Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 32 – Svoboda je jen tam, kde se o ní nemusí mluvit | ParlamentniListy.cz

Před půlstoletím, 27. - 29. června 1967, se konal v Praze IV. sjezd Svazu československých spisovatelů, v čítankách bývá právem připomínán jako zlomový okamžik tzv. obrodného procesu v tehdejší československé společnosti. Bohužel se však zdá, že se toto datum odstěhovalo natrvalo právě jen do těch čítanek. Proč? Důvod je prostý. Když se pustíte do studia faktů, přečtete si příspěvky z toho sjezdu (vyšly tehdy i knižně), zjistíte, že nemile mnoho z toho, co zaznělo, neplatilo jen pro časy tamní, nýbrž téměř beze změny lze esenci vět, podstatných pro vystižení nemoci naší tehdejší republiky, aplikovat i na okamžiky dnešní.

Hlavním refrénem sjezdu byla definice svobody. Tvůrčí, umělecké, ale především lidské, občanské. Společnost stála na rozhraní věků. Uzavíral se pomalu minulý svět, vyznačující se radikální restrikcí svobod, a hledala se přijatelná a efektivní forma dosažení oněch svobod zpět, aniž by se nutně muselo zbořit vše, co bylo uskutečněno, jen lidským přičiněním a systémovými chybami hypertrofovalo v režim nepřátelský člověku. Jak už dnes víme, toto snažení bylo na dalších dvacet let marné. Nicméně doklady o něm nyní leží před námi, co tiší svědkové křičící nahlas to podstatné o tom, co žijeme i my zde dnes.

Režim vzešlý z listopadu 1989 přinesl naší generaci neznámou míru svobod, jichž jsme užívali, jistě s chybami, omyly a přešlapy, zhruba jednu dekádu. Po ní souběžně zanikaly nové svobody a vracely se staronové nesvobody. Jistě, že na tom měl podíl vývoj v celé Evropě, která začala spět mílovými kroky k jakési formě čirého byrokratického pseudosocialismu (či spíše korporátního zájmového prospěchářství direktivně uplatňovaného bez ohledu na to, jak velké a pro koho bude nést negativní důsledky). Nicméně my sami jsme se nebránili, nebo jen nedostatečně. Od okamžiku, kdy jsme (přičiněním ODS, strany, která předtím obelhávala své voliče slibem, že tomu zabrání) přijali tzv. Lisabonskou smlouvu, de facto předání všech podstatných pravomocí do rukou nadnárodní, nikým nevolené samozvané úřední moci, nejsme v mnoha směrech suverénním státem, natož státem demokratickým. Hra na demokracii, kterou tu před každými volbami hrajeme, má povahu šidítka a mocenského alibi zároveň:Teď přece máte, co jste chtěli!

A k tomu se přidává stále rostoucí cenzurní aktivita, sestavování seznamů vnitřních nepřátel, snahy o likvidaci nepohodlných médií. To už není jen bruselská direktiva, to je dílo našich lidí, námi zvolených a zneužívajících naši důvěru.

Optikou dnešní zkušenosti se vyplatí číst dokumenty půlstoletí staré, ale žhavé až bolestivě. Pro připomínku onoho někdejšího pokusu o boj za lidské a občanské, nejen umělecké svobody, si dovolím vám předložit několik úryvků z referátu asi klíčového. Šlo o příspěvek Ludvíka Vaculíka, který zazněl 2. den jednání, 28. června 1967. Myslím, že nepotřebuje dalšího komentáře.

„Občan, to bylo kdysi slavné, revoluční slovo. Označovalo člověka, nad nímž se nemohlo nekontrolovaně panovat, jemuž bylo možno pouze šikovně vládnout, aby měl dojem, že si vládne téměř sám. Dosáhnout u ovládaných takového dojmu bývalo cílem náročné pracovní specializace, která se jmenuje politika.

