Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 222. díl. Švejkova manželská anabáze

05.01.2022 17:41 | Komentář

Skoro přesně před rokem jsem v tomto cyklu zveřejnil pár ukázek z knihy Švejk afghánským veteránem. Tehdy jsem to uvodil slovy, která bych ani dnes neuměl formulovat lépe:

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 222. díl. Švejkova manželská anabáze
Foto: Archiv P. Žantovského
Popisek: Petr Žantovský

„Josef Švejk je nepochybně jednou z ikonických postav české kultury. Někdy bývá označován za esenci národní povahy, a bývá to míněno, jako že jsme vychytralí, snažíme se vyklouznout z každého rozhodování, nebereme nic pořádně na vážno, prostě švejkujeme. Obyčejně je takové hodnocení míněno negativně. Něco jako difamační, Václavem Havlem často používaný termín „čecháčkovství“. 

Anketa

Má ministr vnitra Vít Rakušan vaši důvěru?

1%
98%
hlasovalo: 25331 lidí
Tuto optiku ovšem může sdílet jen někdo, kdo Haškova Švejka doopravdy nikdy nečetl, a pokud četl, tak nepochopil. To nejpodstatnější, co v Haškově vyprávění je, totiž není osoba Švejka, nýbrž hrůza kolem něj – fízlování, válka, triumfy blbosti a zloby na každém kroku. Haškův Švejk je produktem těchto kulis a – jak jinak – snaží se to všechno přežít. Přičemž si pomáhá sdílením příběhů, metaforizujících tu či onu situaci do půvabné podoby patafyzické lidové slovesnosti.“

Autor knihy Švejk afghánským veteránem, vystupující pod pseudonymem Sigi Bigstain (byl postižen dětskou obrnou a tráví většinu života na invalidním vozíku), se zmocnil švejkovského námětu věru originálně a s humorem, který ústřední postavě padne jako ulitý. Nejinak je to i v případě nové knihy s názvem Švejkova manželská anabáze (s aktuálním podtitulem Do karantény!). Sám autor hned v úvodu knížku charakterizuje takto: „První díl líčil osudy našeho neohroženého vozíčkáře coby svobodného a až na vrozené postižení relativně zdravého muže v letech. Ale nebylo mu dáno vyhnout se manželskému chomoutu jednou provždy. A neunikl ani covidové hysterii. Pokračujeme proto pravdivým líčením jeho donkichotského boje s větrnými mlýny manželské lásky, otcovství, byrokracie a politiky. Jde ovšem o vyprávění humorné a satirické, takže pevně doufáme, že nás nebudou chtít žalovat žádní politici, úředníci či zdravotníci, ale ani spanilomyslné manželky a jejich rytířští manželé, pokud by snad měli pocit, že se v našich smyšlených postavách poznávají.“

Humoristických knížek, stejně jako humoru obecně je v naší době čím dál méně. Proto si važme toho, že u Bigstaina nacházíme jeden z mála „ostrůvků pozitivní deviace“. Humor se nemá vysvětlovat, nýbrž číst a zažívat. Zde je tedy aspoň malá ochutnávka na úvod roku, který bude možná lecčíms, jen ne důvodem k veselí, byť – jako u této knihy – skrze hodně velké slzy.

ŠVEJKŮV NEČEKANÝ HAPPY END

Do Kotvovic tak nakonec dojel až za tmy. Z posledních sil se dovlekl domů a v obýváku se zhroutil do sedačky, ze které naposlední chvíli vyskočili oba psi. Kdyby to neudělali, asi by je zasedl. Nebo spíš zalehl.

„Snad vám není špatně?“ zeptala se ho uštěpačně Eržika, která si v první chvíli myslela, že se její zaměstnavatel stavil na Šachtě nebo u Patrika na jedno, ze kterého byly tři nebo čtyři, a pak udělal to špatné manažerské rozhodnutí, že zbývající kousek cesty domů dojede autem navzdory vypitému alkoholu.

„Už to tak vypadá,“ řekl Švejk. „Jde to ze mě horem i spodem.Jen aby to nebyla slinivka! Na tu umřel můj táta a prej i dědek.“ A byla to slinivka. Konkrétně její akutní zánět, který mu zjistili na cétéčku v kladenské nemocnici, kam ho odvezl vůz rychlé záchranné služby poté, co Eržika zavolala na číslo 155, že se její zaměstnavatel svíjí a sténá bolestí.

„Vy se opravdu jmenujete Švejk?“ zeptal se ho doktor, který měl na interně noční službu, když si přečetl zprávu o vyšetření na počítačovém tomografu a prohlédl připojené snímky.

„Od narození,“ řekl Švejkův vnuk, který dostal injekci opiátu, po níž bolest, zakusující se do jeho vnitřností jako krab, trochu polevila.

„No dobře, já jen jestli to není nějaký překlep. Že jsem se s takovým jménem ještě nikdy nesetkal. Tedy kromě tý Haškovy knihy.“

„Von právě ten Haškův Švejk byl můj předek, pane doktore. A v přeneseným slova smyslu i zadek, do kterýho mě, když jsem byl ještě malej kluk, kdekdo rád kopnul. Já myslel, že z toho jednou vyrostu, ale pak jsem pochopil, že to nejde. Tak jsem se těšil, že až se jednou ožením, vezmu si jméno po manželce. Jenže to mi taky nevyšlo. Ale vono ani není divu. Která ženská by si takovýho invalidu, jako jsem já, dobrovolně vzala, že jo?“

