Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy - díl 7. Evropanská tyranie

30.01.2018 9:31

Už mnoho měsíců – a bylo to i jedním z témat letošní prezidentské volby - se vede místy odbornější, většinou však laická debata o přijetí nebo nepřijetí Eura a vstupu do tzv. „rychlejší“ Evropy, rozuměj do klubu domněle vyvolených, kteří rozhodují o těch ostatních, pomalejších. Jednak jde na první pohled o iluzi, mizerně zakrývající skutečnost, že tento klub má být jen skupinou zemí odkývávajících velmocenská rozhodnutí Německa, možná občas i Francie.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy - díl 7. Evropanská tyranie
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Na tom, že jde jen o statisty, se nic nemění. Jen budou z německých a francouzských tlampačů krmeni lichotkami, nikoli zasypáváni výčitkami a denunciacemi. To je jeden vážný argument: naše případná účast v onom klubu je jen vábnička a alibi pro hegemony z Paříže, ale především z Berlína. Tzv. dvourychlostní Evropa nejen neprohlubuje evropskou demokracii a nezvyšuje její efektivitu, naopak zužuje výkonné a rozhodovací možnosti a kompetence menších či nově přijímaných zemí. Z druhé strany naopak zní naivní slova o společném evropském prostoru nejen ve smyslu ekonomickém, ale i kulturním, duchovním, ale i třeba obranném a bezpečnostním. Přinejmenším poslední dvě adjektiva se na pozadí migrační reality jeví být hodně cynickým výsměchem.

Opět slyšíme šermovat frázoidními floskulemi o euroskepticích, europesimistech, dokonce euro-odpůrcích: ve smyslu „nepřátelích společného dobra“. Jsme strašeni „czexitem“ jako cestou do pekel. Přičemž druhá – euronadšenecká – skupina se nezdráhá využít i hodně průhledných lží (např. kterak brexit údajně poškodil britské hospodářství). Zapomíná se však, že euroskepse není totéž co euro-odpíračství či dokonce anti-evropanství. Je to postoj v zásadě proevropský, je sdílen často i pravicovým elektorátem, ale je to zároveň postoj racionalistický, proto jej sdílejí zpravidla lidé z profesí, kde jsou osobně odpovědni za své kroky, nejsou jen součástí nějakého stroje, řízeného kdovíkým a kdovíodkud. Není to postoj naivně-idealistický, nadšenecký, fandovský. Není to líbivá etiketa na konzervě neznámého, tedy možná i riskantního obsahu. Jenomže euronadšenci (dobře to bylo vidět na expremiéru Bohuslavu Sobotkovi) se – ke škodě vlastní věci – po celá léta nezabývají příliš vysvětlováním obsahu té konzervy, vyčerpávají svou rétoriku velebením oné nálepky. Čímž mnohdy dosahují pravého opaku a vyhánějí eurorealisty do tábora euroodpůrců, nebo prostě těch, kteří k evropské integraci zaujali rezervovaný, resp. lhostejný postoj, vyjádřený například nevysokou účastí ve volbách do Evropského parlamentu.

Proč tak obšírný obecný úvod? Protože společnou nemocí oné zmíněné diskuse o nové Evropě je nedostatek informací a relevantních argumentů, které jsou nahrazovány frázemi a hesly. A to, dlužno přiznat, zejména na straně těch, kdo plédovali kdysi například pro přijetí euroústavy a posléze Lisabonské smlouvy, což je víceméně táž euroústava, jen nalakovaná na růžovo a v otázce kompetencí členských zemí v některých směrech ještě přezíravější vůči menším nebo novějším členům Unie. Eurorealisté bývají vybaveni rozsáhlejším argumentačním aparátem. Většinou se nepouštějí do ideologických výkladů pojmu Evropa, nová Evropa, evropská identita atd. Spíše se vracejí do minulosti. Nedávné, i té dávnější, hledají tam, a často i nacházejí, srovnání, inspirace a příklady užitečné pro naši dnešní situaci.

Takovýmto historicko-filosofickým přístupem se vyznačuje v mnoha ohledech prorocká kniha Miloslava Bednáře s provokativním názvem Evropanská tyranie, kterou přesně před patnácti lety vydalo pražské Centrum pro politiku a ekonomiku. Chceme-li se kvalifikovaně zúčastnit diskuse o evropských tématech, nebo i jen získat mnoho poučných informací pro vlastní tvorbu hodnot, názorů a rozhodování, pak bychom tuto knihu neměli přehlédnout. Navzdory době svého vzniku, její základní poselství nikterak nezestárlo.