Zdá se, že moc má své nezrušitelné zákonitosti vývoje a chování, ať ji vykonává kdokoli. Moc je zvláštní lidské fenomenon dané tím, že už v lesním houfu musí někdo poroučet a že i ve společnosti samých šlechetných duchů musí kdosi shrnout poznatky z diskuse a formulovat nutnost. Moc je specificky lidská situace. Postihuje vládnoucí i ovládané a obé ohrožuje na zdraví. Tisíciletá zkušenost s mocí vedla lidstvo k tomu, že se snažilo určit jakási provozní pravidla. Je to onen systém formální demokracie se zpětnými vazbami, kontrolními vypínači a limitními termíny... Ta pravidla však sama o sobě nejsou ani kapitalistická ani socialistická, neurčují co dělat, nýbrž jak docházet k rozhodnutí o tom, co dělat. Je to humánní vynález, jenž v podstatě ztěžuje vládnutí. Nadržuje ovládaným, ale také, když vláda padne, zachraňuje ji před zastřelením. Zachovávání takového formálního systému demokracie nepřináší příliš pevné vlády, přináší jen přesvědčení, že příští vláda může být lepší. Vláda tedy padá, ale občan je obnoven. Naopak kde vláda pořád a dlouho stojí, padá občan. Kam padá? Nevyhovím nepřátelům a neřeknu, že občan padá na popravišti. To jen několik desítek nebo několik set občanů.

I přátelé však vědí, že to stačí, neboť pak následuje pád třeba celého národa do strachu, politické netečnosti a občanské rezignace, do nicotných denních starostí a malých přání, do závislosti na čím dál menších pánech, zkrátka do poddanství nového a nebývalého typu. Myslím, že už u nás není občanů.

Mluvím zde jako občan státu, jehož se nikdy nechci vzdát, v němž však nemohu spokojeně žít.… Já se disciplinovaně stáhnu na občanské pole a budu mluvit pouze o vládě, jen kde toto slovo nebude výstižné, užiji označení "vládnoucí kruhy". Je to osvědčený starší termín, při zdánlivé neurčitosti přesnější, než může být mnohdy jiný. Odedávna označoval lidi, kteří fakticky vládli nezávisle na tom, jakou nominální funkci zastávali v demokratické kulise, lidi, jejichž moc plynula odjinud -- z bohatství, z vlivné přízně, z monopolu výroby či služby, z držení zbraní atd. Je v tom obsažena i vláda z uzavřených lóží, náhlá sdělení v noci po zvláštním kurýru, slyšet za tím i pár významných vět v předsálí a kuloárech a dohody udělané před vstupem na místo dohody i zákony odhlasované před vstupem do parlamentu…

A chci se vrátit k tomu, co si myslím o charakteru každé moci: že její vývoj a chování se řídí jejími vnitřními zákony… Prvním zákonem každé moci je, že chce být i nadále. Reprodukuje se ve stále přesnější podobě. Za druhé se stále homogenizuje, očišťuje od nesourodého, až každá její část je obrazem moci celé, až všecky části jsou navzájem zastupitelné, takže periferní buňka moci může prakticky nahradit centrum a také jednotlivé periferní buňky můžete navzájem prohodit a nic se nestane, aparát moci funguje nevýchylně, protože v podstatě má nereagovat na změnu prostředí, nadmořské výšky, složení populace ani nic jiného, respektive má reagovat vždy k stejnému: upravovat tato odlišná prostředí modelem. Moc se osamostatňuje, což je její zákonité chování, neuchází se už o ničí oporu, opírá se o sebe samu, centrum o periférii a naopak, mohou se na sebe stoprocentně spolehnout a také musejí, neboť tvoří kruh. Nikoho z něho nelze vyrazit a on také nikoho nevydá. Vnitřní nesoulady a provinění jsou také vnitřně likvidovány.

A přichází další fáze, kterou označuji jako dynastizaci. V příznivé chvíli svolává moc zákonodárné shromáždění a nechá si své nezávislé postavení vtělit do ústavního zákona. Cokoli od té doby činí, podle ústavy činí. A jelikož deset, dvacet, padesát let nikdy už nedá tento bod na pořad, a nikdo jiný jej podle ústavy na pořad ani dát nemůže, a nikdo také nemůže podle ústavy svolat jiné zákonodárné shromáždění, dochází ústavní cestou k založení dynastie. Je to dynastie historicky nového typu, neboť zachovává jednu významnou demokratickou zásadu: Kdo o to stojí, může se k ní přidat. Dynastie nemůže tedy vymřít po meči ani po přeslici.

