený názor na Německo a životně nebezpečné pangermánské sklony, které byly v době napsání článku vysoce aktuální, ale které zdaleka neztrácejí na své živosti a inspirativnosti ani dnes.

To neuděláme

Naši radikální pacifisté přihlásili se zase k slovu a vydali knížku, jejímž autorem jest známý anglický romanopisec Aldous Huxley a jejíž titul zní: „Co ty budeš dělat?“ Celkem zbytečné to vyptávání: kdyby se autorovi a jeho následovníkům podařilo přimět národy, uprostřed nichž působí, aby jednaly tak, jak jest v této knížce vypisováno, budou brzy zbaveny vlastních starostí o to, co dělat; jejich jednání předepíše jim nějaký uchvatitel. V předmluvě, kterou napsal český radikální pacifista, praví se o mládeži: „Jí přece odevzdáme tuto vlast, její bude a jejich potomků, ne naše.“ Ani to není jisto. Kdybychom poslechli hlasu českého radikálního pacifisty, nejpravděpodobnějším výsledkem by bylo, že bychom tuto vlast zakrátko vydali bujaré mládeži cizího nějakého dobyvatelského národa, aby ji vykořisťovala.

Tato knížka, krátce řečeno, ohřívá starý kouzelnický nápoj, který na konci minulého století vařil Lev Nikolajevič Tolstoj, a pokouší se obnovit jeho tajemné recepty: nebraňte zlu: neodporujte útočníkovi. Zakládá se na víře, že jest možno útočníka nějak hypnotisovat a že na každého stačí podívat se mírně, aby zkrotí.

K tomu cíli doporučuje zakládat tvořivé mírové hnutí, které by se skládalo z „malých družinek ne méně než pěti, ne více než deseti členů. Tato družina setkává se aspoň jednou ročně k rozhovoru, vzájemné pomoci a kritice, k posílení společné víry, k jakémusi duchovnímu cvičení“. Může prý utvořit studijní kroužky a zkoumati jednotlivá hlediska. Členové přijmou křesťanské způsoby pobožnosti; doporučuje se jim na zkoušku „nějaká forma skupinové meditace o takových předmětech, jako je mír, jednota lidstva, duchovní skutečnost za všemi přírodními úkazy“. Až bude takových skupinek dosti, nechť donutí svou vládu, aby odzbrojila. Pak bude mír zachráněn. Způsobem, který ze všeho nejvíce se podobá probírání kuliček růžence. Představte si proti sobě ony studijní kroužky, any „zkoumají jednotlivá hlediska“, a Hitlerovu armádu, která zkoumá jedině hlediska účinnosti jednotlivých zbraní, od nejlepších po nejhorší.

Máme tedy se zde potýkati s nápadem, že pangermanismus jest možno zaraziti debatními kroužky, podobnými středoškolským, a že nejlepší obranou proti vyhrůžně rostoucí německé armádě jest rozpustiti armádu vlastní. „Malé družinky ne méně než pěti, ne více než deseti členů“ vykonají vše ostatní.

Vždy jest nutno připustit, že lidé mohou myslit špatně. Pozoruhodné jest jen to, že tito lidé myslí tak špatně, že se nazývají dokonce praktickými pacifisty. Ale právě tak bychom mohli doufati, že napjatým skupinovým pozorováním vlastního pupku odvedeme Hitlera a Göringa od jejich úmyslů jako oněmi idylickými skupinovými debatami o míru a jednotě lidstva. To není mírová chemie, nýbrž mírová alchymie.

Na sjezdu francouzských učitelů před třemi nebo čtyřmi lety povstal jeden řečník a vmetl shromáždění do tváře tuto výzvu: „Raději otroctví než válku!“ Ať jest možno proti němu namítati cokoliv, jest to aspoň muž, který myslí logicky a zná souvislost mezi příčinou a následkem. Nepředstírá, že se jeho národu nic nestane, jestliže složí ruce v klín a sváže si je růžencem; při-pouští, že následkem může býti otroctví; jen praví, že jeho vkusu i taková národní tragedie by lépe odpovídala než útrapy obranné války. Staví živého psa jako ideál proti mrtvému Achillovi.

