Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 99. díl. Morálka bez mezí? (Krize etického myšlení) | ParlamentniListy.cz

Etika jako finální disciplína filosofie

Nad filosofií se vždycky vznášela pochybnost o její užitečnosti. Nejen lidem nevzdělaným se filosofie často jevila jako intelektuální luxus, který je na hony vzdálený elementárním životním potřebám. V daleko větší míře se tak musí jevit dnes, kdy postmoderním Západem vládne zvýšený smysl pro právo na uspokojování všelijakých bizarních potřeb – dříve mnohdy neznámých nebo aspoň morálně usměrňovaných.

V té smršti objevování stále nových potřeb a údajných práv zaniká nejen smysl pro povinnosti. Snadno se také zapomíná, že jednou z přirozených potřeb člověka je také racionální orientace v životě. Ti, kdo propadli euforii z bezmezné svobody a pokroku, ji pokládají za málo zajímavou; ovšem ke své škodě. Je to totiž potřeba v silném smyslu lidská. A k jejímu naplnění výlučně slouží etika.

Tento fakt už ale spolehlivě dokazuje, že rozšířená domněnka o neužitečnosti filosofie je falešná. Neboť racionální životní orientace může být jen filosofická; etika je totiž finální disciplínou filosofie. Opakem takové orientace je taková životní situace, v níž lidským jedincům schází potřebná imunita před tlaky emoční či ideologické iracionality a před vlivy socio-patologie či mediální manipulací. V takovém oslabení se pak těžko hledají pravdivé odpovědi na otázky životního určení a smyslu, které život klade každému člověku.

Etika je tedy filosofickou reflexí svobodného života; zabývá se normami a hodnotami lidského jednání.

Lidé od nepaměti rozlišují jednání dobré a špatné. Kupodivu tak činí i dnes, kdy jsme tolik citliví na „moralizování“, abychom pak o to víc skutečně moralizovali. Lidé rozlišují dobré a špatné skutky na základě nějakých představ o tom, jak by mělo/nemělo svobodné rozhodování a konání vypadat. Skutky se totiž vztahují k zákonu dobrého života: buď jsou s ním v souladu, nebo mu odporují. A právě tato vlastnost jednání (že může být dobré nebo špatné – že je měřitelné zákonem) mu udílí mravní povahu.

Základní otázky etiky se týkají odůvodnění mravních norem a hodnot. Protože je mravní zákon osou mravního života, soustředí se etikova pozornost především na něj. Proto je v etice vhodné, když se nejprve položí otázka, jestli vůbec nějaký mravní zákon existuje. Pokud se ukáže, že ano, ptáme se na jeho obsah.

První otázka se zdá být zbytečná, neboť všelidská zkušenost přece existenci nějakých norem jednání spolehlivě potvrzuje. Ale mravní zákon není jen „nějakou“ normou v řadě mravních zvyklostí, konvencí či právních předpisů. Není žádným produktem socio-kulturního života, není lidsky ustanovený, ani dohodnutý. Mravní zákon je naopak metahistorický, apriorní a univerzální; zavazuje všechny lidi všech dob a kultur. Není tedy rezultátem lidské svobody; je naopak jejím nerelativizovatelným měřítkem.

Etika v éře postmoderny

Sem tam ještě uznávaná, či dokonce proklamovaná podřízenost různých profesí mravním normám přestává být čím dál víc zřejmá; stává se problematickou. Proč by měly být právo, lékařství, ekonomika, věda, žurnalistika či umění podřízeny nějaké morálce? Dnes už se tato otázka často ani nepociťuje jako naléhavá. Dá se také položit jinak: Proč dávat v životě přednost mravní motivaci? Proč se vůbec snažit být dobrým člověkem?

Ale ani v těchto variantách už nedělá otázka velký dojem. Vznáší se nad ní vtíravá pochybnost, jestli ty mravní, tisíciletou tradicí akcentované hodnoty vůbec odpovídají životu. Dnešnímu životu! Nejsou to jen rezidua minulosti, která toho o člověku ještě tolik neznala? Není tedy už samotná otázka po životním významu mravnosti překonaná?

Dnes už nevěříme na ideální mravní obraz pro všechny, nevěříme, že existuje nějaký objektivní, obecně platný mravní zákon. Pokud bychom snad i připustili jeho možnost, nevěříme, že by se dal poznat. Víme, že tradiční představa morálky je už dávno překonaná, odezněla s vlivem náboženství; a do středověku se vracet nechceme. Obecné zákony máme (snad) v přírodovědě, nikoli v etice. A na vnucování morálky či moralizování jsme už také alergičtí.

