Etika jako finální disciplína filosofie

Nad filosofií se vždycky vznášela pochybnost o její užitečnosti. Nejen lidem nevzdělaným se filosofie často jevila jako intelektuální luxus, který je na hony vzdálený elementárním životním potřebám. V daleko větší míře se tak musí jevit dnes, kdy postmoderním Západem vládne zvýšený smysl pro právo na uspokojování všelijakých bizarních potřeb – dříve mnohdy neznámých nebo aspoň morálně usměrňovaných.

V té smršti objevování stále nových potřeb a údajných práv zaniká nejen smysl pro povinnosti. Snadno se také zapomíná, že jednou z přirozených potřeb člověka je také racionální orientace v životě. Ti, kdo propadli euforii z bezmezné svobody a pokroku, ji pokládají za málo zajímavou; ovšem ke své škodě. Je to totiž potřeba v silném smyslu lidská. A k jejímu naplnění výlučně slouží etika.

Tento fakt už ale spolehlivě dokazuje, že rozšířená domněnka o neužitečnosti filosofie je falešná. Neboť racionální životní orientace může být jen filosofická; etika je totiž finální disciplínou filosofie. Opakem takové orientace je taková životní situace, v níž lidským jedincům schází potřebná imunita před tlaky emoční či ideologické iracionality a před vlivy socio-patologie či mediální manipulací. V takovém oslabení se pak těžko hledají pravdivé odpovědi na otázky životního určení a smyslu, které život klade každému člověku.

Etika je tedy filosofickou reflexí svobodného života; zabývá se normami a hodnotami lidského jednání.

Lidé od nepaměti rozlišují jednání dobré a špatné. Kupodivu tak činí i dnes, kdy jsme tolik citliví na „moralizování“, abychom pak o to víc skutečně moralizovali. Lidé rozlišují dobré a špatné skutky na základě nějakých představ o tom, jak by mělo/nemělo svobodné rozhodování a konání vypadat. Skutky se totiž vztahují k zákonu dobrého života: buď jsou s ním v souladu, nebo mu odporují. A právě tato vlastnost jednání (že může být dobré nebo špatné – že je měřitelné zákonem) mu udílí mravní povahu.