Na tom, že jde jen o statisty, se nic nemění. Jen budou z německých a francouzských tlampačů krmeni lichotkami, nikoli zasypáváni výčitkami a denunciacemi. To je jeden vážný argument: naše případná účast v onom klubu je jen vábnička a alibi pro hegemony z Paříže, ale především z Berlína. Tzv. dvourychlostní Evropa nejen neprohlubuje evropskou demokracii a nezvyšuje její efektivitu, naopak zužuje výkonné a rozhodovací možnosti a kompetence menších či nově přijímaných zemí. Z druhé strany naopak zní naivní slova o společném evropském prostoru nejen ve smyslu ekonomickém, ale i kulturním, duchovním, ale i třeba obranném a bezpečnostním. Přinejmenším poslední dvě adjektiva se na pozadí migrační reality jeví být hodně cynickým výsměchem.

Opět slyšíme šermovat frázoidními floskulemi o euroskepticích, europesimistech, dokonce euro-odpůrcích: ve smyslu „nepřátelích společného dobra“. Jsme strašeni „czexitem“ jako cestou do pekel. Přičemž druhá – euronadšenecká – skupina se nezdráhá využít i hodně průhledných lží (např. kterak brexit údajně poškodil britské hospodářství). Zapomíná se však, že euroskepse není totéž co euro-odpíračství či dokonce anti-evropanství. Je to postoj v zásadě proevropský, je sdílen často i pravicovým elektorátem, ale je to zároveň postoj racionalistický, proto jej sdílejí zpravidla lidé z profesí, kde jsou osobně odpovědni za své kroky, nejsou jen součástí nějakého stroje, řízeného kdovíkým a kdovíodkud. Není to postoj naivně-idealistický, nadšenecký, fandovský. Není to líbivá etiketa na konzervě neznámého, tedy možná i riskantního obsahu. Jenomže euronadšenci (dobře to bylo vidět na expremiéru Bohuslavu Sobotkovi) se – ke škodě vlastní věci – po celá léta nezabývají příliš vysvětlováním obsahu té konzervy, vyčerpávají svou rétoriku velebením oné nálepky. Čímž mnohdy dosahují pravého opaku a vyhánějí eurorealisty do tábora euroodpůrců, nebo prostě těch, kteří k evropské integraci zaujali rezervovaný, resp. lhostejný postoj, vyjádřený například nevysokou účastí ve volbách do Evropského parlamentu.

Proč tak obšírný obecný úvod? Protože společnou nemocí oné zmíněné diskuse o nové Evropě je nedostatek informací a relevantních argumentů, které jsou nahrazovány frázemi a hesly. A to, dlužno přiznat, zejména na straně těch, kdo plédovali kdysi například pro přijetí euroústavy a posléze Lisabonské smlouvy, což je víceméně táž euroústava, jen nalakovaná na růžovo a v otázce kompetencí členských zemí v některých směrech ještě přezíravější vůči menším nebo novějším členům Unie. Eurorealisté bývají vybaveni rozsáhlejším argumentačním aparátem. Většinou se nepouštějí do ideologických výkladů pojmu Evropa, nová Evropa, evropská identita atd. Spíše se vracejí do minulosti. Nedávné, i té dávnější, hledají tam, a často i nacházejí, srovnání, inspirace a příklady užitečné pro naši dnešní situaci.

Takovýmto historicko-filosofickým přístupem se vyznačuje v mnoha ohledech prorocká kniha Miloslava Bednáře s provokativním názvem Evropanská tyranie, kterou přesně před patnácti lety vydalo pražské Centrum pro politiku a ekonomiku. Chceme-li se kvalifikovaně zúčastnit diskuse o evropských tématech, nebo i jen získat mnoho poučných informací pro vlastní tvorbu hodnot, názorů a rozhodování, pak bychom tuto knihu neměli přehlédnout. Navzdory době svého vzniku, její základní poselství nikterak nezestárlo.

Bednářova kniha je souborem článků, referátů, statí a přednášek na téma evropské integrace, které napsal a jen zčásti publikoval za předcházejících 10 let. Je dobré si připomenout, že prof. Miloslav Bednář je vědeckým pracovníkem Akademie věd, přednáší na řadě fakult a píše monografie, mezi nimiž k nejdůležitějším patří České myšlení (vyšlo 1996) či Spravedlnost, demokracie a česká filosofie politiky (vyšlo 1998). Bednář byl také už od roku 2000 člen Koordinační rady Česko-německého diskusního fóra. Tedy instituce, která sice na nevládní, ale vysoce respektované úrovni stavěla mosty mezi českou a německou minulostí a přítomností. Je tedy Bednář kvalifikován nejen pro filosofii politiky a její českou podobu, což je asi v kostce vyjádřen jeho hlavní odborný zájem. Je také zasvěceným komentátorem specifické otázky česko-německých vztahů, které tvoří v rozhodování o nové Evropě – nejen u nás a nejen v Německu – velice důležitou součást.