Krom toho jsme dnes citlivější k rozmanitosti a svébytnosti kultur. Jakým právem byste chtěli povyšovat morálku vaší kultury nad mravní zásady jiných kultur? Z hanebného etnocentrismu Západu jsme už vyléčeni. Dnes prostě odmítáme absolutní etiku obecně závazných norem.

Možná nás ale z opojení pokrokovou úrovní sekulární humanity probere drsnější formulace mravního problému. Proč byly vlastně totalitní režimy dvacátého století špatné? Proč bychom neměli vraždit? Takové otázky míří za právní pragmatismus, hlouběji. Proč je úmyslné zabití nevinného vždy a za všech okolností zavrženíhodné? Jestliže se při hledání odpovědi nespokojíme s tím, „že to tak přece všichni (?) cítí“ a u této nepříjemné otázky vydržíme, začneme postupně zjišťovat, že skutečně racionální, etické odůvodnění není dnes jaksi k mání.

Obvykle se v takových případech odvoláváme na obecně lidská práva; ale poukaz na ně neuspokojuje. Jednak se dnes přemnoženým a ideologizovaným lidsko-právním organizacím podařilo ideu lidských práv úspěšně diskreditovat; některé jejich produkty už soustavně urážejí cit pro rozumnou míru.

Atrofie rozumu

Zhruba od poloviny 20. století převzal roli vůdčí ideje soudobé západní kultury postmoderní relativismus. Stal se nejen vlivnou silou teorie vědy, ale také paradigmatem humanitních oborů. Vyznačuje se vášnivým odporem k tzv. absolutním pravdám a univerzalistickým konceptům.

Postmoderní relativisté v nich domněle rozpoznávají domýšlivost monolitického myšlení a mocenské ambice. Proto se programově hlásí k tzv. slabému myšlení, v němž je slabost vydávána za přednost. Jde prý o skromné uznání limitů racionality. V takovém uskromnění si už pyšně nenamlouváme kvality, které prý naše myšlení mít nemůže. Postmoderní relativismus se tedy jeví jako rezultát sebekritického, zralého myšlení. To se prý čestně zbavilo dogmatických jistot a přehnaných ambicí racionalistů, ať už starých metafyziků, nebo protagonistů raného osvícenství.

Obecně uvážený relativismus vyžaduje, aby byl obsah každého výroku důsledně chápán jako myšlený a vyslovený z určitého hlediska a za určitých omezujících podmínek. Tím se jeho hodnota a platnost relativizují. Každá pravda podle toho platí jen v rámci určitého systému. Také každá norma jednání je pouhým výrazem stavu určitého společenství. Řada relativizujících podmínek (bio- -psycho-socio, dějinných, kulturních, jazykových, ideologicko-mocenských, genderových…) je takřka neukončitelná.

Jako lék na někdejší pýchu rozumu ordinují postmoderní relativisté zásadní přehodnocení hodnot myšlení. Výsledkem je radikální pluralita, která se má týkat nejen východiska různých filosofických směrů, ale i samotných základů a principů myšlení. Ctitelé slabého myšlení ujišťují, že jsou možné i jiné principy a jiné základy; nic v myšlení neplatí absolutně.

Především se prý musíme rozloučit s absolutní pravdou, tj. s nároky na jistotu definitivně platných pravd. Takové jistoty jsou svou povahou kontroverzní, neboť vylučují opačná tvrzení jako mylná; nastolují tedy teror jedné pravdy. Prahne prý po nich jen nedialogické, konfrontační a autoritářské myšlení.

Kromě jistot je předmětem opovržení i tzv. objektivita pravdy. Dnes už přece víme, že nepoznáváme objekty tak, jak samy o sobě jsou, ale jen, jak se nám jeví; a každému se přece mohou jevit různě. Také nároky na obecnou platnost našich myšlenek jsou prý neskromné. Jsme přece omezeni zkušeností, jazykem, kulturou…

Objektivita, obecnost a jistota dokázaných pravd – tyto bašty vědecké racionality – jsou tedy podle postmoderních relativistů v troskách. Kdo ale není pouhým konzumentem mainstreamové vzdělanosti, dokáže se zeptat, jestli snad relativisté nepokládají své negativní soudy o hodnotách lidského myšlení také za objektivní, definitivně jisté a obecně platné. Jestliže ano, nebude to asi s jejich okázalou kritičností tak slavné. Jestliže nikoli, pak se musíme ptát, proč své negace tak urputně prosazují, a proč se jimi dokonce definují?