Bednářova kniha je souborem článků, referátů, statí a přednášek na téma evropské integrace, které napsal a jen zčásti publikoval za předcházejících 10 let. Je dobré si připomenout, že prof. Miloslav Bednář je vědeckým pracovníkem Akademie věd, přednáší na řadě fakult a píše monografie, mezi nimiž k nejdůležitějším patří České myšlení (vyšlo 1996) či Spravedlnost, demokracie a česká filosofie politiky (vyšlo 1998). Bednář byl také už od roku 2000 člen Koordinační rady Česko-německého diskusního fóra. Tedy instituce, která sice na nevládní, ale vysoce respektované úrovni stavěla mosty mezi českou a německou minulostí a přítomností. Je tedy Bednář kvalifikován nejen pro filosofii politiky a její českou podobu, což je asi v kostce vyjádřen jeho hlavní odborný zájem. Je také zasvěceným komentátorem specifické otázky česko-německých vztahů, které tvoří v rozhodování o nové Evropě – nejen u nás a nejen v Německu – velice důležitou součást.

Bednář si do podtitulu knihy Evropanská tyranie vetkl trojici pojmů: Česká státní idea, Evropská unie a demokratická civilizace. Kolem této trojice se také v tom či onom smyslu celá kniha točí. Protože Bednář není, jak už bylo zdůrazněno, autorem ideologickým, je filosofem politiky, klade klíčový důraz na historické kontexty, jejich zhodnocení a aplikaci pro naši současnou věc – úvahu nejen o nějakých aktuálně exekutivních nápadech, nýbrž o samém smyslu a podstatě, popř. možných formách evropské integrace. Sám o tom říká hned v úvodním textu:

„Je nezbytné, aby politicky zaměřená sdělení, nemají-li být pouhým oportunismem, vyrůstala z předem a průběžně dále promýšlené filosofie dějin a politiky, jako zkoumání lidské svobody v dějinách, svobody lidského života jako života v alternativách. Dějiny jsou v první řadě neustálým vždy překvapujícím odkrýváním nesamozřejmosti údajně daného, domněle neměnitelného a samozřejmého smyslu. Dějiny se proto dějí cestou nesamozřejmých zvratů, mezních událostí, kde se domněle samozřejmý provoz, poklidné fungování individuálního a institucionálního obstarávání a zajišťování životního běhu vždy nakonec ukáže hlavně jako cesta k nesamozřejmým rozhodnutím, kde se lidská svoboda projevuje jako to, čím ve skutečnosti vždy byla, je a bude. Jako volba mezi rezignujícím, nakonec vždy zkázonosným přizpůsobením tzv. okolnostem či podmínkám a vědomým osvobozujícím a nové příležitosti a podmínky originálně vytvářejícím rizikem otevřenosti.“

Tato teze vedla euroskeptického politika Jana Zahradila k prohlášení: „Mnohá Bednářova tvrzení mohou působit v hlavním proudu proevropské propagandy velmi radikálně, právě to by však mělo vzbudit zvýšený zájem všech, kdo mají pokoru k dějinám a společenské evoluci. Nikdo z nás totiž neví, zda radikalismus dneška nebude hlavním proudem zítřka.“

Sám Bednář provokativnost titulu knihy Evropanská tyranie poctivě dešifruje a vysvětluje, čímž i vymezuje základní myšlenkový půdorys, na kterém je kniha postavena:

„Česká republika se stala součástí značně nedemokratického útvaru Evropské unie. Systém Evropské unie a jeho skutečné fungování odstraňuje ústavní svrchovanost, tedy státní suverenitu a samostatnost zejména menších členských států Evropské unie jako je Česká republika. Zavedení nedemokratického, občanům státu ne zcela odpovědného a na nich ve svobodných volbách závislého způsobu vládnutí, lze označit za tyranii. Takovým druhem tyranie je Evropská unie, která se neprávem dovolává demokratických tradic, jež se v Evropě zrodily a vyvíjely. Tyranie patří k úpadkovým formám evropské vlády. Smyslem evropských dějin je naopak demokracie, resp. mnoho podob demokratické vlády, k nimž postupně dospěly evropské národy a jejich státy. Evropská unie se netají pošetilým záměrem odstranit politický základ evropanství, jímž je demokratická rozmanitost Evropy, a místo něj zavést uniformní, nedemokratickou jednotu evropského superstátu. Tyranie, jíž se Evropská unie vyznačuje, nemá nic společného s evropskými demokratickými tradicemi a není tedy ve vlastním smyslu evropská.“

