Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 220. O hledání a nalézání | ParlamentniListy.cz

Vybrali jsme pro dnešní čtení po dvou esejích od obou autorů. Snad budou dobrou pozvánkou do přečtení knihy celé.

Bohumil Ždichynec: Člověk a svět

Náš život se s rozvojem technologií zrelativizoval a stále rychleji se proměňuje. Nevíme, kam až dojde takto se vyvíjející svět i jak se projeví na člověku. Pusťme si pozpátku příběh světa, jako přetáčený film. Civilizace nás přehlušila, ztratili jsme schopnost vnímat ticho. Tak probíhá prožívání osudového obrazu genese a bytí. Pozbýváme schopnosti přetavit minulost ve zkušenost, jako poznání sebe sama, jako poodkrývání tajemství, které před nás staví svět, v němž žijeme. Vezeme se na energetické vlně, technika nás očarovala, ale co náš vnitřní svět?

Život jakoby zmizel ze života. Nahrazují ho technologie. Všechno je esemeskově zúžené. Jak v komunikaci, tak ve vnímání. Nechceme čas promarnit, ale jsme na správné cestě?

Už samotný pohyb v současném světě není možný bez vystavení se účinkům nejrůznějšího záření. Žijeme uprostřed elektrosmogu a povážlivě se hromadícího technologického odpadu. Procházíme se mezi elektromagnetickými vlnami, stáváme se součástí kybernetického světa. Má to zjevné výhody, ale i nevýhody, na první pohled ne tak patrné. Stačí pouhá maličkost, třeba abychom drželi v jedné ruce vibrující mobil, a mechanické vibrační vlny procházejí tělem, zatímco v místě, kde druhá ruka otevírá dveře bytu, mají vlny už jiné spektrum frekvencí. Čím to? Kostra vlny jednoduše pozměnila – zcela neopakovatelným způsobem.

Ve dveřích bytu může pracovat piezoelektrický konvertor, který změněné vibrace převede na elektrický signál a předá ho ke zpracování procesoru v zámku dveří. Ztotožní-li se signatura s předem uloženým individuálním vibračním podpisem, dveře se otevřou. Nebudete potřebovat klíč, klíčem se stala vaše kostra. Zní to krásně. Jenže, co se stane, jestliže před použitím takového zámku si zlomíte nohu? Kostra okamžitě přestane být univerzálním klíčem. Napíšete-li na mobilu něčí telefonní číslo, kde se bude odehrávat rozhovor? Ve vašem sluchátku? Určitě ne. V mobilu volané osoby? Ne. Hovor se bude odehrávat v kyberprostoru. Soukromí totiž přestalo existovat. Ani si to neuvědomíte, chcete však být účastníky zájezdu na Farmu zvířat George Orwella?

Tohle zrychlující se žití jako by trvalo s odpočítáváním k nule a jeho perspektivou bylo spolykat všechny odstíny a barvy z palety světa. Zvrátit světlo a přitom znehodnotit tmu. Jenže co se stane s ego-“já“ v kybernetickém prostoru?

Taková civilizační proměna je sebedestrukcí. Jako bychom ztratili paměť a nevěděli si rady s tím, kdo jsme a co jsme prožili. Rozměňujeme skutky na drobné, jež vhazujeme do automatu okamžiku. A jak posléze odpoví dědičné vlohy, geny? Nevnímaná skutečnost, virtuální prožitky, které relativizují hodnoty. Lze pomocí zkušenosti rozeznat vždy pravdu od lži, či krásu od ošklivosti? Co když pravda a krása jsou v postfaktické době klamem?

Po probuzení z profánního snu si člověk procitnuvší v kybernetické amnézii možná řekne: „Duši mám u Boha, tělo v pekle, srdce v lásce uschovám a rozum ať se na to tváří vztekle.“

Uvolnili jsme díky internetu svůj mozek k tomu, abychom hledali pro sebe nejlepší alternativu z možných cest, anebo jen k tomu, abychom podlehli jakési digitální demenci? Zkusme se dívat na zevní svět z perspektivy vnitřní zkušenosti. Aniž si to uvědomujeme, život je ve své relativitě krásným dramatem, které prožíváme každý sám, ve svém nitru. Jak s ním v dalších generacích naložíme? Třeba si osvojíme úplně jinou řeč ve stavech změněného vědomí. Myslím ale, že souvislostí se dobereme, jestliže obsah světa začneme vnímat jako vlastní myšlenkový obsah. To, co trvá, co se vrací, co odchází.