Na takto položený problém nenacházíme u postmodernistů jasnou odpověď. Oni raději vyprávějí o tom, že pravda už není ve filosofii velkým tématem, že už není potřeba filosofické myšlenky dokazovat či vyvracet, a že dokonce i samotné argumentování je mravně scestné, protože nutí bližního k tomu, co se mu nelíbí. Soustředěnějšímu kritickému pohledu se musí postmoderní názory o myšlení jevit jako neuvěřitelně hloupé. Pak se ale vnucuje otázka, jak je možné, že se stal tento myšlenkově vratký relativismus tak úspěšným.

Multikulturalismus

Multikulturalismus je modalitou té ideologie, která vládne na postmoderním Západě. Protože se na něm dají dobře pozorovat neblahé důsledky etického relativismu v společensko-politické praxi, budeme se mu v této kapitole věnovat podrobněji.

V multikulturalismu nachází kanonizovaná pluralita postmoderny svou specifickou politickou aplikaci. Multikulturalisté přicházejí s ideálem harmonického soužití kulturně rozrůzněné a egalitárně koncipované společnosti, v němž je diverzifikace záměrně prohlubována. Jako by roztříštěnost až k rovnostářsky zestejňovaným protikladům měla přinášet žádoucí obohacení i soulad společnosti.

Neomarxisté, kteří vytvořili radikální verzi multikulturalismu jako součást své úspěšné ideologie, vytěžili hegeliánskou relativizaci mravnosti v intencích své kulturní revoluce. Spojili ji se svými zploštělými představami o člověku a vsugerovali sobě i jiným, že vyřeší společenský problém lidstva tím, že ze sluhů udělají pány a z utlačovaných privilegovanou kastu – ať to stojí, co to stojí. Eticky řečeno, vzali celou morálku do svých rukou a předefinovali její přirozené normy od základu a s nárokem na definitivní platnost. Obsadili se tak do role osvícených architektů a kompetentních inženýrů lidských životů.

A protože Nového člověka a Novou společnost lze vybudovat jen na troskách starého, bylo třeba naředit západní společnosti novou přistěhovaleckou krví. Neomarxisté tedy v přistěhovalcích objevili subverzivní potenciál, spustili hysterickou propagandu na ochranu menšin a začali prakticky uskutečňovat vizi multikulturní společnosti jakožto vyšší typ občanského soužití. Přitom musela být systematicky narušována civilizačně kulturní identita stávajících západních společností. Národnostní homogenita a rozumná pluralita musely ustoupit programům radikální pluralizace čili záměrné rozdrobenosti společnosti.

Tak se stal multikulturalismus jednou z hlavních hodnot postmoderního Západu. Pro potřeby jeho prosazení vymýšleli ideologové údajná lidská práva menšin a vnutili je intelektuálně odzbrojeným společnostem. Dobyli jimi Západ téměř bez odporu. Přísahají na ně nejen levičáci všech druhů a úrovní, ale i četní konzervativci, křesťanské nevyjímaje. V teoretickém kontextu předstírají multikulturalisté filosofickou hloubku a bezprostředně se odvolávají na postuláty kulturního relativismu. Podle kulturních relativistů si každá kultura sama od základu vytváří své normy a hodnoty. Tento revoluční objev má ovšem v interkulturním soužití také revoluční následky. Je-li totiž každá kultura autonomním zdrojem svých standardů a měřítek, pak nesmíme hodnotit jinou kulturu z pozic své vlastní kultury. Neboť všechna naše měřítka jsou daná a platná jen v rámci naší kultury. Nesmíme je tedy chápat jako všelidské, univerzálně závazné normy. To bychom prý pěstovali falešný etnocentrismus. Multikulturalisté ho z ideologicko-strategických důvodů, výlučně a s oblibou pranýřují jako těžký hřích západní civilizace.

Dvojí tvář multikulturalismu

Jako každá úspěšná ideologie, prodává se i multikulturalismus v působivém etickém balení. Sympatické sebeuskromnění, poctivé uznání vlastních mezí, zavržení „kulturního imperialismu Západu“, výchova k toleranci a k spravedlivému uznání jinakosti bez sebepovyšování, to vše zdařile zakrývá nejen problematičnost předpokladů multikulturalismu, ale i jeho méně ušlechtilou tvář.

Už několik desetiletí je veřejný život západních společností ovládán diktátem politické korektnosti. Multikulturalisté v ní našli účinný nástroj prosazování své ideologie. Přitom imperativy a tabu politické korektnosti nejen masivně omezují svobodu projevu, ale instalují ve veřejném prostoru sadu nespravedlností: nerovností před zákonem, v níž mají jednoznačně navrch ideologicky privilegované menšiny, počínaje, přes pokrytecké moralizování a obtěžování bigotní pseudomorálkou, až po oficializovanou, vše prostupující prolhanost, která nezůstává v ničem pozadu za komunistickou propagandou.

