Tedy ono pohyblivé souručenství lidí spjatých bezmeznou úctou ke světovému názoru Václava Havla, vyjádřenému právě oním bonmotem o „pravdě a lásce“, která musí zvítězit nad „lží a nenávistí“. Pojem „pravdoláskovníci“ je samozřejmě nikoli náhodou pociťován, zejména těmi, kdo jimi jsou, jako lehce hanlivý. Znamená totiž odvozenost vlastní osobnosti, názorů a ideálů od nějakého vzoru, zde někdejšího prezidenta. Nepůvodnost, stádnost, poslušnost ikoně, ať už je jakákoli – na tom nesejde.

Pojem „pražská kavárna“ je tedy vlastně o chlup něžnější, decentnější, bezpříznakovější. Jenže velice nespravedlivý. Většina z těch, kdo pojem „pražská kavárna“ užívá v automatické asociaci na množinu „pravdoláskovníků“, tím zároveň říká, že náš svět vezdejší je rozdělen vedví. Jedna část je ona „pražská kavárna“, zlatá klec tvořená a osídlená „hochy, co spolu mluví“ (toto poláčkovské označení vnesl do politické mluvy pro změnu Miroslav Macek, pokud byste si již nevzpomněli), nu a druhá část, patrně ta větší, je zbytek světa vně „pražské kavárny“. A v tom je právě ta dějinná nespravedlnost. Povím hned proč.

Nejprve se ale vraťme do časů, které tak pěkně popsal někdejší prokurista od Borového Julius Firt v knížce Knihy a osudy nebo – mnohem obsáhleji – bohémský nakladatel Otakar Štorch-Marien v memoárové trilogii Sladko je žít, Ohňostroj a Tma a co bylo potom. Pro kulturní život první republiky, jejíž atmosféra překypovala kulturou, zejména literaturou a malířstvím, byla právě pražská kavárna životně důležitým prostorem, kde se setkávali, přátelili i přeli umělci „spříznění volbou“. Nejen volbou řemesla – literatury, výtvarného umění, hudby, divadla, ale často také volbou nějakého jednotícího ukazatele. Příkladně v pražské kavárně Union (tam, co je dnes modernistická krychle České spořitelny místo bývalého Albatrosu na rohu Perštýna) se potkávali autoři, mající něco společného s Borovým (sídlil dvě stě metrů ve směru k řece, na Národní) a Štorch-Marienovým Aventinem (sídlilo sto metrů ve směru od řeky v Purkyňovce). Bratři Čapkové, Závada, Mahen, Mathesius, Hoffmeister a mnoho dalších. V další pražské kavárně Arco u Masarykova nádraží se zase scházela pražská židovská literární enkláva – Brod, Kisch, nepravidelně též Kafka. Důvod je opět nejspíše geografický – do Josefova je odtud pár minut pěší chůze. A tak by se dalo pokračovat.  Louvre na Národní třídě býval druhým domovem Eduarda Vojana (pravda, je odtud pár kroků do Zlaté kapličky), ale také třeba Františka Langra (Borový je přes ulici) či Jana Zrzavého (do Mánesa co by kamenem dohodil) atd. Zkrátka a dobře: pražská kavárna, ať už na jakékoli adrese, hostila ve svých časech (a mohla to být léta desátá až třicátá, šedesátá či osmdesátá) výkvět českého umění. Zdejší stoly a židle pamatují lokty a zadky všech velkých mistrů, na nichž stojí budova české kultury.