„Nesmíte se tak podceňovat, pane Švejku,“ řekl internista, který se podle cedulky na svém plášti jmenoval Tomáš Prcek. „Podívejte se na mě. Já taky nemám bůhvíjaký jméno, měřím sto šedesát centimetrů a vážím něco málo přes padesát kilo. A taky jsem se s tím musel nějak poprat. Většina chorob je psychosomatického původu a platí to i o slinivce. Nesmítese tím užírat! Začněte myslet pozitivně! A hlavně přestaňte pít alkohol! Teda až se vrátíte domů. Tady u nás k tomu ani nebudete mít příležitost. Dneska si vás tu necháme na áru a zítra vás přeložíme na jipku. Budete ležet bez jídla a pití na hadičkách. Jednou budete dostávat do žil kapačky a ta druhá vám bude odvádět moč z močovýho měchýře. Tím pádem shodíte i pár kilo, což vám jenom prospěje. A až vás dáme trochu dohromady, tak vám vezmeme žlučník. Máte ho plnej kamenů.“

„Já bych si ten žlučník radši nechal,“ prohlásil Josef Švejk asertivně. „My už jsme si na sebe za ty roky docela zvykli.“

„Jak je ctěná libost,“ řekl MUDr. Prcek. „Jestli si chcete z těch svých žlučových kamenů vyzdít vlastní hrobku, tak klidně. Beton nebo maltu můžete míchat s vodkou a pak do ní přidejte třeba i pár vajec, jak to podle pověsti dělali při stavbě Karlova mostu. Ale nemyslete si, že mě budete po smrti chodit v noci strašit! Každý je svého štěstí strůjcem a moje duše odchází v noci do vrby jako v té Erbenově básni. Na mě si nepřijdete!“

Švejk na doktora Prcka nakonec dal a s operací souhlasil, ale tři dny před ní požádal Eržiku, která za ním denně dojížděla autem, aby mu nazítří přivezla také kotvovického faráře a bývalého učitele ThDr. Bobše.

„Proč bych vám ho měla vozit?“ zeptala se svého pohublého zaměstnavatele. „Snad se mu nechcete vyzpovídat?“

„A i kdyby, tak co?“

„Tak nic. Jenom je mi divný, že zrovna vy, takovej neznaboh, si žádáte přítomnost velebnýho pána!“

„Neznaboh, neznaboh,“ zaprotestoval Švejk. „Jak se to vezme.Osobně se s pánem bohem neznám, to je pravda, protože jsme si nikdy nebyli představený. Ale jsme něco jako přátelé na fejzbůku. Vo těch taky nevím, jestli opravdu existujou, nebo jsou jenom virtuální. Moc často spolu nekomunikujeme, ale víme o sobě. Takže s tím si nemusíš lámat hlavu! Já už to s naším velebníčkem předjednal po telefonu. A protože to nechci zadarmo, nemá s tím žádnej problém. Jenom ho sem musíš dovízt, von sám už se bojí řídit. Z možnosti autohavárie a následnýho osobního setkání s pánembohem má totiž trému jako puberťák z prvního rande. A když už povezeš jeho, mohla bys s sebou vzít i nějakou svou kamarádku. Ale přijeďte až odpoledne, protože do voběda je tu moc velkej frmol. Roznášej se léky, dávaj kapačky, choděj vizity, a tak vůbec.“

Ale to už Eržika zbystřila jako lasička, která ucítí kromě návnady i zrádná železa.

„Tak moment!“ řekla a celá se naježila: „A nemám přivézt i nějakýho ministranta se zvonkem a kadidlem, aby to bylo stejný, jako když váš děda jezdil s feldkurátem Katzem k poslednímu pomazání? Koneckonců auto je pro čtyři. Buď mi řeknete, co si od toho slibujete, nebo z toho nic nebude.“

„To bude právě to překvapení,“ řekl Švejk s úlisným úsměvem ve tváři, ze které mu začínaly vystupovat lícní kosti jako Maďarům, se kterými se popral sapér Vodička v Királyhidě.

„Jenže já nejsem na žádný vaše překvapení zvědavá,“ prohlásilaEržika rezolutně a vstala ze židle, na níž seděla vedle nemocniční postele, na kterou padá svět. „Buď mi popravdě řeknete, o co vám jde, nebo se seberu a pojedu domů. A vrátím se teprve tehdy, až budete po operaci. Jestli mi to ovšem vůbec někdo sdělí, protože já nejsem žádná vaše příbuzná, natožpak manželka nebo družka!“

„A právě to bych chtěl teď změnit,“ prohlásil Švejk slavnostně. ¨

„Já už tě uved do dotazníku jako osobu, která je oprávněná informovat se na můj zdravotní stav, a navíc bych si tě chtěl vzít hned zejtra za manželku. Teda aspoň před pánem bohem, ale jestli tu operaci pozejtří přežiju, tak i úředně.“

Erika ztuhla jako rychle tuhnoucí sádrový obvaz, i když na první pohled neměla nic zlomeného: „Děláte si ze mě blázny?“

„Nedělám.“

„A co takhle zeptat se mě, jestli bych o to vůbec stála. To vás nenapadlo, co? Ale proč taky, že jo? Vy jste přece pán tvorstva, kterýho musí chtít každá!“

„Proč bys mě musela chtít? Nic nemusíš! Ale copak jsi mi před časem sama neřekla, že bys po mně chtěla dědit radši ze zákona jako moje vdova než jenom na základě mý poslední vůle?“

„A co jsem vám asi tak měla říct, když jste o tý svý závěti začal sám mluvit? Ale já nejsem jako ta Eva Braunová, co si vzalaHitlera a pak spolu spáchali sebevraždu. Já vás chci živýho! Takže žádnýho faráře vám sem vozit nebudu! Operace žlučníku je prej banální chirurgickej zákrok, kterej se dneska dělá laparoskopicky, takže vám po něm nezůstane ani pořádná jizva. Vy koukejte tu operaci přežít a pak, jestli si to ovšem nerozmyslíte, si vás možná vezmu. Ale ne v nemocnici. Když už, tak v kostele nebo na radnici!“

Otočila se a vyrazila ke dveřím na nemocniční chodbu. Viděla ji však před sebou stejně rozmazaně jako řidič silnici v dešti natolik silném, že stěrače nestačí stírat vodu z předního skla a člověk tím pádem musí řídit jen po paměti, takže se řítí někam a ani neví kam.