Občané druhdy svobodného Západu si najednou musejí dávat pozor na jazyk, nechtějí-li se vystavit společensko-profesní ostrakizaci či rovnou kriminalizaci; učí se mluvit jinak na veřejnosti a jinak v soukromí. Krom toho jsou masírováni záměrným, organizovaným lhaním o faktičnosti i skutečných příčinách negativních společenských jevů (např. řádění zdivočelých migrantů). Neboť pravdy o tom jsou pro všudypřítomné cenzory politicky nekorektní. A politicky korektní pravda je v ideologickém myšlení soustavně nadřazována realitě.

Jak k tomu mohlo dojít? Nemalý podíl na tomto stavu má zmíněná etizující ambaláž „nové humanity“. Političtí korektoři si s nenucenou samozřejmostí nárokují monopol na znalost toho, co je spravedlivé, a co nikoli. Pak se cítí být povoláni k tomu, aby nadekretovali pravidla korektního chování a s pocitem mravní převahy šikanovali spoluobčany, kteří se odchýlí od linie „globální etiky“, jako heretiky (extremisty, xenofoby, rasisty…).

Takových nálepek se zaskočená většina velice obává, a tak raději participuje na vytváření společenského konsenzu. Když se přidají manipulativní techniky a média, stává se kýžená revoluční změna mentality i chování realitou západních společností; „život ve lži“ přesouvá své centrum z Východu na Západ.

Ideologie multikulti tedy triumfuje nad svobodou i spravedlností, a také, jak už to u ideologií bývá, nad logicko-kritickým myšlením. V etice nás musí především zajímat, proč nemůže před nároky takového myšlení multikulturalismus obstát.

Rozpory multikulti ideologie

Multikulturalisté vycházejí z postulátu hodnotové ekvivalence kultur. Mimo jiné v tom předpokládají, že neexistují normy obecného mravního zákona, který zavazuje všechny lidi všech kultur. Proto jsou prý kultury i z mravního hlediska hodnotově nesouměřitelné. Z toho jim pak vyplývá naléhavý požadavek vzájemné tolerance.

Ctnost tolerance v neideologickém chápání spočívá v trpělivosti s nositeli názorů či způsobů chování, s nimiž nesouhlasíme. Snášíme je, ale to neznamená, že bychom je nemohli pokládat za špatné, a že bychom je proto nemohli kritizovat.

Ideologicky exaltovaná tolerance multikulturalismů však striktně vyžaduje, abychom odlišné názory či formy jednání nekritizovali. A má to logiku. Neexistují-li totiž obecně platná měřítka, kritizovali bychom „jinakost“ jen na základě vlastních, relativních kritérií. Tím bychom je neoprávněně zobecňovali a hanebně vnucovali příslušníkům jiných kultur.

Uznání hodnotové rovnosti kultur tedy implikuje požadavek vzájemné nekritizovatelnosti příslušníků různých kultur. Proto přicházejí multikulturalisté se svými imperativy: Uznej rovnost všech kultur! Toleruj (= nekritizuj)! Respektuj všechny etické obsahy každé kultury! Jenže to má háček.

Multikulturalisty tady dohnala samotná realita, přesněji řečeno realita zákonitostí lidského myšlení, kterou si oni bezstarostně užívají i ve svých originálních konceptech a nápadech. Multikulturalisté totiž vyšli z negace obecných mravních norem, aby je ve svých imperativech obratem stanovili.

Tak jak se to vlastně s obecnými normami má? Jsou, či nejsou? Jestliže nejsou, jak mohou na všech bezrozporně vyžadovat svou originálně předimenzovanou toleranci? Jestliže vyžadují, nemyslí zřejmě pokrytecké apely na bezmeznou toleranci jinakosti vážně.

Aby se multikulturalisté vyhnuli rozporu (normy jsou a zároveň nejsou obecně platné), museli by připustit, že samotné jejich imperativy tolerance platí jen omezeně: pro určitou, dejme tomu naši vyspělou epochu. To ale zase neladí s jejich objevem rovnosti kultur, který multikulturalisté tak pohotově zapracovali.

Ten převratný objev se totiž odehrál na úrovni úvahy o obecné povaze kultur. To ovšem znamená, že musí platit pro všechny kultury všech dob – obecně. Všechny kultury jsou přece podle kulturních relativistů autonomními, svébytnými zdroji svých norem. Multikulturalismus je tedy triviálně rozporný: obecné normy současně popírá i předpokládá. Tím se v řádu myšlení diskvalifikuje.