Z našeho hlediska nejzajímavější je jeden vnitřní zákon moci, a to zcela určitý, v dějinách lidstva literaturou tisíckrát popsaný a vždy stejný způsob práce s lidmi. Moc dává přednost lidem, kteří jsou svým vnitřním ustrojením jako ona. Protože však je jich nedostatek, musí používat i lidí jiných, jež si pro svou potřebu upravuje: Pro službu moci se přirozeně hodí lidé bažící po moci, dále lidé samou povahou poslušní, lidé se špatným svědomím, lidé, jejichž touha po blahu, prospěchu a zisku si nedává morální podmínky. Upravit lze lidi mající strach a mnoho dětí, lidi dříve ponižované, kteří důvěřivě přijímají nabídku nové hrdosti, dále pak lidi od přírody hloupé…

Úprava lidí zná v podstatě několik starých prostředků. Tělesná i duševní pokušení, pohrůžka utrpením, uvádění do kompromitujících situací, používání udavačů, uvrhování člověka do neoprávněných podezření, jimž se brání demonstrací své loajality, uvrhávání člověka do rukou špatných lidí a pokrytecké zachraňování jej odtamtud. Zasévání obecné nedůvěry. Důvěra je kategorizována na důvěru první třídy, druhé třídy, třetí třídy -- a předpokládá se masa lidí bez důvěry...

I u nás proběhl popsaný výběr lidí podle hlediska použitelnosti mocí. Důvěru dostávali lidé poslušní, nečinící potíže, nekladoucí otázky, jež jsou nastoleny Z každého výběru vycházel nejlíp člověk co nejprůměrnější a z dějiště se poztráceli lidé složitější, lidé osobního půvabu, a zejména lidé, kteří pro své vlastnosti a práci bývali tichým a neoznačeným měřidlem obecné slušnosti, měrou veřejného svědomí. Z politického života pak zvlášť zmizely osobnosti nadané humorem a přicházejí se svými osobními myšlenkami. Ztratilo význam slovní spojení politik-myslitel, slovo představitel, zastánce, zní prázdně slovo hnutí, když se nic nehýbá.

Benjamin Klička ve svém díle "Divoška Jaja" napsal: "Pomni, člověče, že schopnost je drzost, jíž urazíš svého nadřízeného, a buď proto, možno-li, pitomější než v plotě kůl, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi…"

A teď považme, že se už po dvacet let nejúspěšněji prosazují lidé, kteří nemají nejmenší rezistenci proti všem demoralizujícím vlivům, jež produkuje moc. Uvažme dále, že lidé křehkého svědomí nenacházejí oporu ani dovolání u zákonů, oporu vládnoucí moci, které by je podle litery měly chránit. Podle litery totiž by se zdálo, že skutečně je u nás platný soubor práv a povinností, který "slouží tedy svobodnému, všestrannému rozvoji a uplatnění osobnosti občanů…“ (ústava čl. 19).

Často si v poslední době v ústavě čtu a došel jsem k názoru, že je to nedobře sestavené dílo, jež snad proto ztratilo autoritu u občanů i úřadů… Článek 28 říká: "V souladu se zájmy pracujícího lidu je všem občanům zaručena svoboda projevu ve všech oborech života společnosti, zejména také svoboda slova a tisku."

Domnívám se, že uvedené svobody samy sebou jsou v zájmu pracujícího lidu, proto tento slovní obrat považuju za nadbytečný, ba přímo matoucí, protože výklad toho, co je zájmem pracujícího lidu, je tak ponechán komukoli.