Nejpřínosnější a naprosto nadčasová se Bednářova kniha jeví právě v pasážích historických, kde autor sleduje vznik a vývoj myšlenky, kterou dnes nazýváme „evropskou“. Tedy myšlenky nadnárodního uspořádání územních, etnických, ale i ekonomických či kulturních celků v širším společenství. Bednář při této dějinné exkursi má neustále v popředí motto, které jako červená nit prochází historií evropské integrace, a to je „jednota v rozmanitosti“. Původ tohoto filosofického východiska nachází na přelomu 10. a 11. století u pražského biskupa Vojtěcha Slavníkovce, jemuž Bednář právem připisuje prvenství v prosazování evropské myšlenky v politické praxi. A samozřejmě první československý president Tomáš Garrigue Masaryk je pro Miloslava Bednáře jakýmsi ideovým refrénem, k němuž se v knize mnohokrát vrací pro inspiraci a k jehož filosofickému i prakticky politickému odkazu se vztahuje. Masaryk je zde Bednářovi východiskem, hlediskem i klíčem k porozumění. Bednář porovnává masarykovská myšlenková východiska se současnou realitou Evropské unie a z tohoto srovnání mu vychází nepříliš optimistický závěr:

„Středoevropská vize Masarykova pojetí československého rekonstrukčního ohniska poválečné Evropy, navázala na Palackého pojímání přirozené jednoty národnosti a mezinárodnosti za výslovné polemiky s povrchním, násilně centralizujícím liberalismem a kosmopolitismem. Zároveň zde Masaryk stěžejním způsobem uplatňuje své pojetí náboženské demokracie jako duchovně založené koncepce rozmanitosti v jednotě na problém evropské identity a integrity. Podle Masaryka není rozdíl mezi národností a mezinárodností, když této věci dobře rozumíme. Jestliže se mezinárodnost pojímá ve starém smyslu jako kosmopolitismus a liberalismus, pak je odpor mezi mezinárodností a národností. Ale my všichni mezinárodnosti rozumíme jako organizaci svéprávných národů, a proto pro nás není rozdílu. Mezinárodnost, Evropa, lidstvo není něco nad národy. Mezi mezinárodností a národností není a nemůže být rozdílu. Lidstvo spěje dvojím směrem. Národním i mezinárodním. Tím okamžikem, kdy se národy osvobozují, také lidstvo přibližuje se k svému sjednocení. My nespějeme k boji jednoho proti druhému, nýbrž k smíru a jednotě všech národů. Avšak jednotu člověčenstva chceme dosáhnout přirozeným, mírným organizováním národů. Nikoli, aby jeden národ panoval nad druhým. Národní princip vyjadřuje národní rovnoprávnost. To znamená, že národní individualita malých národů musí býti uznána vedle individuality národů velkých. Kulturní individualita uvědomělých národů je rovnoprávná.“

Potud slibně vyhlížející teorie. Jaká je však praxe?

„Z hlediska nedávno obnovené svobodné české státnosti členství v Evropské unii závažně omezuje státní svrchovanost. Tradice státnosti předmnichovské Československé republiky, na kterou by Česká republika podle preambule své Ústavy měla navazovat, je neodmyslitelná od nyní opět aktuálního Masarykova pojetí demokratické jednotné Evropy. To vychází z tisíciletého vývoje značné odlišnosti evropských národů a států. Proto stojí na zásadě rovnosti svobody a nezávislosti individuálních státních celků bez ohledu na jejich velikost jako na rozhodujícím principu demokraticky založené evropské jednoty. V Evropě běží o to uvést harmonii mezi silami centralizačními a autonomizačními. V této harmonii spočívá jednotnost a jednota Evropy. Ale jednota není jednotvárnost. Evropa je dána rozmanitostí etnologickou a kulturní. Evropa se k této rozmanitosti tisíciletími vyvinula, a proto její jednotnost musí být organizována jednak podle principu historického, ale vedle něho podle daných přirozených růzností národnostních a jiných.