Jiný rozpor vychází najevo, když uvážíme, že tolerance multikulturalistů je jimi samými pokládána za bezmála nejvyšší mravní hodnotu. To ale znamená, že její přítomnost zvyšuje mravní úroveň kultury, zatímco její absence tutéž úroveň snižuje. Pak ovšem musíme uznat, že tolerantní kultura je lepší než netolerantní. Multikulturalisté však trvají na rovnosti kultur a spustí obvykle hysterii, když někdo mluví o lepší či zaostalejší kultuře. Ostatně nepovažují snad neomarxističtí ideologové tradiční západní kulturu za hanebnou, když tak fanaticky šíří nenávist k ní?

Další rozpor plynule navazuje. Není snad ideologie multikulturalistů také jen pouhým produktem kultury pozdního Západu? Nemají mít proto její imperativy také jen partikulární platnost? Jak je tedy mohou její protagonisté prezentovat jako nerelativizovatelné, obecně platné, a vyžadovat od příslušníků jiných kultur, aby akceptovali jejich absurdní (protože rozporné) levicově-liberální nápady a předpisy? Mají snad pokrokoví ideologové dějinný dispens? Nebo jen předpokládají, že je koncepce multikulturalismu tak univerzálně fascinující, že ostatní její rozpornost neprohlédnou? Anebo když už ji přece jen prohlédnou, budou ji beztak tolerovat?

Bylo by ovšem bláhové, kdybychom u nemarxistických ideologů předpokládali, že se budou starat o něco takového, jako je myšlenková kvalita bezrozpornosti. Jejich hlavním zájmem je přece indoktrinace společnosti a té slouží úplně jiné nástroje. Pochod institucemi, získání dominance na univerzitách, v médiích, v kultuře a v politice, vytvoření ideologicky uvědomělých kádrů, elit či politicky akčních neziskovek – to jsou prostředky prosazování jejich šílených, řádu lidství na hony vzdálených programů.

Když se ale rozpory multikulturalismu uvádějí do praxe, zadělává se na nebezpečné konflikty a patové situace vnitřně segmentovaných společností. Je-li myšlenkový chaos vehementně prosazován, promítne se snadno do praxe v podobě postupného paralyzování společnosti a fungování jejích životně důležitých institucí. Právo, bezpečnost, školství či společenská soudržnost atrofují v prostoru ovládaném ideologickou iracionalitou. Západní Evropa už zakouší trpké plody nadmíru vstřícné imigrační politiky multikulturalistů. V logice multikulti vehementně pracuje na svém sebezničení.

Multikulturalismus jako varianta kulturního marxismu

Když je řeč o absurditách multikulturalismu, nemluví se o běžném přistěhovalectví, nýbrž o ideologickém projektu, který imigraci z principu podněcuje a bez rozumných limitů západním společnostem i nekompromisně vnucuje. Jak řečeno, neomarxisté v něm sugerují, že systematické prohlubování etnicko-kulturní rozrůzněnosti je pro ně darem z nebes. Zbaví prý západní společnosti rigidní národnostní homogenity i úzkoprsé monokultury a umožní tak vzájemné a obohacující prolínání kultur až ke globálnímu sjednocení samotného lidstva; samozřejmě pod jejich taktovkou.

Optimistickou vizí vzájemně se obohacujícího soužití kultur tedy multikulturalisté konkretizují jak moderní ideál rovnostářství, tak i postmoderní zbožňování bezmezné plurality. Proč se ale tak urputně snaží?

V propagandistické rétorice neomarxistů se to samozřejmě hemží ušlechtilostmi a pokrokovými hodnotami, které prý takové multikulti soužití přináší. Ale jejich záměry, ani samotná realita už tak úžasné nejsou. Ony především nejsou nijak povznášející jejich skutečné motivy. Multikulturalistům totiž nejde ani tak o blaho přistěhovaleckých menšin, jako spíš o jejich revoluční potenciál. Jeden z protagonistů neomarxismu, Herbert Marcuse, se netajil tím, že také tyto menšiny představují revoluční sílu, která znásilňuje pravidla hry, a která je také v pozadí každé politické demonstrace za oběti zákona a pořádku.

Marxisté obecně jsou světonázorově materialisty a společensky profesionálními revolucionáři. Podle své víry se snaží o radikální změnu společenského řádu. Oprášili k tomu působivé zaklínadlo boje za práva utlačovaných a podnikli spanilou jízdu nejnovějšími dějinami. Ortodoxní marxisté vsadili na násilnou revoluci a na dělníky jako na oběti útlaku a zároveň i revoluční pěst.

Stratégové neomarxismu však byli rafinovanější, velkorysejší a také trpělivější. Zvolili postupnou, nenásilnou revoluci a revoluční elán přesměrovali na kulturu. Proto se hybateli revoluce museli stát intelektuálové. Množinu utlačovaných pak rozšířili na maximum, tedy na všechny menšiny západních společností, které podle jejich nezpochybnitelné interpretace úpěly pod bičem bílého, heterosexuálního muže. Identifikace nepřítele pravé humanity a pokroku je tu daleko velkolepější než u Marxe, který obracel revoluční hněv jen na kapitalisty a „buržousty“.