„Už se probírá,“ řekl doktor Prcek Eržice, která už zase seděla na židli vedle Švejkovy polohovací postele. „Ale že mu to trvalo.Tak na něj zkuste promluvit!“

„A co kdybych ho vzala za ruku?“ zeptala se Eržika. „Můžu?“

„Klidně. Tím nemůžete nic zkazit.“

„Pane Švejku,“ řekla Eržika a lehce stiskla svému chlebodárci prsty pravé ruky, do které mu odkapávala infuze, „slyšíte mě?“

Švejk pootevřel oči, jako kdyby se probíral z kocoviny: „Já tebe jo. A co ty mě?“

„Já vás taky. Tak vítejte zpátky!“

„Já se vodněkud vracím? A vodkuď? Ze Šachty, vod Patrika, nebo až z Prahy? Já si vybavuju jen nějakej dlouhej a mizerně osvětlenej tunel. Že by to byla Blanka?“

„To těžko. Spíš chycená mozková blána.“

„A co ty tu vlastně děláš?“

„Zkouším vám předat trochu svý energie. Operaci už máte pár hodin za sebou, ale dlouho vás nemohli probrat z narkózy. Byl jste jak Spjaščaja krasávica.“

„Jako co?“

„Jako ta princezna, co jí u vás říkáte Šípková Růženka.“

„Vážně? No nevím. Já si spíš připadám jako ten Kohn na smrtelný posteli.“

„Brrr! Dejte pokoj se smrtelnou postelí!“ otřásla se Eržika.

„Jen nech bejt! Ten se taky, když na ní ležel a už se mu kalil zrak, ptal svý Sáry, kde je, a vona mu řekla, že přece u něj, u postele, drží ho za ruku a že ji jen tak nepustí. A von se zamyslel a zeptal se jí, kde byla, když ho Němci vezli do koncentráku, a Sára na to: No kde bych asi tak byla? Jela jsem v tom dobytčáku s tebou a držela tě za ruku jako teď, abys nevyved nějakou pitomost a voni tě ještě nezastřelili! Aha, udělal si Kohn jasno, jenže hned v tom svým vyptávání pokračuje, a kdes byla, když mi v osmačtyřicátým znárodňovali krám? No tak, nezlob mě, kde bych tak mohla bejt? Stála jsem vedle tebe a držela tě za ruku, abys něco neplácnul a ještě tě nezavřeli! To je divný, Kohn na to, já si na to vůbec nevzpomínám! A co v srpnu vosumašedesátýho roku? Tos byla taky se mnou? Jak jinak? Držela jsem tě za ruku, aby tě náhodou nenapadlo jít s holejma rukama proti ruskejm tankům. Dyť bys moh, nedej bože, i padnout! No to koukám jak to voko na silonkách! A v listopadu, když mě vodvolávali z funkce, to jsi byla kde? Bože, Kohne, ty snad máš alchajmra! No s tebou jsem byla, po tvým boku! Jako vždycky! Načež se Kohn zamyslí a pak řekne: Víš co, Sára? Jestli ty mi vlastně nenosíš smůlu?!“

Ale to už zasáhl doktor Prcek, který až doteď mlčel a pobaveně poslouchal, a řekl: „No vidím, pane Švejku, že se nám rychle lepšíte! Děláte mi radost. Tak já už vás nechám spolu o samotě. Jistě si máte o čem povídat!“ A sebral se, aby šel za dalšími svými pacienty, kteří sice byli po operaci o něco déle než dobrý vozíčkář Švejk, ale kterým ještě pořád chyběl jeho smysl pro humor. Ale dost možná, že jim chyběl celý život, protože se s ním nemuseli, nebo ani nechtěli tak prát jako on.

O týden později vytáhli Švejkovi při kontrole stehy, takže mu už nic nebránilo v tom, aby se při zpáteční cestě zastavil na kladenské radnici ohledně uzavření občanského sňatku se svou ukrajinskou pečovatelkou Eržikou Gračovou.

„Chcete říct, že vaše nastávající je cizí státní příslušnice?“ ověřovala si stav věcí matriční úřednice.

„Líp bych to neřek,“ prohlásil Švejk hrdě.

„Tak to ovšem nebude tak jednoduchý,“ řekla administrátorka lidských životů a vztahů. „Bude k tomu potřebovat celou řadu dokumentů – svůj ukrajinský rodný list, jeho úředně ověřený překlad do češtiny, cestovní pas, povolení k trvalému pobytu v České republice a úředně ověřené potvrzení o zaměstnání od svého zaměstnavatele…“

„To jí můžu potvrdit já sám,“ přerušil ji Švejk.

„Vy jste její zaměstnavatel?“

„Už devět let. Napřed u mě pracovala jako má hospodyně a pečovatelka, ale teď už je to moje osobní asistentka. Na tu mám vzhledem ke stupni svýho tělesnýho postižení nezadatelný právo a taky že na ni dostávám od sociálky příspěvek.“

Úřednice se na něj podívala se vzrůstajícím podezřením: „Dejme tomu. Ale už kvůli vám doufám, že nejde o fingovanou svatbu za úplatu, která má umožnit vaší nastávající získání české státní příslušnosti. To by byl totiž trestný čin, na který pamatuje příslušný paragraf  trestního zákona nezanedbatelnou sazbou!“

„A vy si myslíte, že by s tím čekala tak dlouho, kdyby šlo o něco takovýho? To jsme se mohli vzít už před lety a ani by mi nemusela nic platit, prostě by si to odpracovala. Po pěti letech by dostala občanství a dneska už jsme mohli bejt šťastně rozvedený. A bez postihu!“

Žena za přepážkou po něm loupla pohledem ostřejším než škrabka na brambory. Ale Švejkovy berle ji v jejím byrokratickém rozletu přece jen trochu brzdily. „No dobře,“ řekla znechuceně. „Tak si to všechno vyplňte a opatřete, a až to budete mít, tak si s tím přijďte. Teprve pak můžeme dohodnout termín obřadu. Určitě budete chtít sobotu, že jo?“

