Jako by se bez ní neobešla bezmála žádná lidská činnost. Jako by všichni, kdo na jakékoli úrovni o čemkoli rozhodují – obecními úředníky počínaje a ministry konče – byli nutně podplacení a nepoctiví. Je to však doopravdy tak, nebo jen vydatná mediální mlha opticky zvětšuje celý fenomén korupce do gigantických rozměrů? Nepřeceňujeme ji? A víme vůbec, odkud se vzala, proč k ní dochází a co se případně dá dělat pro její zmenšení či odstranění? Na tyto otázky odpovídá ve své knize Korupce – Ekonomie versus mýty dvojice mladých ekonomů, Pavel Ryska a Jan Průša Oba dva studovali na univerzitě v Cambridge, a možná i proto si mohou dovolit jakýsi objektivizující odstup. Ve své knize, kterou před časem vydal Institut Václava Klause, se zabývají korupcí jako ekonomickým faktorem. Zkoumají ji bez emotivních uvozovek a moralizujících pouček. Ostatně právě tímto zhodnocením knihu uvádí vstupní slovo zástupce vydavatele Ladislava Jakla

Jestli existuje žebříček nejfrekventovanějších slov v češtině, zcela určitě v něm několik posledních let boduje na předních příčkách slovo korupce. Od bulváru po tzv. seriózní tisk, od televizního zpravodajství a publicistiky až po nekonečné seriály ze současnosti, tam všude vrací ozvěna na každé slovo stejnou odpověď. Korupce. Co se to s námi stalo? To se opravdu najednou necháváme všichni podplácet nebo jsme všichni začali dávat kolem sebe úplatky? Dokonce nám pravidelně strkají pod nos různé průzkumy, podle kterých občané považují korupci za hlavní problém doby. Ty průzkumy jsou vůbec zajímavé. Měří snad sice pouze to, jak veřejnosti korupce vadí, jsou však vykládány jako zpráva o míře korupce samotné. A tak jsme si mohli v médiích přečíst, jak jsme na tom ve vnímání korupce špatně, jak jsme klesli až někam k Burundi a Svazijsku. Korupce - slovo nabité emocemi. Je nabité spravedlivým rozhořčením, jehož nositel ve svých očích vypadá poctivěji a zásadověji než ta všudypřítomná zkorumpovaná džungle kolem. Ale čím více emocí, tím méně vlastního obsahu. Možná by byl zajímavý průzkum, který by zjistil, co si lidé vlastně pod tím slovem korupce většinově představují. Patrně by vyšlo, že to je souhrnné označení pro ty lumpárny těch lidí nahoře. Za této atmosféry není zrovna jednoduché podívat se na fenomén korupce střízlivě analyticky, chladně logicky. Přesto se o to dvojice mladých autorů, ekonomové Pavel Ryska a Jan Průša, pokusila. Jejich dílo je přínosné už tím, že autoři na fenomén korupce použili deskriptivní ekonomické instrumentárium zbavené hysterického, emočního a moralistního balastu. Velmi by se ale mýlil ten, kdo by si myslil, že užití tohoto instrumentária vede k relativizaci korupce, její nějaké legitimizaci, zlehčování či ignoraci. Je tomu přesně naopak. Průša s Ryskou právě díky zvolenému přístupu nacházejí nejen vlastní podstatu fenoménu korupce, ale i jedinou účinnou metodu její eliminace. A tou metodou nemůže být nic jiného než zásadní omezení moci institucí, zásadní omezení přerozdělování i distribuce nejrůznějších privilegií. Veřejná moc disponující širokými pravomocemi je lákavým soustem pro nejrůznější zájmové skupiny, které se nakonec ke svému cíli dostanou bez ohledu na jakákoli kontrolní opatření.

Úvodní slovo potvrzují i oba autoři, když prezentují svou motivaci k sepsání této knihy. Upozorňují, že existuje nejen morální, ale i věcný a suše vědecký pohled na fenomén korupce. A také že sama korupce v našich podmínkách má nejen současnou, ale také historickou dimenzi, kterou je třeba brát v úvahu, chceme-li dnes vyslovovat aktuální hodnocení.

Některým novinářům, politikům a aktivistům se podařilo přesvědčit velkou část naší veřejnosti o dvou věcech. Že korupce je naším největším současným problémem a že je způsobena mimořádně nemorálním chováním politiků, úředníků a podnikatelů. Zcela zásadní je, že se problém korupce podařilo personifikovat. Lidé, hledající kořeny korupce v mravní zkaženosti jedinců rádi věří tvrzením o tom, že tam někde jinde, nejčastěji ve Skandinávii, kde jsou prý lidé od přírody slušnější, korupce takový problém není. Prezentování korupce jako morálního problému není náhodné. Je-li totiž korupce vydávána za věc morálky, hodí se jako univerzální zbraň do politického boje. Kohokoli je možné z ní osočit a nabídnout sebe jako slušnou a neposkvrněnou alternativu. Není nutné nic reformovat, stačí vyměnit neslušného politika za slušného, říká se. Věc zašla tak daleko, že politika coby souboj idejí byla zcela nahrazena spory o to, kdo je více zkorumpovaný. Rovněž není náhodné, že prakticky nikdo nedokáže nebo nechce vymezit, co přesně korupce je. Vágnost pojmu korupce totiž umožňuje s tímto termínem libovolně zacházet a stejně libovolně kohokoliv obviňovat bez nutnosti cokoliv dokazovat. Obviněný se nikdy nemůže očistit, protože v první řadě není jasné, z čeho byl vlastně médii obviněn. Jasné má být pozorovateli pouze to, že na jeho zkorumpovanosti zřejmě něco bude a že by měl dotyčný politik či úředník odejít. Člověk nemusí být expertem na problematiku korupce, aby viděl, že na příběhu o korupci, který je nám médii a nejrůznějšími nezávislými aktivisty nabízen, je něco zvláštního.

Československá zkušenost s reálným socialismem ukázala, že úplatky mohou být v systému postátněné ekonomiky naprostou nezbytností. Ekonomice, které zcela dominovali byrokraté a státní sektor, byly úplatky způsobem jak zajistit sobě a svým nejbližším dokonce i základní potraviny či hygienické potřeby. Byla tedy tato korupce, jíž se účastnil prakticky celý národ, také tak nemorální a odsouzeníhodná, jako je podle médií ta dnešní? Jsou dnešní mravokárci se stejnou vervou připraveni odsoudit patnáct miliónů Čechů a Slováků za to, že po velkou část svého života upláceli, aby si přilepšili? Anebo je to s korupcí celé jinak, a i dnešní korupce může za svůj původ v přebujelém státním sektoru? Na tyto a další klíčové otázky odpovídáme v tomto textu.