Olga Nytrová: Jób – nový „vnitřní exodus“

Francouzský teolog Jean Danielou, jenž zkoumá starozákonní – původně pohanské – světce, uvádí asi sedm z nich, které nelze přičíst k izraelskému okruhu, ale vystupují v Bibli. Jejich uvádění v Písmu svědčí o univerzálním Božím zjevení, které proniká všude. Jsou to například Malchisedech nebo moabská světice Rút a patří k nim i Jób, z arabské země Us, ležící v Edomsku, mimo Izrael. Jeho životní příběh reprezentuje pohanskou moudrost, která byla přijata do korpusu moudrosti Izraele. Uvažujeme-li o Jóbových životních zkouškách, dostáváme se k pohledu na víru z jiného úhlu. Snažíme se pochopit, kam až existenciálně sahá úděl lidské bytosti. Jedincův osud se vyhrocuje a my si tímto způsobem uvědomujeme Boha v jeho síle, neúprosnosti i neuchopitelné milosti.

Satan provokativně odporuje Bohu tvrzením, že není pravé zbožnosti. Je snadné stát se zbožným člověkem, pokud si dobře žijete, jste bohatý, honosíte se věhlasem a patří k vám šťastná rodina. Nakonec Bůh dovolí Satanovi Jóba zkoušet. Prověřit tuto lidskou bytost všemi možnými způsoby, zkoumat ji, tvrdě a naprosto nesentimentálně pátrat, jak je tomu s Jóbovou zbožností. Pokušitel dostává volnou ruku, smí si dovolit všechno, jen má zakázáno sahat prověřovanému Jóbovi na život. Náš hrdina má pověst bohabojného a spravedlivého muže a lidé ho považují za miláčka štěstěny. Narodilo se mu sedm synů a tři dcery, vlastní spoustu čeledi, sedm tisíc ovcí, tři tisíce velbloudů, voly a osly.

Satan tvrdí, že když Jób přijde o majetek, nebude už Bohu v žádném případě blahořečit, a tak zkouška začíná tím, že Sabejští a Chaldejští našemu hrdinovi seberou dobytek a velbloudy. Toto první neštěstí Jóba z míry nevyvede. Není závislý na majetku. Je schopen přijmout myšlenku, že Bůh dal, Bůh vzal. Je potřeba použít krutějších osudových ran, a proto uragán rozboří dům. Jób přichází v troskách zříceného obydlí o všechny syny i o dcery, kteří se sem sjeli na oslavu, roztrhne svůj šat, oholí si hlavu. Trpí, je zdecimovaný, duchovně zápasí, snaží se přijmout břímě. Pak vstane, pokloní se v nejhlubší pokoře – přijímá Boží záměry. Jistě, s bolestí a hrůzou, ale stále v plné úctě před Bohem a jeho rozhodnutími.

Satan se pokouší zlomit tuto osobnost dál. Bolestivá nemoc Jóba obere o poslední síly, je zubožený a ponížený, jeho tělo je poseto vředy. Přátelé jednají zpočátku dobře. Dokážou s trpícím smysluplně mlčet a jejich mlčení je obydleno lidskostí, sounáležitostí. Pokoušejí se přijít na kloub duchovní zkoušce svého bližního. Ale pak jim vstoupí na mysl myšlenka, že Jób zřejmě má tajný hřích, že se provinil. Podle dobových konvencí jsou přesvědčeni, že každý hřích, i skrytý, způsobuje viníkovi bolest. Nedovedou pochopit, že by mohla nastat situace, kdy by byl trestán někdo nevinný.