„To je nám, mladá pani, ganc egál,“ pravil Švejk. „Nebo taky šumafuk, to si můžete vybrat. Dostavíme se, kdykoli vám to bude vyhovovat, a to tak že v plném počtu. My o žádnou svatbu v zastoupení nestojíme, a to ani v případě, že by panna nevěsta dostala povolávací rozkaz do války s doněckýma separatistama, nebo, nedej pámbu, dokonce s ruským medvědem. Vono to sice vypadá nepravděpodobně, ale dneska je možný všechno. O tom, že mladý Ukrajinci z někdejší Podkarpatský Rusi, která byla dvacet let součástí první republiky a předtím Rakouska-Uherska, svý povolávací rozkazy pálej a utíkaj k nám, si zpívaj vrabci na střeše. A v takovým Izraeli podléhaj povinný vojenský službě i ženy. Jen pámbu ví, s čím přijde novej ukrajinskej prezident. Nový koště dobře mete a někdy přitom všechno smete.“

Dobře živená čtyřicátnice, kterou Švejk poctil oslovením mladá pani, buď nechápala, která bije, nebo to aspoň úspěšně předstírala, takže se jí viditelně ulevilo, když jí popřál hezkýden a dal se na odchod. A ten hned poté, co se k ní otočil zády, doplnil zdvořilostní frázi o mnohem upřímnější, ovšem jen šeptem vyslovené přání:„Čert aby jí vzal, babu zatracenou!“ Ale to už úřednice naštěstí neslyšela.

Svatba Josefa Švejka a Eržiky Gračové se nakonec uskutečnila až o měsíc později, posledního dne měsíce května. Ukrajinská nevěsta českou pověru „V máji máry!“ neznala a samou radostí doslova rozkvetla. Její kamarádka Irina Kovalčuková, která jí šla za svědkyni, bez přestání opakovala každému, kdo byl ochotný jí naslouchat, že Eržika vypadá jako japonská sakura v květu. Švejkův svědek, vozíčkář Jiří Jung, si sice pomyslel, že pokud by šlo opravdu o sakuru, tak už o pomalu odkvétající, a navíc mu Eržika spíš než japonskou třešeň připomínala planou, zato však mrazuvzdornou jablůňku, ale nechal si své závěry pro sebe, protožese po celý život řídil zásadou, že potrhlým lidem se nemá zbytečně odporovat.

Na oddávajícím úředníkovi bylo vidět, že tu internacionální svatbu považuje za podvod, a pokud ho na ní něco zajímalo, tak jen to, kolik za ni ženich od nevěsty asi tak dostal a jestli je nějaká šance smočit si v tom podrazu zobák. Ale dospěl k truchlivému závěru, že teď už je na to pozdě. Bude muset matrikářku pořádně sjet za to, že ho se svým podezřením na fingovanou svatbu seznámila až ve chvíli, kdy už byly všechny potřebné formality nevratně vyřízené.

Zaznělo ženichovo i nevěstino ano, novomanželé si vyměnili snubní prstýnky, načež se nevěsta sklonila a políbila ženicha na invalidním vozíku. Oddávající vzal obřad hákem, mluvil všehovšudy asi tři minutya vynechal obvyklé fráze o celoživotní lásce, výchově dětí, věrnosti a vzájemné pomoci. Poblahopřát novomanželům ovšem musel, a to i s obligátní trojbarevnou šerpou na hrudi. A tak aspoň využil toho, že se musel k invalidnímu ženichovi také sklonit, a poté, co zamumlal: „Blahopřeji vám!“ dodal sotva slyšitelným šepotem: „Ale nezapomeňte, že vaše manželka může žádat o občanství až po uplynutí zákonné lhůty trvání manželství! Kdybyste se náhodou rozvedli dřív, byly by to zbytečněvyhozený peníze. Něco jako špatná investice!“

Ale Švejk odrazil jeho výpad svým oblíbeným heslem: „Toho bohdá nebude, aby českej kripl pouštěl z ruky knipl!“ S úsměvem od ucha k uchu připojil i nevyžádanou informaci: „Tohle je pro mou ženu něco jako transport do ráje. Ale platí pro něj ukrajinská výjezdní doložka s dodatkem Návrat nežádoucí! Ať už je hlavou její vlasti politik libovolný orientace. A o tom jejich novým prezidentovi se navíc ještě pořád moc neví, jakej vítr chce vlastně nabrat do plachet.“

A zatímco se oddávající funkcionář zatvářil, jako by měl spolknout chlupatou housenku bez jakékoli kuchyňské úpravy, Švejk se se svým vozíkem na místě otočil o sto osmdesát stupňů a se zářící Eržikou po boku zamířil k východu z kladenské obřadní síně.

Novomanželé Švejkovi se rozhodli nezvat na svatbu příbuzné, a tudíž ani nepořádat žádnou svatební hostinu. V kotvovitém hostinci Na Šachtě si však rezervovali jeden stůl pro sebe a své dva svědky. Auto, kterým se vezli do Kladna a zpátky, zaparkovali na zahradě svého domu, a do hospody se vydali pánové se snítkami myrty na klopách na kriplkárách ozdobených bílými stužkami, zatímco dámy šly pěšky. Švejk jel ovšem na své elektrickétříkolce bez cizí pomoci, zatímco jeho svědka a přítele Junga tlačila na skládacím invalidním vozíku nevěstina svědkyněIrina. Eržika kráčela po boku svého muže a na vodítku vedla irského vlkodava Patrika, zatímco fenka pražského krysaříka Nuda si hověla na Švejkově klíně a s hrdě vztyčenou hlavou monitorovala okolí. Když náhodou míjeli nějaké chodce, opovržlivým zaštěkáním jim dávala najevo, co si o takových pitomých zeměplazech myslí. Nebylo to nic lichotivého.