Kulturní marxisté tedy zproletarizovali všechny možné menšiny, které se dají odvodit z jejich esenciální nenávisti k bílému hetero-muži. Přisoudili jim status obětí a vybavili je výsadou nekritizovatelnosti. Podle jednoduché až prostoduché logiky těchto akčních ideologů jsou přece utlačovaní vždycky v právu. Kdo na takovou spravedlnost nepřistoupí, pohrdá prý lidskými právy a je sám opovrženíhodným rasistou, xenofobem, homofobem…, je plný nenávisti k menšinám. Jako takový zasluhuje úděl na smetišti dějin.

Stejně průzračnou logiku přesvědčených dogmatiků nacházíme v Marcuseho geniální zkratce: levicové hnutí má být vždy a všude tolerováno, zatímco pravicové hnutí nesmí být tolerováno nikdy; jeho falešné vědomí musí být naopak cenzurováno a vposledku likvidováno. Marcuse tu osvědčil univerzální pravidlo marxistických revolucionářů, které je nadřazené všem mravním i právním normám: Co slouží revoluci, musí být podporováno, co jí odporuje, musí být potlačováno. Tato ideologická supernorma pochopitelně snese z mravního hlediska jakékoli zobsažnění. Takový je etický relativismus v praxi.

Počítejme tedy s tím, že za pokryteckou morálkou údajných lidských práv uměle zproletarizovaných menšin, v niž uvěřilo mnoho slušných, pohříchu naivních lidí, se skrývá strategická instrumentalizace menšin pro potřeby permanentní revoluce kulturních marxistů.

Hlavním terčem kulturní revoluce neomarxistů se stala tradiční morálka, která byla po staletí normativně- hodnotovým centrem někdejších západních společností. Byla to prý morálka největšího Utlačovatele v dějinách lidstva, totiž bílého hetero- muže, tvůrce té hanebné západní civilizace. Proto ji také postihla svatá revoluční nenávist, jíž kulturní marxisté poctili Utlačovatele a jeho dílo. Kdo se jí postaví, je naopak vždy a všude vinen šířením nesvaté nenávisti.

V propagandistické rétorice kulturních marxistů byla tedy přirozená morálka obecného zákona postavena na stranu Zla, které musí být vyhlazeno. Proto je vytrvale líčena jako životu nepřátelská, nábožensky tmářská, pokrytecká, měšťácká, autoritářská, patriarchální a fašistická. Zápas za její odstranění se samozřejmě oslavuje jako osvobozování od bigotních nejlépe středověkých předsudků a jako úsilí o pravou humanitu, rovnost, emancipaci.

Působivá rétorika neomarxistů padla ve dvacátém století na Západě na úrodnou půdu; rezonovala ve světonázorově příhodném prostředí. V té době totiž byla na vzestupu materialistická filosofie, a také etický relativismus se čím dál víc jevil jako vzrušující alternativa rigidní a nudné morálky povinností a ctností. Za takové ne zrovna příznivé filosofické konstelace pochopitelně sílil smysl pro hédonickou životní filosofii.

Když tedy na začátku dvacátých let minulého století formuloval jeden ze zakladatelů kulturního marxismu (W. Munsberg) nový revoluční program slovy: „Zkazíme Západ, až bude smrdět“, byla to slova vpravdě prorocká. Ideo-politická sekta radikálních intelektuálů s revolučním nábojem se skutečně v druhé polovině 20. století úspěšně etablovala a na přelomu tisíciletí získala na Západě status ideologického hegemona. Její dominanci potvrzuje všudypřítomná politická korektnost. Tento účinný cenzorský nástroj prosazování programů neomarxistické ideologie podvazuje na Západě svobodné myšlení a dusí diskusi ve všech oblastech společensko-politického života. Strach z obvinění z rasismu je na Západě už půl století všudypřítomný.

Nedá se popřít, že se neomarxistická ideologie prosadila díky geniální strategii, která vešla do dějin jako dlouhý pochod institucemi. Na rozdíl od starších bratranců neomarxisté při něm o revoluci nehalasili. V tichosti obsazovali rozhodující, vlivové posty svými kádry, takže ani horoucí demokraté jejich kulturní revoluci nezaregistrovali; jen na ní sami tupě participovali. Mainstreamová média o ní důsledně mlčela, aby ji o to vytrvaleji podporovala. Jejich důvěřiví konzumenti si tak bezděčně až podprahově osvojovali revoluční hodnoty jako důkazy vyšší úrovně humanity své doby.