Aldous Huxley neodvažuje se zcela takto promluviti k svému hrdému a svobodymilovnému národu. Shání jen chléb a sůl jako jediné prostředky, s nimiž se má vyjiti proti útočníkovi. Ujišťuje: „Nenásilný odpor je technikou, která spočívá na faktu, že jest nemožno projevovat! ctnosti odvahy, trpělivosti, oddanosti a nezištnosti, aniž by dříve nebo později nebyl vyvolán ohlas i u nejzarytějšího a nejurputnějšího uplatňovatele vojenské techniky.“ To jest asi ohlas z Dostojevského, kterého Angličané začínají číst. Dříve nebo později... Spíše později. Historie učí, že vskutku spíše později, a že nervy uchvatitelů bývají dosti dobré, aby po staletí mohly snášet pohled na cizí utrpení a na cizí hanbu Zejména tehdy, jestliže se na tom zakládá zpupná sláva jejich vlastního národa. Huxley mluví jako člen národa, který nikdy neztratil svobodu a nedovede si proto představit temné hlubiny, do nichž je možno upadnout národu méně šťastnému. Ale jak dlouho mohli Češi a Slováci v Rakousko-Uhersku projevovat) ctnosti odvahy, trpělivosti a nezištnosti, aniž byl vyvolán ohlas u vlády? Jak dlouho, myslíte, by snesli němečtí Germánové, vychovaní ve svých dnešních naukách, klidně pohled na naprostou porobu Slovanů? Kdy, podle vašeho mínění, by se jim zachvělo srdce a povolila ruka? Žádný národ, který chce žít, nemůže vzíti na sebe tuto zkoušku. A ostatně si nepřejeme být od naprostých ilusionistů poučováni o povaze lidí a národů.

„Jest věcí každodenní zkušenosti,“ vykládá dále Huxley, „že když s druhými lidmi jednáte špatně, oni odpoví (ledaže by to byli svatí nebo školení pacifisté) buď tím, že s vámi budou též hned jednati špatně, nebo když nemají moci, aby zlo oplatili zlem, že budou čekati v strachu, zlobě a nenávisti na příležitost, aby vám oplatili zlé později.“ Děkuji bohu, že mne učinil obyčejným pacifistou a nikoliv oním vydresírovaným pacifistou podle Huxleyových zálib, který dovede tančit na horké plotně a který by na špatné jednání odpověděl pokorou. Nemám zálibu v žádném způsobu podivínství a také svému národu k žádnému fakirství radit nebudu. Doufám, že tento národ bude míti vždy dosti duševního a charakterového zdraví, kolik je ho třeba k tomu, aby sloužil budoucnosti své i budoucnosti lidstva normálním způsobem, to jest, aby, neztráceje s očí nikdy dobro, dovedl zlé hned oplatiti zlým, už proto, aby zlí se co nejdříve dozvěděli, že v jejich působení jest také nějaké risiko. Bez ohledu na to, co stojí v Tolstém; necháte-li zlé beztrestně páchat zlo, zavřeli jste už všechny dveře k lepší budoucnosti. Český národ nemá dosti času, aby ještě jednou čekal po staletí „v strachu, zlobě a nenávisti, jak oplatiti zlé později“. Chceme jinak žiti. Nemáme už chuti si ještě jednou vsaditi do mystické loterie a čekati, až jednou se snad vzbouří tajemné slitovné hloubky v nitru tyrana, jejž by nad nás dosadila taktika neodporování zlému.

„I ve vězeních“, zní poselství Huxleyovo. „kde správce má daleko absolutnější vládu nad svými poddanými než kterýkoliv diktátor, bylo shledáno, že člověk u vězňů neoblíbený s nimi nic nesvede“. To jest jen půl pravdy: bylo zároveň shledáno, že něco přece s nimi vždycky svede: udržeti je ve vězení. Jako národ nejsme tu k tomu, abychom potvrdili nebo vyvrátili tu nebo onu část nauky o vězeňské psychologii. Ať jsou na konec vyhlídky vězňů třeba sebe lepší, ať v srdci žalářníků na konec se probouzí slitování nebo neprobouzí, ať zlý žalářník něco svede nebo nesvede, my nechceme být vězni, nýbrž chceme raději zkoumat všechny okolnosti svobody.