Na Šachtě to hučelo jak ve vosím hnízdě, před kterým rozjívení kluci zapálili suchý líh. Jenom s tím rozdílem, že pevný podpalovač hoří bez kouře, zatímco z cigaret a doutníků kuřáckých vyhnanců z někdejší havířské hospody, kteří se teď mohli oddávat své vášni už jen venku před vchodem, stoupal kouř hustší než ze Spojených oceláren, n. p. Kladno v dobách jejich největší slávy. A uvnitř nehučely rozdrážděné vosy, ale hokejem rozpálení štamgasti, protože v televizi právě běžel semifinálový zápas mistrovství světa v ledním hokeji 2019 mezi Ruskem a Finskem.

Hostinec Na Šachtě zabíral přízemí dávno zrušené obecné školy, v jejímž prvním poschodí kdysi bydlel její řídící učitel. Ale protože budova zůstala ve vlastnictví obce, v bytě nad hospodou teď bydlela nájemnice – vdova Růžičková. Jako na potvoru to byla celoživotní nekuřačka, takže od té doby, co protikuřáckýzákon vyháněl na nikotinu závislé hosty z hospod, byla ve svém bytě skoro celý den zavřená jako vězeň na Bezdězu. Vlastně hůř, protože dávný bezdězský vězeň královské krve mohl aspoň dýchat čerstvý vzduch, i když cezený mřížemi, zatímco v žilách nešťastné vdovy, trpící nedostatkem kyslíku, se její plebejská krev vařila zlostí.

Čas od času, když smrad z cigaret a opilecký řev stoupající z hospodské předzahrádky nabyl takové intenzity, že pronikal i přes zavřená okna do jejího bytu, povolily vdově nervy, natočila do starého plechového nočníku vodu, otevřela okno a vychrstla ji kuřákům na rozpálené hlavy. Shodou okolností to udělalai teď, právě ve chvíli, kdy se nikotinoví závisláci přede dveřmi hospody rozestoupili, aby uvolnili cestu oběma vozíčkářům a jejich doprovodu. Nečekaný příval tak zasáhl plnou silou JosefaŠvejka a zkropil nejen nevěstu, oba svědky a psy, ale také podnikatele v odpadech Bedřicha Smetanu alias Smetáka nebo také Smeťáka, který se na rozdíl od ostatních kuřáků neměl k tomu, aby svému letitému rivalovi uhnul z cesty. Jeho obvyklým revírem byl minipivovar Patrik, jenže ten byl toho dne už plný hokejových fandů, a tak musel, ač nerad, změnit lokál.

„Chcípni, babo zasraná!“ zařval kukabaron Smetana a zahrozil pěstí do okna nad jejich hlavami. Josef Švejk však pozvedl tvář se smířlivým úsměvem na rtech, a přitom rozpřáhl ruce jako Ježíš Kristus nad Rio de Janeirem. Skoro to vypadalo, že chce vdovu, která tu vláhu seslala na jejich hlavy, láskyplně obejmout.

„No konečně!“ zvolal radostně. „Už jsem se bál, že nám dneska štěstí nezaprší!“

„Čemu říkáš štěstí, ty magore!“ vyštěkl Smeťák. „To je ti podobný, radovat se, když ti někdo vyleje chcanky na hlavu!“

„To nebyly žádný chcanky, Smeťáku,“ řekl Švejk rozzářeně, „ale jen voda, navíc čistá jak z kostelní kropenky, o čemž se konečně můžeš sám přesvědčit, když si přičichneš ke svýmu triku, který smrdí leda tak tvým potem a cigaretovým kouřem. A taková nebeská vláha shůry ve svatební den přece přináší, jak každý ví, manželský požehnání. Nadarmo se o deštivých svatbách neříká,že novomanželům pršelo štěstí!“

„Co to zase žvaníš, ty lunochode?“ zeptal se ho kotvovický kukabaron, a přitom mu zacvičil před očima svou vypracovanou pravačkou, až mu na ní naběhly nejen ukázkové bicepsy, ale i žíly jako provazy.

„Hele,“ řekl Švejk, „jestli se chystáš darovat krev, tak jsi tady špatně. Já vo ni nestojím. Nejsem komár ani upír. Ale jestli si chceš s náma připít na naše manželský štěstí, tak nám laskavě uhni z cesty, a až dokouříš svý cigáro, vrať se do lokálu a objednej si na mě, co chceš. Pro dnešek bysme mohli zakopat válečnou sekeru a vykouřit spolu dýmku míru, co ty na to, bratře podnikateli?“

„S tebou, ty filcko? Ty mi můžeš akorát tak vykouřit péro!“

„Díky za nabídku, Smetáku, ale nemám zájem. Jako čerstvej novomanžel si vod svý svatební noci slibuju trochu jiný radosti. Tak co, uhneš nám z cesty dobrovolně, nebo mám říct Patrikovi, že když jsem mu za hlídání svý tříkolky před hospodou sliboval něco dobrýho k zakousnutí, měl jsem na mysli tebe?“

Švejkův irský vlkodav, sotvaže uslyšel své jméno a slova o žrádle, ohrnul pysky, vycenil zuby a s neskrývanou nadějí vykročil k dobře živenému Smeťákovi. Ten se ještě krátce prsil, aby neztratil svou ranařskou tvář, ale nakonec vyměkl a uhnul. A Švejk pokračoval v cestě, přičemž laskavě kynul přihlížejícím z elektrické tříkolky jako prezident John Kennedy ze své otevřené limuzíny krátce před tím, než ho v texaském Dallasu zasáhly osudné výstřely. Kotvovice ovšem nejsou Dallas a Kladensko není Texas, takže žádné výstřely nepadly a Josef Švejk se státnickým úsměvem na rtech bez úhony zaparkoval svoutříkolku u dveří, postavil k ní na stráž svého čtyřnohého bodyguarda a pak už jen o holích zamířil do lokálu hostince Na Šachtě ke stolu rezervovanému na jeho jméno, věrně následovaný svou zbrusu novou manželkou Eržikou Švejkovou, dříve Gračovou, její svědkyní Irinou Kovalčukovou a svým přítelem i svědkem doktorem Jiřím Jungem, zvaným Jé Jé.