Agenti a sympatizanti kulturní revoluce se v první fázi zaměřili na vzdělávací a praktiko-komunikační instituce, které mají přímý a mocný vliv na utváření veřejného mínění. Ovládly postupně univerzity, média, umělecké spolky… Pak už bylo jen otázkou času, kdy se jim podaří ideologicky zkorumpovat politiky, justici a zpacifikovat silové složky. Za pár desetiletí byla veřejnost na Západě zpracována do té míry, že vítá radikální redefinice normálnosti, lidských práv, svobody, rovnosti, hodnot, rodiny, manželství… jako standardy humanity, která odpovídá 21. století.

Skutečnou povahu multikulturalismu můžeme tedy pochopit jen v kontextu ideologického tažení kulturních marxistů Západem. V něm také vychází najevo jejich záludný záměr, který spočívá ve snaze rozbít civilizační identitu a hodnotový rámec tradičních západních společností. Pohonem revoluční destrukce je nenávist k jejich hodnotám, k stávajícímu řádu a ke způsobu života, který z nich vyplývá. Z těchto motivů je srozumitelná jak ta okázalá láska multikulturalistů k přistěhovalcům z odlišných kultur, tak i jejich zavilé moralizování a drzé nadávání do rasistů a xenofobů všem, kdo s jejich civilizačně likvidačními projekty nesouhlasí.

Islamizace Evropy

Skutečnost, že se na Západě bez odporu prosadila nadmíru vstřícná migrační politika, svědčí o tom, že už ho multikulturalisté ovládli. V polovině druhé dekády jednadvacátého století triumfovali multikulturalisté masovou migrací do Evropy. Implantovali evropským společnostem přistěhovaleckou subverzi do té míry, že reálně hrozí nejen ztráta společenské soudržnosti států EU, ale i zánik evropských národů. Jen tak, z fixovaného rozmaru a megalomanie eticky negramotných postmoderních elit.

Politici, mainstreamová média, pseudohumanismem levicového liberalismu zpití intelektuálové a aktivisté z politických „neziskovek“, ti všichni mluvili eufemisticky o migrantech jako o uprchlících. Daleko spíše se však do Evropy valili zájemci o štědré sociální dávky; a kdyby jenom oni. Skutečnou hrozbou jsou muslimští dobyvatelé, kteří vytvářejí v západních státech páté kolony a netají se svým cílem: zkázou Evropy. O to samé jde na druhé straně i neomarxistům, úhlavním to nepřátelům tradičního Západu a skutečným architektům multikulturalismu. Hle, vzácná (?) symbióza fanatiků z protilehlých stran.

Že je islám neslučitelný s Evropou nábožensky, ideologicky, morálně i právně, ví každý, kdo se jen trochu zajímá a není zaslepený propagandou multikulturalistů. Že je islám navíc náboženstvím agresivním a expanzivním, ví také každý, kdo se nestal obětí demagogického předstírání, zastírání a sofistického mlžení intelektuálů nové levice.

Navzdory těmto skutečnostem a evidentně tristním zkušenostem s muslimským terorismem či no-go-zónami v západních městech pracují evropské elity horečně na vytváření iluze o multikulturním soužití s muslimy. Přitom musejí soustavně zalhávat, že jsou autentičtí muslimové principiálně neintegrovatelní, a že musejí z povahy svého náboženství v podstatě nadřazovat své zákony zákonům hostitelských zemí.

Muslimští migranti tedy u vědomí vlastní nadřazenosti, pod ochranou politiky korektní tolerance úřadů, čili s čistým svědomím v západních městech okrádají, loupí, znásilňují, vraždí a vytvářejí zóny, kde už se zákony státu nevymáhají. Ideologicky zkorumpovaní intelektuálové, politici a média přitom v lepším případě koukají jinam. V horším případě zase jen na povel lžou, nebo aspoň kriminalitu migrantů všelijak relativizují a bagatelizují.

Proradnými politiky zpacifikovaná policie pak pod přísným dohledem takzvaných ochránců lidských práv řádění migrantů spíše jen monitoruje; učí se vidět jejich kriminalitu z té lepší stránky. Když už přece jen dojde k soudu se zločincem z chráněné menšiny, sehraje politicky korektní justice parodii na spravedlnost. Pieta úřadů k muslimům se podobá povinnému uctívání komunistů v sovětském bloku.

Být dnes policistou na vyspělém Západě opravdu není snadné. Tím spíše tam ale není snadné být řadovým domorodcem. Ten se podle zvrácené logiky revoluční spravedlnosti kulturních marxistů stává právě tou obětí, která je oproti zločincům systémově znevýhodněna. Když se občané proti takovému bezpráví ohradí, zvyšují jim politici a média frekvenci převýchovných lekcí o lidských právech barbarů a o povinné solidaritě k nim.

