Před půlstoletím, 27. - 29. června 1967, se konal v Praze IV. sjezd Svazu československých spisovatelů, v čítankách bývá právem připomínán jako zlomový okamžik tzv. obrodného procesu v tehdejší československé společnosti. Bohužel se však zdá, že se toto datum odstěhovalo natrvalo právě jen do těch čítanek. Proč? Důvod je prostý. Když se pustíte do studia faktů, přečtete si příspěvky z toho sjezdu (vyšly tehdy i knižně), zjistíte, že nemile mnoho z toho, co zaznělo, neplatilo jen pro časy tamní, nýbrž téměř beze změny lze esenci vět, podstatných pro vystižení nemoci naší tehdejší republiky, aplikovat i na okamžiky dnešní.

Hlavním refrénem sjezdu byla definice svobody. Tvůrčí, umělecké, ale především lidské, občanské. Společnost stála na rozhraní věků. Uzavíral se pomalu minulý svět, vyznačující se radikální restrikcí svobod, a hledala se přijatelná a efektivní forma dosažení oněch svobod zpět, aniž by se nutně muselo zbořit vše, co bylo uskutečněno, jen lidským přičiněním a systémovými chybami hypertrofovalo v režim nepřátelský člověku. Jak už dnes víme, toto snažení bylo na dalších dvacet let marné. Nicméně doklady o něm nyní leží před námi, co tiší svědkové křičící nahlas to podstatné o tom, co žijeme i my zde dnes.

Režim vzešlý z listopadu 1989 přinesl naší generaci neznámou míru svobod, jichž jsme užívali, jistě s chybami, omyly a přešlapy, zhruba jednu dekádu. Po ní souběžně zanikaly nové svobody a vracely se staronové nesvobody. Jistě, že na tom měl podíl vývoj v celé Evropě, která začala spět mílovými kroky k jakési formě čirého byrokratického pseudosocialismu (či spíše korporátního zájmového prospěchářství direktivně uplatňovaného bez ohledu na to, jak velké a pro koho bude nést negativní důsledky). Nicméně my sami jsme se nebránili, nebo jen nedostatečně. Od okamžiku, kdy jsme (přičiněním ODS, strany, která předtím obelhávala své voliče slibem, že tomu zabrání) přijali tzv. Lisabonskou smlouvu, de facto předání všech podstatných pravomocí do rukou nadnárodní, nikým nevolené samozvané úřední moci, nejsme v mnoha směrech suverénním státem, natož státem demokratickým. Hra na demokracii, kterou tu před každými volbami hrajeme, má povahu šidítka a mocenského alibi zároveň:Teď přece máte, co jste chtěli!

A k tomu se přidává stále rostoucí cenzurní aktivita, sestavování seznamů vnitřních nepřátel, snahy o likvidaci nepohodlných médií. To už není jen bruselská direktiva, to je dílo našich lidí, námi zvolených a zneužívajících naši důvěru.

Optikou dnešní zkušenosti se vyplatí číst dokumenty půlstoletí staré, ale žhavé až bolestivě. Pro připomínku onoho někdejšího pokusu o boj za lidské a občanské, nejen umělecké svobody, si dovolím vám předložit několik úryvků z referátu asi klíčového. Šlo o příspěvek Ludvíka Vaculíka, který zazněl 2. den jednání, 28. června 1967. Myslím, že nepotřebuje dalšího komentáře.