Vyložil jsem svůj názor na povahu, vývin a chování každé moci a snažil jsem se ukázat, že kontrolní mechanismy, které proti ní mají stát, selhávají, takže občan sám ztrácí k sobě úctu a také objektivně pozbývá statutu občana. Jestliže tento stav trvá tak dlouho, jak u nás už trvá, je pochopitelné, že se zapisuje do smýšlení mnoha lidí, do životní filosofie zvláště nejmladší generace, která studiem ani praktickou činností nepoznala, že existuje jakási kontinuita lidského trmácení za dokonalou demokracií. Kdyby tento stav trval i nadále (a kdyby současně proti němu nepracovaly přirozené obranné reakce lidí), změnil by se v příštím pokolení vlastně sám charakter našich národů. Místo rezistentního kulturního společenství vzniklo by jakési snadno ovladatelné obyvatelstvo, jemuž vládnout bylo by i pro cizince pravým požitkem…

Ale jsou opravdu pány všeho? A co tedy ponechávají v rukou jiných než svých? Nic? To tu nemusíme být! Ať to řeknou. Ať je zcela viditelné, že v podstatě hrstka lidí chce rozhodovat o bytí či nebytí všeho, o tom, co má být děláno, myšleno, cítěno…

Jako si nepřipadám příliš bezpečný v kulturně politické situaci, kterou vládnoucí moc zřejmě může hnát až do roztržky, tak si nepřipadám jistý ani jako občan mimo stěny tohoto státu, tedy mimo toto hřiště. Nic se mi neděje a nic se mi nestalo. To už se dnes přece jen nedělá. Mám být vděčný? Nechce se mi. Mám strach. Nevidím vlastně žádné pádné záruky... Náš parlament zřejmě dobře zná jednu právní zásadu: Nullum crimen sine lege -- není zločinu bez zákona. Uplatňuje ji tak, že vyrábí pro stát tolik zločinců, kolik chce...

Nevidím záruky. Jaké záruky? Nevím. Tady se zastavuji, protože jsem u toho posledního, u jedné veliké pochyby: zda samy vládnoucí kruhy, vláda a její jednotliví členové sami mají záruku svých občanských svobod, bez nichž nelze rozvíjet žádnou tvorbu, ani tvorbu politiky. Na tomto místě se má charakteristika vnitřních zákonitostí každé moci uzavírá a já mohu celkem jen odkázat na formulaci, jež byla řečena jinými - o mlýně, který semele někdy i ty, co jej roztáčeli.

Kultivované provedení toho, co je pro organizovaný chod státu jistě nezbytné, to je mírou skutečně dosaženého stupně kultury. Proto víc než o lepší kulturní politiku jde o kulturu politiky. Kde politika politiků je kulturní, tam se nemusí spisovatel, umělec, vědec ani inženýr vysilovat handrkováním o svá práva oborová, stavovská, sektorová, klubová, svazová, nemusí zdůrazňovat specifičnost své práce, nemusí vyvolávat averze ostatních občanů, dělníků, rolníků, úředníků, kteří mají právo na totéž co on, ale nenacházejí prostředky k protlačení svých myšlenek sítem cenzur, nemohou svůj smutek či svůj mravní patos přeložit a podat v uměleckém tvaru, v konstrukci a barvě, v aforismu či básni a hudební skladbě. Nekulturní politika, nikoli špatná kulturní politika, vyvolává ohniska bojů o svobodu a ještě je uražena, že se o tom pořád mluví, nechápe, že svoboda opravdu je jen tam, kde se o ní nemusí mluvit. Je uražena tím, co lidé vypovídají o tom, co vidí, ale místo aby změnila to, co lidé vidí, chce jim pořád vyměňovat oči. A zatím uniká do času to, co jediné je hodno všeho patosu všech, to je ten sen o vládě, která bude totožná s občanem, a o občanu, jenž si vládne téměř sám. Je uskutečnitelný ten sen?

A kdyby lidé vykonávající tuto moc - já je pro tuto chvíli odčarovávám od moci a dovolávám se jich jako jednotlivců se soukromým cítěním a myšlením - kdyby sem přišli a nám všem položili jednu otázku - zda ten sen je uskutečnitelný, museli by pokládat za projev naší dobré vůle a zároveň nejvyšší občanské loajality, kdyby odpověď byla: Nevím.“

Petr Žantovský