V hostinci Na Šachtě se pořádaly svatby jen zcela výjimečně. To už spíš v minipivovaru Patrik, ke kterému patřil také nemalý travnatý pozemek, kde se dal postavit zahradní stan, ale ani tam se svatby moc nehrnuly. A i když komorní posezení pouhých čtyř účastníků civilní svatby v obřadní síni kladenské radnice u jednoho jediného stolu nebyl pro hospodského Pudila žádný velký sukces, chtěl z něho vytřískat, co se dá, protože Švejk sice uvalil na informace o své svatbě přísné embargo a hostinský ho dodržel, přitom však věřil, že jeho krátkonohý a měkkosrdcatý host se o své štěstí nakonec podělí i s hokejovými fanoušky. A nemýlil se.

„Vodkdy se v týhle hospodě dělaj rezervace?“ zeptal se na celý lokál kotvovický král odpadového hospodářství a sběrných surovostí, který vešel hned za Švejkovou ekipou.„Vod tý doby, co tu chtěj novomanželé se svejma svědkama spojit svatební oslavu s radostí ze společnýho sledování hokeje a udělat si tak bojovou přípravu na svatební noc,“ řekl Švejk, usmívající se jako měsíček na hnoji. „Ostatně, podílet se na ní může každej.“

„Na tý svatební noci?“ ozval se někdo s nadějí v hlase.

„To leda na svý,“ řekl Švejk, „pokud se tu ovšem dneska oženil ještě někdo jinej než já. Ale na tý přípravě se může podílet každej. Bude spočívat v kolektivním fandění, konzumaci svatebního dortu, kterej bude ovšem určenej výhradně osobám prokazatelně ženskýho pohlaví, tedy žádnejm pochybnejm transkám, a končit bude půlnočním ohňostrojem. Ten pro nás chystá ten samej pyrotechnickej mistr, co v Poličce odpaluje armádní munici určenou k likvidaci. Snad si ještě vzpomenete na ten megaohňostroj přede dvěma lety, kdy v poličských strojírnách místo rachejtlí bouchaly dělostřelecký granáty. Von ten náš pyrotechnik měl tenkrát naštěstí náhradní volno a nebyl v práci, ale dneska tu je osobně přítomnej, takže to bude paráda, která vás položí na záda.“

„Jen aby nepoložila tebe!“ nevzdával zdánlivě ztracenou hádku kukabaron Smetana. „Co by pak s tebou ta tvá Ugroška dělala?“

„O to ty neměj péči! Zdravej pohyb i nezdravý tělo léčí!“

Smeťák, kterému to zapalovalo, jen když šlo o rabaty, provize, úroky, kickbacky, cash flow a knowhow, se zamyslel přímo hlavou, jak soupeře ranit na pokud možno nejcitlivějším místě, ale dřív, než ho něco kloudného napadlo, předešel ho emeritníprofesor Palacký řečený Palcát, který se zvedl od svého stolu a se sklenicí piva v ruce nakráčel k invalidnímu novomanželovi.

„Zdravím vás, pane kolego,“ pozdravil svého oblíbeného, i když jen občasného diskusního partnera, „a dovolte mi, abych vám i vaší paní choti popřál dlouhý a šťastný společný život! Jsem opravdu rád, že jste se v dnešní době, která manželství moc nepřeje, odhodlali k tak závažnému životnímu kroku! Vím, že už nejste nejmladší – o to víc si cením vaší odvahy. Blahopřeji vám oběma!“

Nechtěně tak nahrál Smeťákovi, který se měl rázem čeho chytit.„To jo,“ řekl jízlivě. „Blahopřání je tady na místě. Ugroška přijde snadno a lehce k českýmu občanství a náš ubervozka si pomůže buď k hotovosti, nebo k bezplatný pracovní síle, která mu bude k ruce i k tělu. Tomu se říká super byznys. A berňák zase vostrouhá. Dokonce i to slavný é é té mu bude prd platný. Na našeho profikripla je i Hrabiš krátkej! Ale co když se teď bude chtít množit? Zatím je chválabohu jedinej, ale větší množství takovejch Švejků by mohlo položit republiku. A možná že celouEvropu.“

„No a?“ zeptal se Švejk. „Dyť ty na republiku furt jenom nadáváš. A když slyšíš slovo Unie, tak voláš: Ať uhnije! Ty mi připomínáš toho somráka, co si ještě za totáče vysomroval kilo a rozhod se, že si ho uloží do spořitelny na vkladní knížku s čtyřprocentním úrokem, protože takovýma úrokama při inflaci blížící se nule voblbovali komáři lidem hlavy. Takže ta úřednice za přepážkou mu tu knížku připravila a už šahala pro to kilo, který před ni položil, ale v tom po něm ten somrák hrábnul a povídá: Moment, slečno! A co kdyby ta vaše spořitelna zkrachovala? Kdo mi pak vyplatí těch mejch sto korun? To je nesmyslná otázka, pane, povídá ta žena za pultem, naše spořitelna není žádná soukromá banka, ale státní podnik. Ta zkrachovat nemůže. A i kdyby přece jen nějakou nešťastnou náhodou zkrachovala, tak vám vaše peníze vyplatí stát, kterej za všechny svý podniky ručí. A už zase sahá po tý stovce, ale somrák je rychlejší, položí na ni ruku a povídá: No jo, slečno, to je všecko moc hezký, ale co kdyby zkrachovala celá naše republika? A slečna na to už dost otráveně říká: Ježíšmarjá, člověče, naše republika je členem Rady vzájemný hospodářský pomoci, takže i kdyby náš stát zkrachoval, tak vám váš vklad vyplatí ervéhápé. Načež už potřetí šahá po somrákově stovce, ale ten už má na ní zase ruku: A co kdyby zkrachovala celá ervéhápé, co potom? Ta kvám to vyplatěj v Moskvě, vyštěkne slečna, protože za ervéhápé ručí Sovětskej svaz! A to tak, že na věčný časy. Aha, nalomenej somrák na to. Pravda, to už je nějaká záruka. Jenže co kdyby zkrachoval i Sovětskej svaz – mírová hráz? Ale to už se ta ženská za přepážkou naštve a houkne na něj: Krucinál fagot, dědku, to by vám snad za to zatracený kilo stálo, ne?“