Tento rozměr Jóbovy zkoušky nedokáže chápat ani vlastní manželka. Dokonce chce, aby zlořečil Bohu, který snad zkrátí jeho utrpení. Myslí to se svým mužem dobře. Když vidí, jak už je jeho situace krutá a neúnosná, přeje mu v zoufalství, aby už raději nastala osvobozující smrt. „Bůh už od tebe nic neočekává, zemři!“ vyzývá ho nakonec. Zdá se, jako by trpitele vybízela k jakési sebevraždě. Nenavádí ho přímo, touží spíše podvědomě, aby manželova nesnesitelná bolest skončila. Zkouška vrcholí, muž bolesti obstál v Božích očích, Satan prohrává. Bolest a strasti Bůh svému věrnému mnohonásobně vynahradí. Pozvedá ho z existenciálního dna, vrací mu plné zdraví, rodinu i majetek. Bůh uznává Jóbovu nevinu, ospravedlňuje našeho hrdinu, projevuje se jako zastánce a vykupitel.

Jóbovský příběh je silný a mnohovrstevnatý, obsahuje více rovin a při jeho výkladu se vynořuje řada otázek. Jaký charakter mělo hrdinovo pozdější pochybování o Bohu, jeho vnitřní a zásadní vzpoura? Co znamenal jeho odvrat od Boha a jak proběhl? Co se v tomto starozákonním trpiteli odehrávalo? Chtěl Jób opustit „zastaralou“ víru svých předků a vykročit k nové, živé a skutečnější víře? Vykročit do neznáma bývá vždy riskantní, propastem se nevyhneme. Víra se utvářela po staletí, má svoji hodnotu, ale stejně je potřeba z ní vykročit, prolomit okruh ustálených a již obsahově poněkud vyprázdněných konvencí. Jób tedy vykročí do neznáma. Hledá nového Boha. Opouští Boha původních představ. Vnímáme zde etický rozměr, kterým je hledání spravedlnosti. Na pozadí tohoto hledání vidíme základní souboj mezi dobrem a zlem, s nímž se setkává každý z nás.

Jsme omezeni postmoderními přístupy

Dnešní postmoderní přístup cítí rozpad jóbovských hodnot. Jeho ledovec praskl, pevniny se rozestoupily. Jsme i nyní schopni vžít se do hlubin Jóbovy niterné tragédie? Dokážeme procítit její velikost? Hovoří k nám jeho mytické propasti? Jsme s to mít vhled i opačným směrem, k okamžikům, kdy prožíval a plnými doušky pil živou vodu nekonečné milosti a nepředstavitelné Boží lásky?

Domnívám se, že můžeme odpovědět: Ano. I v současnosti umíme tyto polohy akceptovat, porozumět jim, protože v nás všech probíhá kus jóbovského zápasu. Každý z nás je polovičním nebo třetinovým Jóbem. Stejně jako on se musíme stavět k životním zkouškám čelem, nemůžeme je zásadně odmítat. Vzpomeňme na podobenství s hřivnami, někdo z nás obdrží dvě, jiný deset a další jen jedinou. Podobně přichází i jóbovské utrpení jako jistý druh hřivny, s níž se musíme existenciálně vyrovnat. Zlo není svébytné. Nemá svou vlastní podstatu, zlo je nedostatek dobra. Zlo není substance, je to partner, který se nakonec musí podrobit Bohu. Zlo má mnoho rukou a nohou – ale ne vlastních.

Co je víra, co je základní životní statut? To, že se člověk stává nezávislým na tradici víry, odpoutá se od ní a postoupí dál. Dosáhne toho, aby nelpěl na uznávaných tradicích, které jsou spojené s „kódem“ doby, aby k nim našel svobodný odstup a podařil se mu bolestný průnik k bytí, skrze odvržení vlastnění. I Boha a víru máme totiž sklon vlastnit, ačkoliv si to ani neuvědomujeme. Příběh našeho hrdiny nám říká, že pouze skrze ztrátu a ztráty dochází ke zhodnocení vlastního duchovního života. Bůh nás ve své mnohotvárnosti provádí mnohým a postupně odhalujeme další a další dimenze a vrstvy skutečnosti. Dostaneme se někdy i na dno, protrpíme zkoušky, ale stejně se nás spravedlivý Bůh nakonec zastane.