„Dějiny ukazují“ — co ukazují dějiny Huxleyovi? — „že člověk se může státi skvělým vojevůdcem a přece býti téměř morálním blbcem. Největší vojenští duchové moderní doby, Marlborough a Napoleon, byli mrzké lidské bytosti. Bylo něco takřka ďábelského v povaze Bedřicha Velikého“.

"Lépe by bylo pro Huxleye vůbec nezkoumati dějiny, chce-li někoho přesvědčiti o správnosti svých zásad školeného pacifisty. Neboť je těžko připustiti před normálními lidskými bytostmi, že jejich národ, jejich svoboda a celý jejich způsob života mohou býti ohroženy buď „téměř morálním blbcem“, nebo nějakou „mrzkou lidskou bytostí“ či někým, kdo má v povaze „něco takřka ďábelského“, a pak žádat, abychom ve jménu zásad lidskosti se nebránili jejich útoku a trpělivě snesli všechno, co si proti nám vymyslí. Sotva se snáší se zásadami lidskosti, aby národy upadaly pod vládu „téměř morálního blbce“. Sotva se také snáší s jakoukoliv předvídavostí a znalostí povah, očekávati, že „mrzké bytosti“ nebo ti, kdo mají v povaze „něco ďábelského“, budou jednou dojati svátou pokorou svých obětí a jejich neodporováním zlému. Huxley dobře nastínil, jaké charakterové zrůdnosti se vyskytují v dějinách. Vypočítav to, žádá však, aby moudří a ušlechtilí lidé jim nebránili v jejich počínání, nýbrž vzali na sebe trpělivě všechno, co spadne s tohoto stromu zla, a spoléhali na to, že jednou, „dříve nebo později“, se v tyranech hne svědomí, že otřou zkrvavený meč o trávu, vstoupí do kláštera a poručí zrušit následky svých násilí. Oh, jak špatně zná znamenitý žaludek těchto imperialistů a jejich dobrý spánek nad zříceninami cizí svobody a cizího štěstí!

Není možno dokazovati, že svět je ohrožován obludami, a pak dokazovati dále, že těmto obludám se má dát všechna volnost až k hranicím, které jsou narýsovány jejich schopnostmi soucitu. Snad je to vycvičeně pacifistické, snad je to i humanistické v nějakém zvráceném smyslu, ale není to lidské. Naprosto se neshoduje s nejlepší lidskou a evropskou tradicí volatí k lidstvu, aby přijalo vládu „téměř morálních blbců" nad sebou. Ani tehdy, kdyby snad bylo možno touto asijskou pokorou vyhnouti se válce. To by bylo jako vyhnouti se nemoci sebevraždou.

II.

Aldous Huxley velmi dobře obžaloval válku. Co špatného o ní praví, je pravda. Ale k tomu, aby odpudivě vylíčil tuto krví crčící obludu, toto odpadání masa z těla lidstva, není ani třeba tolik vynikajícího talentu, kolik ho má. Zato by potřeboval více talentu, než má, k tomu, aby dokázal tuto svou thesi: „Beznásilný odpůrce jest člověk, který odpírá hráti úlohu, která se mu ukládá pravidly hry; výsledkem jest, že druhý hráč jest v nesnázích a uzná konečně, že je nemožno dále hráti.“ Je to elegantní věta, která jako duha se klene nad katastrofálně neelegantním obsahem dnešního světa. Huxley nám chce říci toto: beznásilný odpůrce jest člověk, který, vystaven útoku, neochvějně si počíná tak, jako by útoku nebylo; výsledkem jest, že útočník ocitne se v nesnázích a uzná konečně, že není možno útočiti dále; jestliže se bez odporu necháme podrobovati, tajemným výsledkem toho bude, že uchvatitel uzná, že nemůže podrobovati dále; když neuděláme nic proti tomu, že jsme vykořisťováni, bude to mít ten podivuhodný výsledek, že vykořisťovatel půjde do sebe a uzná, že nemůže vykořisťovati dále; když zůstaneme ovcemi, vlk pochopí, že jemu není možno zůstati vlkem, a sám si vytluče tesáky o kámen.