Evropská unie se od základní charakteristiky české i československé státní ideje a výchozího rámce moderních evropských, resp. euroamerických demokracií podstatně odlišuje.

Za prvé. Evropské unii chybí věrohodný filozoficko-politický a obecně kulturní evropský základ srovnatelný jak s českou státní ideou, tak s filozoficko-náboženským základem tradičních moderních demokracií. Místo toho se Evropská unie zakládá na povrchní ideologické směsici vyrůstající z centralistického ekonomického dirigismu, vyrůstající z krátkozraké materialistické víry v samospasitelnou autoritu institucí bez skutečného demokratického mandátu. K této federalistické evropanské ideologii rovněž patří nekritická, a proto úpadková víra, že takto lze Evropu uchránit před válečnou katastrofou. Je příznačné, že pro ideologickou dogmatičnost není Evropská unie s to porozumět hrozivému mementu válečného postkomunistického Balkánu, u jehož zrodu stála nekompetentnost zejména německé unijní politiky.

Za druhé. Pro Evropskou unii je charakteristické, že svou převažující ideologií a jí odpovídající politikou nedostatečně reflektuje a mnohem spíše soustavně popírá evidentní a podstatnou soupatřičnost národního, občanského a mezinárodního principu demokratické civilizace. Přesněji řečeno, Evropská unie se vyznačuje zřetelným ideologickým dogmatismem, který soustavně odmítá brát v úvahu základní neodmyslitelnou podmíněnost demokratické mezinárodnosti, národně občanským principem ústavní svrchovanosti demokratických států. Tím ale v zásadě podkopává principy základních občanských práv a svobod, jež může zaručit pouze demokratická ústavní svrchovanost států a mezinárodní právní řád, který z takových ústavních svrchovaností přirozeně vyrůstá. Nepřirozená povaha tohoto charakterového rysu unijní ideologie se zpětně projevuje tak, že zejména němečtí a francouzští politici chvílemi nedokáží odlišit, kdy mluví o Evropské unii a kdy o Francii nebo Německu.

Za třetí. Evropská unie stojí na naivní, svou povahou nesmírně kontraproduktivní ideologické víře v ekonomický determinismus, jako klíčový hybný prvek evropanské unijní politiky. Takové stanovisko je v zásadním rozporu jak s českou státní ideou, tak se samotnými základy evropské civilizace. Je to právě evropanství, jež vyrůstá z ověřitelného lidského zjištění, že svoboda a s ní spjatá lidská důstojnost nejsou žádným prodloužením fungující ekonomické organizace, nýbrž od ní zásadně odlišnou a po každé nesamozřejmou lidskou možností. Přestože vyžaduje neustálé průběžné zajišťování úživných a obdobných životních nezbytností.“

Co tedy je Evropa a „evropanství“?

„Lze říci, že Evropa je přirozeným důsledkem vzniku evropanství jako vědomí zásadního rozdílu mezi nesamozřejmou mravní odpovědností svobody a s ní nevyhnutelně spjatým zodpovědně rozumovým uvažováním na jedné straně, a samozřejmou, nedotazovanou podřízeností soustavě cyklicky neměnných životních daností a s ní často spojené nezodpovědné libovůli na straně druhé. Evropanství je vědomí, pochopení a uskutečnění tohoto zásadního rozdílu v podobě zvoleného příklonu ke svobodě a zodpovědnosti. Evropanství je tak bytostně nesamozřejmým uskutečňováním vrcholné lidské možnosti a proto v zásadě opakovatelným, přestože vždy nesamozřejmým a jedinečným výkonem lidství.“

Největší handicapy unionizované Evropy viděl Bednář před patnácti lety v podstatě stejně, jako bychom je mohli (ovšemže ještě šířeji) formulovat dnes.

