Asi před měsícem jsme se na tomto místě zastavili u jeho knihy Příruční orákulum a umění moudrosti. Dnes listujeme v jeho slavném Kritikonu, na němž autor pracoval skoro šest let a dokončil jej krátce před svou smrtí. Překladatel Josef Forbelský o něm napsal: „Vrcholnou syntézou Graciánových etických a estetických úvah prostupujících dosavadní tvorbu je třídílný román Kritikon, v němž autor předchozí tendenci společenskoterapeutickou a mravně utilitární nahradil novou kvalitou eticko-filozofickou. Román je výrazem autorova úsilí úhrnně a kriticky vymezit lidskou situaci ve světě. Výchozím bodem tohoto úsilí je barokní „desengaño“, rozčarování, ztráta iluzí. Hledáme-li jeho zdroje, zřejmě tkví především v hlubokých světonázorových přeměnách, jaké způsobila renesance rozrušením dosavadní představy kosmického řádu, „Desengaño“ je důsledek jakési „ontologické osiřelosti“, v níž se ocitl autonomně uvažující subjekt, poté co se vyvázal z autoritativních aristotelovsky pojatých norem středověku, je to zvýrazněné vědomí konečností individuálního osudu v rozměru kosmu, jak je formuloval Pascal. Ve sféře společenské praxe je „desengaño“ zřejmě pocitovou reakcí na rozpad existujících sociálních systémů a na jejich restrukturaci, a v případě našeho autora důsledek jak krizí široce společenských, tak krizí osobních, jež obojí způsobily, že Gracián jako by se přestal ztotožňovat s dějinami své epochy a své společnosti, „vystoupil“ z nich, prožíval je jako iluzívní jev, jako theatrum mundi, jako čirou alegorii reality, kterou nelze uchopit popisem konkrétností, ale pouze metaforou jejích obecností.“ Za touto poměrně komplikovanou charakteristickou se skrývá konstatování, že Kritikon je metafora světonázoru vrcholného dobového intelektuála, který sleduje svět kolem sebe bez nadšení a – jak jinak – kriticky. Že je to metafora v mnoha ohledech jaksepatří aktuální, netřeba zdůrazňovat.

Krisis VII

Úhor Hipocrindy

Z každého stvoření získal člověk nějaký díl a byly mu poskytnuty nějaké dokonalosti, avšak pouze na půjčku; byl bohatě zahrnut statky, avšak jen dočasně. Nebe mu dalo duši, země tělo, oheň žár, voda šťávy, vzduch dýchání, hvězdy oči, slunce tvář, štěstěna jmění, sláva pocty, čas věk, svět obydlí, přátelé společnost, rodiče vlastnosti a učitelé vzdělání. Protože však viděl, že všechno to jsou statky movité, ne podstata, že všechny jsou jen propůjčené a dočasně, prý se zeptal:

„A co je mého? Jestliže všechno je to propůjčené, co mi zbude?“