Je patrno, že Huxley napsal mezi jiným také utopistický román: neboť v této jeho poučce duje bujný živel utopie. Zlo přestane býti zlem, jestliže sice složíme ruce v klín, avšak odmítneme zlo uznati, snad nějakou resolucí. Kdo z nás může říci, že životní zkušenost ho právě takto poučila? Tomuto našemu evropskému světadílu schází na štěstí mezi předky několik generací, které se živily rýží a lesními kořínky. Potřebovali bychom míti následky této budhistické životosprávy v žilách, abychom mohli uznati tuto poučku. Naše obvyklá strava plodí trochu krevnatější názor na život.

Huxley velmi ilusionisticky míní, že „k sváru je třeba dvou“, a předpokládá, že jakmile jedna strana odmítne se svářit, svárů nebude. Kde vlastně žil? Vskutku se opět jednou musíme zeptati, co vlastně ví o lidské duši, kterou její tvůrce neudělal podle pravítka, jež je možno obdržeti v krámcích idealistických myslitelů. Co ví o dravé stránce člověčí psychologie, o všech těch propastech a bažinách, které jsou napravo a nalevo od cesty, jíž by životem rád prošel idealistický filosof? Nemůžeme říci idealistický pozorovatel, neboť, běda, pozoruje tak málo. Dějiny jsou plny zjevů uchvatitelů, kteří vyrazili chléb a sůl z rukou těch, kdo je přišli mírně uvítat. Útočník věru nepotřebuje, aby oběť uznala jeho pravidla hry: má svá vlastní pravidla a horlivě se v nich cvičí, jak pozorujeme třeba z toho, v jakém duchu je vychovávána dnešní německá mládež. K válce je snad třeba dvou, k podrobení stačí jeden, který si to usmyslí a nepotká se s odporem. Idealističtí nepozorovatelé ani netuší, jak dobré mravy vyrostly na katastrofách zlých mravů a zlých úmyslů. Kdyby násilí mělo vždy volnou cestu, kde je ve ves¬míru bod, u něhož by se zastavilo? Nemůžeme prý poznati nekonečno — ale tu bychom jistě poznali nekonečno násilí. Poměrná bezpečnost našeho života zakládala se dříve nikoliv na tom, že útočníci měli konec konců útlou duši, bývali ranitelni slitováním a „uznávali konečně, že jest nemožno hráti dále“, nýbrž na tom, že mezi našimi předky vždy se vyskytovali lidé, kteří s risikem se stavěli proti útočníkům a některé tyrany vyhnali, některé i pověsili. Na těchto událostech, z nichž mnohé evropský člověk právem dosud oslavuje, spočívaly právo a svoboda. Staří muži svobody mívali tvrdé ruce a nespoléhali na to, že nepřátelé svobody dospějí k poznání, že „nemohou dále“; znali je a věděli, jak daleko by mohli. Huxley doporučuje, aby mužové svobody si nyní vykoupali ruce v růžovém oleji., cvičili se v debatách a nic více. Historie, podíváme-li se do ní pozorně, učí, že by to přivodilo konec svobody národní i občanské. Všichni, kdo zamýšlejí zosnovat válku občanskou nebo mezinárodní, rychle by se dohodli a rozpřáhli se k ráně. Právo je zkamenělinou starých bojů, nikoliv toho, že dávno v minulosti dávali svobodymilovní lidé ruce vzhůru, když se objevil tyran. Zastavit moderní, připravenou útočnou armádu huxleyovskými prostředky, jako je odzbrojení, malé mírové skupiny „ne méně než pěti, ne více než deseti členů“ a „skupinové meditace o takových předmětech jako jsou mír a jednota lidstva“, to je jako pokoušet se zastavit kulku z revolveru listem pijavého papíru. To je pokus z oboru hypnosy.