A protože díky sanitárnímu dnu u Patrika nezvykle nabitá hospoda už dávno ztichla a sledovala jejich slovní souboj, následovala salva smíchu připomínající kaťuše zvané Stalinovy varhany, a ta Smetáka doslova smetla. Ránu z milosti mu pak zasadil profesor Palcát: „Pane Smetano, tady nejsme v parlamentu, alev hospodě. A česká hospoda je jedním z nejdemokratičtějších míst na světě, kde si každý může říkat, co chce, ale musí přitom počítat s tím, že když překročí jistou míru, riskuje, že ho buď hostinský vyhodí z hospody, nebo mu ostatní hosté dají co proto.“

„Pan Smetana má naštěstí tu kliku,“ dodal Švejk s příkladnou tolerancí, „že žijeme ve svobodný zemi, kde už po hospodách dávno nechoděj žádný tajný, který by si ho mohli odvíst, kdyby snad náhodou plácnul něco neuváženýho, jako třeba, že císařpán je vůl, anebo navopak že není vůl, že je korunovanej, případně že na něj sraly mouchy. Dneska už jsme dál! Dneska, když se nějak uřeknete, tak si vás pěkně zavolaj k sobě, abyste podal vysvětlení, jak jste to vlastně myslel, a ještě vám k tomu uvařej kafe. A musel byste mít moc velkou smůlu, kdyby si vás tam přece jen nechali. To by muselo bejt pro nějaký podněcování rasový či náboženský nesnášenlivosti, hrubý porušení politický korektnosti, trollování, šíření fejků anebo pro něco srovnatelně nebezpečnýho. Případně schvalování nějakýho atentátu. Ale to se pana Smetany netejká ani náhodou, protože ten se poučil ze svejch neblahejch zkušeností z minulosti. Jeho si tam totiž už dvakrát nechali. Poprvý za totáče kvůli narušování devizovýho hospodářství, což byl tenkrát vlastně třetí vodboj, ale podruhý už za kapsáče kvůli krácení daní. A ty roky, který si pak musel vodsedět, ty mu nikdo nevrátí, takže je teď v tomhle směru náramně vopatrnej… Ale co stojíte, pane profesore? Nechcete se k nám posadit? Eržiko, přines panu profesorovi jeho židli a objednej nám všem pět republik! Můžeme tu spolu založit kotvovitou pobočku pražský kavárny pod názvem Multikulturní hlavy z Kotvovic. Kdo by moh, pánové, říct, že je víc? A zkratka Em há ká – to zní dobře ne? A mohli bysme mít volební slogan Em há ká nekdáká, ale maká! S takovým heslem bysme možná mohli porazit ANO, Čé es es dé i TOP 09 a vejít pak do Strakovky hlavním vchodem!“

„Ty vole, to je hustý!“ řekl konsternovaný Smeťák. „To se mi snad jenom zdá.“

„Co se zdá, to je sen a pátek nešťastný je den!“ zapojil se do diskuse doktor Jung. „Nechoď, synáčku, nechoď ven! Abys tam nešlápnul do měkkýho!“

Ale kotvovický kukabaron jen mávl rukou, jako kdyby odháněl agresivní vosy, a dal se na ústup. Už beze slova se otočil ke Švejkovi zády a zamířil ke dveřím.„Bratříčku, zavírej vrátka!“ zamával mu Švejk na rozloučenou.„Tahle noc nebude krátká!“

A taky že nebyla. O půlnoci začal slíbený desetiminutový ohňostroj. Na louceza hospodou ho odpálil profesionální pyrotechnik, kterého objednal Švejkův přítel a svědek doktor Jung. Byl to jeho svatební dar. Pyrotechnik sice nebyl z Poličky, jak Švejk bez uzardění tvrdil, nýbrž z nedalekého Kladna, ale vytáhl se. Původně chtěl udělat ohňostroj, který by byl vidět až z Rozdělova, ale Kladeňáci, přestože je na svou pyrotechnickou performanci předem upozornil, později tvrdili, že na Kladně nic vidět nebylo. Zato seniorská ostraha kralupské rafinérie zahlédla cosi, co jí připomnělo rudou záři nad Kladnem, a pro jistotu vyhlásila poplach, ovšem po deseti minutách ho zase odvolala.

Obyvatelé Kotvovic si to ale užili – a nejvíc ti, kteří zaplnili předzahrádku a nejbližší okolí hostince Na Šachtě. Brali to jako náplast na debakl českého týmu s Kanadou, který následoval po lekci uštědřené Rusům Finy. Po skončení ohnivé show se vrátili do potemnělého lokálu, kam hostinský Pudil přinesl svatební dort s devíti zapálenými svíčkami, což někteří hosté doplnili zpěvem slovanského: „Mnogaljeta, mnogaljeta, mnogaljeta, živijó, živijó,živijó!“ Většině štamgastů to připadalo jako správná volba, protože přát novomanželům dlouhá léta není nic proti ničemu.