Opustit své omezené chápání víry

Zkouška a utrpení přitom nemusí souviset s trestem za tajnou vinu, ale přináší specifická pozitiva, hlubší vhled, příliv sil a vizí. Filosof Ernest Bloch v knize Princip naděje mluví o tom, že Jób podnikl „Exodus aus Jahwe“, tedy „exodus z Hospodina“. Opustil „starou víru“, tradiční zvěst, která počítala s aritmetikou trestu a odměny. Jób je novým, „vnitřním exodem“. Sebe musel opustit, svou víru, jako když odkládáme oděv, ze kterého jsme už vyrostli. My všichni bychom měli svobodně a plně vyjít ze svých opor a vykročit do neznáma. Znamená to opustit omezeně chápaného Boha staré víry a pokročit duchovně dál, a tedy blíže ke skutečnému Bohu, který je Vykupitelem. V něho Jób věří, v jeho nevyzpytatelnou prozřetelnost. A stejně jako Jób, každá lidská bytost, která je očištěna vlastním duchovním zápasem, končí v náručí svého milovaného Boha a ochutnává ze živých doušků jeho nepostižitelné a nevýslovné milosti.

Bohumil Ždichynec: Hledejme v sobě, co bude dál...

Moderní věda a technologie způsobily na přelomu 2. a 3. tisíciletí novodobé historie lidstva obrovský evoluční skok, na který ve svých genech není moderní člověk biologicky připraven. Takto jsme vstoupili do třetího tisíciletí a jen obtížně si dokážeme představit jeho konec.

Co bude pak? Řešením je úcta k životu. Svět je propojen neviditelnou, virtuální informační sítí, která se stává hybatelem materializovaného lidského chování, ale nezničí ji sám člověk?

Zatím přesně nevíme, kde leží hranice, za kterou už nelze v růstu civilizace jít. Když Karel Čapek uvedl do světa slovo robot, asi netušil jeho nedozírný význam pro budoucnost lidstva. Stalo se tak ve hře R. U. R., napsané v roce 1920. Rozvoj technologií přímého rozhraní mozek – stroj (BCI, brain-computer interface) patří k nejdynamičtějším směrům moderní vědy a techniky. Kupříkladu motoricky hendikepovaným lidem umožňuje překlenout klasické techniky ovládání počítače, které jsou založeny na svalové aktivitě rukou nad klávesnicí a myší.

Prostor nevědomí je tajemstvím bytí, ve stavu zrodu. Lidské vědomí je obsahem závislé na neuromechanismech mozku, jež jsou v podstatě nevědomé. Nevědomí si nechává pro sebe informace jen do té doby, kdy vědomě zaznamenáme něco už známého. V tom okamžiku z nevědomí do vědomí proudí informace, které s daným podnětem nějak souvisí. Většinou je jich tolik, že si je nemáme šanci vědomě uvědomit a tak z nich vybereme jen určitou část, se kterou naše vědomí disponuje. Mozek zpracovává vjemy hlavně symbolicky a poznání prostřednictvím emocí hraje významnou úlohu v rozvoji mozkových funkcí.

Vnést zkušenost do vědomí znamená uvědomit si ji a prožít ji. Tím docházíme k sebepoznání. Využití představivosti, imaginace, je pramenem přirozených tvůrčích sil. Má uzdravující vliv na duši, dochází-li během ní k dialogu mezi člověkem a jeho nevědomím. Celostní pojetí lidské existence není něčím, co je dáno a priori samo o sobě, je to vždy odpověď na výzvu. Opět to ticho visící tíživě a hmatatelně nad pozemskou krajinou, z něhož nyní zaznívá čísi „fotogenický“ hlas. A srdce se ptá: „Lze myslet na život, na který nemáme čas?“

Staré latinské přísloví praví: „Beata est vita conveniens naturae suae“ – Šťastný je život shodující se s vlastní přirozeností. Technokratickou civilizací zbavováni tíže ozvěny, přestanou posléze zpívat i ptáci. Ti jsou posledními potomky dinosaurů na naší planetě, ale nejsou svým zpěvem náhodou také prvními básníky? Život je idea zhmotnělá do uměleckého díla. Hledejme v sobě, co bude dál.