Huxley věří, že stačí nenasyceným národům, jako jsou Německo, Itálie, Japonsko, dáti se nasytiti, a hned by pominulo všechno válečné nebezpečí. Velmi dobře, ale zda si uvědomuje všechny druhy národních hladů a žízní? Kdyby šlo jen o kolonie, o suroviny, vskutku je třeba nechati národy nasytiti se. Ale jsou nebezpečnější druhy nenasycenosti a není jen nenasycenost sama, jest také nenasytnost. Huxley předpokládá, že světem hýbou jen skutečné a hmotné potřeby. Tak málo nahlédl do člověka, že v jeho nitru nepostřehl také pýchu, vůli k moci, vládychtivost? Podivné u romanopisce, že učinil tak malý pokrok ve znalosti člověka. Spíše bychom to čekali od pastora.

Člověk a zejména národ jsou složitější skupenství, než aby jimi hýbaly jen skutečné potřeby. Nikdo z lidstva nevypreparuje vášně, které jdou nad potřeby, nikdo neodstraní z dějin obraz toho, co napáchala vládychtivost. Jestliže vládychtivost však existuje (a existuje tak určitě jako kamení a dřevo), jak je možno nasytiti vládychtivý národ? Kdo vykrojí ze svého těla kus masa, aby nasytil tuto nenasycenost? Hitler v knize „Mein Kampf“ vyložil, že německý národ je nenasycen a že se mu chce něčeho, co je velmi podobno světovládě. Pangermanismus sám, s kterým zase máme co činiti, jest sen o světovládě. Je možno tuto nenasycenost ukojiti nebo je možno ji jen násilím držeti v mezích? To je ta otázka? Huxleyův recept na nasycení nenasycených by stačil jako průvodce dějinami jen v tom případě, kdyby člověk byl čistý homo economicus a kdyby národové se vyvíjeli přesně podle nějakých vzorných hospodářských tabulek. Někdy na štěstí, někdy na neštěstí vyvíjejí se daleko bohatěji, divočeji a nespořádaněji. Někdy se vyvinou tak, že v jejich srdci přede vším jiným tkví zarytá potřeba vládnout ostatním. A jestliže takovémuto člověku nebo takovémuto národu konečně naskytne se příležitost ovládnout někoho jiného, kdo zanedbal povinná pravidla opatrnosti, za jak dlouho asi uznají, že „nemohou dále“? Asi teprve tehdy, až vše bude dokonáno.

Tato specielní naše doba churaví; příliš hluboko se do ní zaryla myšlenka násilí. Každý, kdo má revolver, věří, že je povolán k vládnutí. Až bacil této choroby oslábne, pak snad zase bude možno vrátiti se k našim starým pacifistickým ideám a prostředkům, které jen neradi jsme opustili, lítostivě se ohlížejíce zpět. Zatím víme, že dnes, zítra, každý den, který nyní žijeme, děláme dějiny a rozhodujeme posici svobody na celých příštích sto let. Ničeho nechceme zanedbati, na nic se spoléhati, co by se mohlo ukázati klamnou ilusí. Jako ve všech kritických dobách, jest nám třeba připraviti se na nejlepší i na nejhorší, přivítati ono nebo brániti se tomuto. Časopis českobratrské církve vyslovil prý se, jak čtu v předmluvě k Huxleyově knížce, velice neohroženě proti našemu zbrojení: „Nebojte se, Bůh nebude oklamán sebe vlastenečtějším kompromisem.“ Čím však byla oklamána tato vznešená bytost, když tak dlouho vydržela se dívati na generace otroků a porobených? Jaký to jiný kompromis ji ošálil? Osud svého národa neskládáme jen do rukou božích. Bylo by to lenošné a, jak osud jiných národů dokázal, ne zcela spolehlivé.