„Můžu se zeptat, proč je na tom dortu devět svíček?“ zeptal se profesor Palcát a klouzal přitom pohledem z hostinského na Švejka, ze Švejka na jeho ženu a z ní na oba svědky. „Hlavním důvodem je,“ řekl Švejk. „že jako jsou pro naši republikuosudový osmičky, tak pro mě jsou to devítky.“

„To mi jako historikovi hlava nebere,“ nedal se jen tak odbýt emeritní profesor Palacký. „Jak tomu mám rozumět?“

„Jednoduše. Tak třeba roku tisíc devět set padesát devět skončilo mý bezstarostný dětství, protože mi začala povinná školnídocházka. V devětašedesátým pak definitivně skončilo takzvaný pražský jaro a celý ty zlatý šedesátý léta, takže jsem místo na demonstrace začal chodit za holkama. A tak to šlo pořád dál, ale podrobnostma vás nebudu zatěžovat a řeknu vám jen tolik, že v roce dva tisíce devět jsem dal Praze sbohem, prodal jsem svůj bezbariérovej byt na Jižním Městě a koupil si rodinnej domek v Kotvovicích. Já měl jako zdravotně a tělesně těžce postiženej vodjakživa nárok na pečovatelku a už v Praze jsem jich pár vyzkoušel, ale žádná to se mnou nevydržela dýl než měsíc. A v pražským paneláku můžete bydlet třeba sto let a stejně se tam s váma jako s postiženým bude jen málokdo bavit. To je jako bydlet na Pankráci na samotce.“

„Ale co tady vaše mladá pani? Ta se snad o vás stará už dlouho, není-liž pravda?“

„No právě. Ta ke mně přišla zrovna před devíti lety. A tak jsemse rozhod, že letos svýmu osudu trochu napomůžu, ukončím svůj staromládeneckej život a vezmu si ji za ženu, abych jí za její věrný služby poskytnul aspoň nějakou sociální jistotu. Furt jsem chtěl českou Boženu, jako má tady můj svědek Jung, a nakonec jsem si vzal ukrajinskou Eržiku jako vod Olbrachta. Ale vono to máte jedno. Koneckonců, vždyť pochází z bejvalýho československýho území. Podkarpatská Rus byla přece součástí první republiky, dokuď si jí Němci nenadrobili do polívky, kterou jim pak Rusové nalili do chřtánu stejně horkou, jakou si ji uvařili. Až po válce nám vod ní Stalin ve svý otcovský obavě, abysme se tím soustem neudávili, definitivně pomoh a obětavě ji zamíchal do svýho velkoruskýho boršče.“

„Ale to už dávno není pravda,“ pravil profesor Palcát, který kdysi dávno vyrůstal ve stínu Stalinova letenského pomníku.

„Dneska je Ukrajina svobodná. Tak svobodná, že tam obyčejní lidé mohou svobodně třít bídu s nouzí. Za takové situace není divu, že si obyvatelé někdejšího Rakouska-Uherska, po první světovéválce Československa, po té druhé Sovětského svazu a po jeho rozpadu Ukrajinské republiky, vzpomněli na nás. Dneska už jich tu máme bezmála dvě stě tisíc a na Slovensku přes sto. A bude jich víc, protože Čechům a Slovákům se už nechce manuálněpracovat. Oba naše bratrské národy se v minulém století naučily arizovat, privatizovat, prostituovat, podnikat i tunelovat a obyčejná práce se jim začala zajídat. Už to tak vypadá, že dopadneme jako západní Evropa s Alžířany, Iráčany, Libyjci, Syřany a dalšími národy, jež spojuje bída a radikální islám.“

„Líp bych to neřek, pane profesore,“ rozzářil se Švejk. „Vy jste holt hlava študovaná, na rozdíl vod nás starejch a nevzdělaných vidláků, jak nás titulujou Pražáci, co všechno znaj, všude byli nejmíň dvakrát a ke každýmu zámku maj univerzální klíč. Dokoncei k tomu Kafkovu.“ Načež se obrátil k Eržice i oběma svědkům a vyzval je: „Pojďte, připijeme panu profesorovi na zdraví. Dneska je jen málo inteligentů tak inteligentních jako von. Většina z nich se spíš chová jako v karlovarským porcelánu slon.“

Ráno se Švejk probudil jako ženatý člověk, ale se zahanbujícím vědomím, že ke konzumaci manželství nedošlo. Smršť panáků, kterou po debatě s profesorem Palcátem a po hokejovém debaklu s Kanadou rozpoutal, měla neblahý vliv na jeho mužnou sílu. Eržika teď ležela vedle něj, měla půlnoc a za dveřmi kňučeli z ložnice vypovězení psi, kteří nechápali, co se to děje. Švejk tedy tiše vstal, aby se opatrně protáhl pootevřenými dveřmi, ale dalo mu dost práce, aby Patrikovi a Nudě zabránil proniknout do postele, ve které s ním byli zvyklí až do včerejška spát. Slezl do přízemí, v obýváku otevřel francouzské dveře a vypustil je ven. Sám se usadil do svého skládacího kolečkového křesla a vyjel za nimi na zahradu, aby se pokochal pohledem na kvetoucí rododendrony a slábnoucí vůní šeříků, které už beznadějněodkvétaly. V rohu zahrady plné keřů a stromů, u živého plotu, jenž ji odděloval od málo frekventované ulice, konal právě irský vlkodav Patrik svou velkou potřebu.

„Máš pravdu,“ řekl těžce zkroušený Švejk. „Celej náš život a lidskej svět nestojí za víc než za psí drek.“

(Sigi Bigstain – Švejkova manželská anabáze. Praha: Novela bohemica 2021. ISBN 978-80-88322-20-7)

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

PhDr. Pavel Žáček, Ph.D. byl položen dotaz

Věříte v mír?

Dobrý den, jak vidíte šance, že Rusko a Ukrajina se dohodnou na míru? Přijde mi, že se konflit neustále eskaluje a o mírových jednání už neslyšíme ani je nikdo neinicuje. Ano, jednat a věřit v dohodu s diktátorem asi lze jen obtížně, ale pokud k tomu nedojede, tak jak jinak tomůže skončit, než že Pu...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Větší průšvih než všechny kauzy STANu. Zasvěcený muž po odchodu Hraby

8:46 Větší průšvih než všechny kauzy STANu. Zasvěcený muž po odchodu Hraby

Krajský zastupitel Martin Herman (ANO) popsal své zkušenosti a dojmy ze spolupráce se Zdeňkem Hrabou…