Olga Nytrová: Jeremjáš – Zašeptání spásné bolesti

Tento prorok je nazýván poslem soudu – ohlašoval totiž pád Jeruzaléma, „Hierosolyma est perdita“, konec vlády Davidovců. Velká šance bude zmařena. Jeho současníci nechtějí mít oči k vidění a uši ke slyšení. Varování se nijak netklo jejich srdcí. Zůstali lhostejní. Hlas slyšen nebyl, katastrofa se dostavila.

Pro Jeremjáše to bylo kruté. Musel unést vizi katastrofy, jeho varování narazila na hluché uši. Národ jím pohrdal. Prorok byl v jejich očích zrádce. Muž, který rozdupal jejich národní a náboženskou sebejistotu. Jeremjáš věděl, co to znamená ohrožení malého národa „velkým bratrem“. Musel však jednat v intencích Boží vůle. Bez ohledu na následky. Krutá statečnost. Hrdinství? Víc! Spíše umělec Božích zámyslů a plánů. V tíživě vypjatých chvílích našeho traumatického času. Ostatně každý umělec – dramatik bývá „hlasem volajícího na poušti“, vyslovuje úzkosti doby, varuje. Tak i Jeremjáš varoval před peklem, které pohlcovalo jeho společnost. Prorok s vnitřní hrůzou pozoroval, jak se víra jeho lidu mění v sulc laciných věření. Je osamělý a posmívaný. Drží se ale Božího slova. Nepouští se Božích slibů.

Jaké je to zapomenout na své ego, odložit své já stranou? Vzpomeňme na lidického faráře, který šel dobrovolně na smrt se svými farníky. Kdyby to neudělal, ztratila by jeho víra výsostnou věrohodnost. Jeremjášovskou ochotu k oběti ilustroval svým životem i polský farář v koncentračním táboře, který byl ochoten zemřít místo otce několika dětí. Kdo je lev i beránek? Nemnozí. Ten, kdo sestoupí do nejhlubší propasti, ten kdo vystoupí na nejstrmější vrchol. Prorok se, společně se svým lidem, ocitl uprostřed mocenského zápasu mezi Egyptem a Babylonem, Jeremjáš zná však jinou moc. Moc věrnosti a sílu utrpení. Jak blízko byl pokušení rezignovat na svůj zápas a zlořečit Bohu. Přál si žít ve společenství s druhými, ale musel žít jako vyvrženec.

Starozákonní učenec Claus Westerman uvádí: „Na konci božího díla s naším světem a s lidmi je čin božího syna, který byl člověkem a svým utrpením přinesl vykoupení, když vidíme cestu, která k tomuto cíli vedla.“ Kristus netrpěl proto, abychom také my trpěli, ani Jeremjáš. Svou bolestí vykupoval bezbožnou bezstarostnost. Jeremjášovské nářky v Bibli jsou srdcervoucí. Je v nich nesnesitelná lidská úzkost. Kámen by se ustrnul. Osamělost, izolovanost a opuštěnost. Nemá přízeň lidí, „vox populi“ zní jinak. Smysl jeho existence se podobá kameni, který ho vleče ke dnu. Znechucuje se mu být prorokem, ale proroctví plane jako hořící oheň v jeho nitru. Jeremjáš říká v klidu stále totéž, katastroficky pravdivě trvá na svém. Ani nařčení ze zbabělé zrady, ani uvržení do studny smrti, ani babylonská nabídka, ho nezviklají. Monotónně opakuje: svaté město padne.

Člověk se musí protrpět ke svému poslání a jít až na konec. Tak se proklestí k milosti, která se nad námi klene. Utrpení se tu prokazuje jako krystalizační proces, mimo nějž není spásy.

(Bohumil Ždichynec a Olga Nytrová: O hledání a nalézání. Praha: Bondy 2021. ISBN 978-80-88073-50-5