Neboť zdá se, že bůh nenapsal některá svá přikázání dosti výrazným písmem do srdce člověkova. Huxley rozhodně přeceňuje čitelnost tohoto písma, když praví: „Všichni lidé jsou schopni lásky k svým bližním. Meze, které se kladou této lásce, jsou takové povahy, že vždy jest možno jednotlivci je překročiti, jestliže chce je překročiti.“ Jestliže chce je překročiti: ale vždyť právě v tom je jádro celé otázky, jestli chce! Díváte-li se na děje současné, můžete říci, nevydávajíce se podezření ze slepoty, že jednotlivec pravidelně chce překročit meze, jež ho dělí od lásky všelidské? A což jestliže nechce? Co pak? Opět se dovolávám úsudku a očí všech: jsou nynější děje svědectvím toho, že člověk pravidelně chce dospěti k lásce k svým bližním? A jestliže ne, jaká to historie, jaká psychologie se nám tu předkládá?

Pacifistický recept Huxleyův byl už prakticky vyzkoušen čínským národem. S jakým výsledkem? S tím, že Čína je už po padesát let předmětem nájezdů bojovného souseda, který stále ještě nedospěl k onomu podivuhodnému okamžiku, kdy podle Huxleyova očekávání by měl shledat, že „nemůže dále“. Čína neuznávala „pravidla hry“ a nezbrojila. Ukázalo se však, že, jak jsme poznamenali dříve, útočník má svá vlastní pravidla. Oni pacifisté, jichž se Huxleyova knížka dovolává, podniknou nyní nepochybně nějakou sbírku pro čínské sirotky, jak již prý podnikli pro sirotky španělské. Snad by sebrali i na sirotky české. Snad by se i vyslovili, že to, co se českému národu stalo, se nemělo stát a že je to hnusné. Děkujeme!

Nikoliv, mír není možno vyhypnotisovati tímto způsobem. Ani není tak zadarmo, jak by se mohlo zdáti tomu, kdo se začetl do Huxleyova pojednání. My, kteří jsme ve svém národě vždy se zastávali idejí pacifistických, považujeme za potřebno se oddělit od tohoto ilusionistického pacifismu huxleyovského, jehož tragedií jest, že by prospěl spíše válce než míru, kdyby nabyl většího vlivu, neboť by povzbuzoval útočníka, budě v něm mínění, že jeho armáda a jeho připravené násilné

prostředky vjedou do těla mírumilovného národa jako nůž do másla. Takovým způsobem nechceme svůj pacifismus utvářet.

Jest nám lhostejno, co při tom na nás pokřikují staří naši odpůrci, kteří se jakémukoliv pacifismu vždy jen posmívali. Říkají, že jsme se změnili. Změnili jsme se právě tak, jako se mění člověk, který jde ven bez deštníku, když neprší, který však normálně roztáhne deštník, když pršet začne. Je to změna v jeho nitru? Právě tak jsme se i my změnili. Byli jsme pro pacifistické metody, když svět měl ještě za partnera Německo demokratické. Jsme pro jiné metody, když se Německa zmocnil hitlerismus. Rozevíráme deštník, neboť začalo pršet. Jsme pro silnou armádu, poněvadž nevěříme, že se tento útočník dá jinak zadržet než strachem před porážkou. Nebyli jsme pro silnou armádu, dokud útočníka nebylo. Jednáme podle okolností, jak by vždy měl dospělý člověk jednati.

Nikdy se nebudeme styděti za svůj pacifismus, dnes méně než kdy jindy, neboť se dnes právě ukazuje, jak vypadá svět bez pacifismu. Lidé, kteří se pacifismu vždy jen vysmívali, jsou povinni nyní říci, jak se jim tedy svět líbí, když jejich přání bylo splněno a pacifismus byl ztroskotán; když vztahy mezi národy regulují jiné síly, než mírumilovnost. Nuže, jak se vám to líbí? Jste spokojeni? Nebo nebylo-li by to bývalo přece lépe zkusit jiným způsobem? Tím, kterému my jsme říkali pacifistický.

(Ferdinand Peroutka – To neuděláme I.-II. , Přítomnost 1938, č.1 z 5. ledna a č. 2 z 12. ledna. Dostupné zde)