„Dosud zdaleka nezvládnutelný demokratický úpadek Evropské unie samotné, který zjevně pochází z již dotčeného úpadku filozoficko-mravního. Dokládají jej následující problémové okruhy. Absence vůdčího liberálněpolitického principu dělby, kontroly a rovnováhy mocí. Neprůhlednost v rozhodování v rámci struktury Evropské rady, Evropské komise a Evropského soudního dvora. Zjevná tendence omezit vliv menších členských států změnou vážených hlasů a ještě širším uplatněním způsobu volby kvalifikovanou většinou. Převažující vliv protekcionismu, korporativismu, zaopatřovacího státu a byrokratického dirigismu. Značný vliv korupce a významný rozsah špatného finančního hospodaření. Předpokládané dlouhodobě nepříznivé důsledky zavedení jednotné měny.“

Tady už je Miloslav Bednář rovnýma nohama na politické půdě. A logicky připomíná myšlenky prvního a dosud nejsoustavnějšího eurokriticky myslícího českého politika Václava Klause:

„Od vzniku České republiky do dneška (publikováno roku 2003, platí v neztenčené míře v roce 2018, pozn. pž) se stanovisko Václava Klause k evropské integraci a k Evropské unii zvláště v zásadě nemění. Klausův, v českých podmínkách, vzácně nepodlézavý a na Masarykovskou tradici evropského demokratického sjednocování výslovně navazující přístup k současné evropské integraci, je k realitě Evropské unie jak v obecných principech, tak konkrétních případech věcně kritický. Jako hlavní problém Evropské unie Klaus soustavně zdůrazňuje její neliberální a povážlivě málo demokratické rozhodující pojetí, které nebere v úvahu politickou a ekonomickou realitu Evropy a liberálně demokratický smysl moderního evropanství. To znamená, že česká demokratická a posléze totalitní zkušenost se v Klausově ostražitém postoji k Evropské unii projevuje v důrazu na svobodu, otevřenost a výměnu, dobrovolnou a spontánní činnost občanů. Proto výslovně odmítá centrálně řídící regulující systém Evropské unie jako závažnou brzdu a překážku evropské svobody a demokracie, která je v rozporu jak s českou demokratickou tradicí, tak se světovým politickým a hospodářským vývojem. Klaus rovněž zavrhuje velmocenskou strategii Evropské unie jako protiváhy Spojených států a Japonska a zdůrazňuje, že technický pokrok nepotřebuje ohromný kontinent organizovaný z jednoho místa, ale tvořivost, motivaci, otevřenost a odstraňování všech uměle vytvořených překážek, omezení a bariér.“

K tomu Bednář dodává:

„Srovnáme-li zmíněné Klausovy názory z počátku roku 1995 s dnešním stavem Evropské unie, je zřejmé, že tato organizace je pro Českou republiku mnohem méně přijatelná než před těmi lety. Ne proto, že by se Česká republika odvrátila od demokracie a svobodného trhu, ale protože si Evropská unie mezi tím značně oddemokratizovala a odliberalizovala. Jádrem Klausovy zásadní kritiky Evropské unie je otázka: Vzroste v Evropě svoboda a demokracie minimalizací úlohy jedné nepochybně opravdové a přirozené úrovně lidské organizace nazývané národní stát? Zvětšením vzdálenosti mezi individuálními občany a rozhodujícími orgány rozhodování se zřetelem na zákonodárnou a výkonnou moc, harmonizací, nebo unifikací a pravidel místo zachování konkurence různých pravidel a politik? Lze předpokládat, že odpověď na tyto tři základní otázky je oprávněně negativní. Klaus vychází z faktického přizpůsobení jím samotným výslovně odmítané dlouhodobě převažující evropanské demagogii, kdy se členství nebo nečlenství v Evropské unii vnucuje jako měřítko normality, standardu, příslušnosti a poslušnosti.“

Bednář nám tu tak přes propast let prožitých uvnitř EU nabízí mimo jiné i interpretaci dnešního Klausova volání po odchodu z ní. Je užitečné se k Bednářově knize vrátit, protože je i ukázkou toho, čemu se dnes už pomalu s pejorativním předznamenáním říká „konzervativní myšlení“: totiž držení se ověřených pravd a věrnost setrvale zastávaným idejím. Kolik takových filosofů či politiků dnes chodí mezi námi?

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Martin Červíček: Je příliš jednoduché o svobodu přijít, a velmi těžké je získat ji zpět

17:53 Martin Červíček: Je příliš jednoduché o svobodu přijít, a velmi těžké je získat ji zpět

Komentář na facebookovém profilu k uplynulému týdnu.