Jako by solidarita, coby součást úsilí o obecné dobro, primárně neobsahovala starost o rodinu, obec a národ. Selektivní solidarita elit však tuto skutečnou solidaritu přímo a záměrně ruší. Neboť ve jménu zločinné ideologie vrhá občany do nesnesitelného, vposledku likvidačního soužití s náboženskými fanatiky. Jestliže už demagogická převýchova původních občanů nezabírá, nastupuje represe.

Zdá se být neuvěřitelné, že ve vyspělých demokraciích může být ve jménu „evropských hodnot“ tak cynicky ohýbáno právo, ignorována elementární spravedlnost a uplatňována logika dvojího metru. Ovšem jen do té doby, než vyjde najevo, že evropské elity slouží ideologii neomarxistů. Pak už je pochopitelné, že v zájmu udržení kurzu utopické ideologie, morálního sebeúchvatu vyvolenců Dějin a dobře placených postů je vždy možné překvalifikovat jakýkoli prostředek na prostředek dobrý.

Do této logiky ideologického fanatismu zapadá i zločinné jednání politiků, kteří: a/ zařizují bezproblémový přísun nelegálních imigrantů do Evropy, ačkoli od bezpečnostních složek vědí, že jsou mezi nimi teroristé. Je to jako by v zoo vypustil nějaký zelený pomatenec ve jménu lidských práv zvířat mezi návštěvníky šelmy; b/ devalvují profesi policie, když ji přinutili, aby rezignovala na soustavné násilí agresivních migrantů na domácích. Šílená nemarxistická idea o historické kolektivní vině bílé rasy takové počínání ospravedlňuje.

Kvůli své multikulti megalomanii tedy hrají evropští politici ruskou ruletu s teroristy proti nevinným občanům, kteří je zvolili a jimž se mají zodpovídat. Volili je snad občané proto, aby je politici z ideologických rozmarů vystavovali přímému ohrožení na životech a zřejmě i nezvratnému trápení, jaké jim přináší nucené soužití s hordami agresivních, panské morálce uvyklých muslimů? Volili je k tomu, aby převychovali policii k rezignaci na hromadné násilí agresivních migrantů na domácích? Aby kvůli neomarxistické fantasmagorii o kolektivní vině bílé rasy prosadili politickou nevůli k zajištění elementární bezpečnosti občanů?

Když občané proti tomuto nařízenému etnomasochismu protestují, jsou za souhlasného skandování elit, prolhaných médií a doprovodných chorálů tzv. ochránců lidských práv režimem ostouzeni, šikanováni a kriminalizováni.

Tehdy vychází najevo pravý smysl exaltované tolerance elit k přistěhovaleckým menšinám. Migranti se najednou ukazují být viditelnými spojenci elit proti většinovému mínění prý zaostalé veřejnosti, která staví zdravý rozum proti domněle vyšší humanitě ideologů. Uvědomělý stoupenec kulturní revoluce je miluje jako zdatné pomocníky v uskutečňování revolučních cílů. Proto jim zajišťuje status privilegovaných „nadlidí“ a vybavuje je ideologicky posvěcenými „lidskými právy“, vedle nichž jsou všechny právní normy cárem papíru a elementární cit pro spravedlnost pouhým staromilstvím a chimérou.

Všechny tyto případy morálního cynismu a projevy etické imbecility jsou však postmoderní humanitou velkoryse přikryty širokým pláštěm exkulpační relativizace a oslavovaného smyslu pro bezbřehou pluralitu. Takové jsou v jednadvacátém století reálné podoby a konsekvence etického relativismu.

Nad tímto nevídaným konfliktem ideologické praxe s elementární mravností se přesto zatím ještě z pozic zdravého rozumu ozývají otázky: Kde vzali politici právo, aby na své voliče uvalili tak citelné ohrožení majetků, zdraví, svobody, společenské soudržnosti a životů? Na základě čeho si přisvojili kompetenci vnucovat občanům novou morálku, která tak zásadně odporuje jejich přirozenému cítění? Proč občany urážejí spravedlností dvojího metru a působí tím atrofii právního vědomí?

Odpovědi jsou zřejmé. Tyto morální absurdity pocházejí z toho, že vrcholní politici vyznávají ideologii kulturního marxismu, v níž je konstitutivně zabudována systematická pseudomorálka Nového Člověka. Nižší články společensko-politického systému se k tomuto krédu konformistickým samospádem přidávají.

(Jiří Fuchs - Morálka bez mezí? Krize etického myšlení. Praha: Academia Bohemica 2017)