Nyní začala nová velká konference o klimatu v Paříži. Má tedy dohoda, ke které se nepřipojili největší producenti skleníkových plynů – Čína, Indie a USA, nějaký smysl? Vracíme se k textu klimatologa Radima Tolasze z letošního února – i nadále aktuálního.

Mezinárodní vyjednávání a dohody zpravidla těžce vznikají a v mnoha případech jsou i s těžkostmi dodržovány.  V oblasti životního prostředí můžeme z poslední doby zmínit dva příklady důležitých mezinárodních dohod. Jedna se týká ochrany ozónové vrstvy (Montrealský protokol) a druhá snižování emisí skleníkových plynů (Kjótský protokol). Montrealský protokol lze považovat za úspěšný. Úspěšnost Kjótského protokolu je velmi sporná.

Pravidla pro plnění

Své kořeny má v Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu (United Nations Framework Convention on Climate Change, UNFCCC) přijaté v roce 1992, která zcela jasně deklarovala svůj cíl – stabilizaci koncentrací skleníkových plynů v atmosféře na úrovni, která by předešla nebezpečnému narušení klimatického systému vlivem lidské činnosti.

To byl hlavní důvod, proč se část zemí v roce 1997 v japonském  Kjótu zavázala v pětiletém období 2008-2012 snížit své emise skleníkových plynů o 5,2 % v porovnání s rokem 1990.

Protokol začal platit více než sedm let po svém vzniku -16. února 2005. Pro jeho platnost byly totiž stanoveny dvě podmínky, které musely být splněny: Ratifikace alespoň 55 státy a ratifikace tolika státy Dodatku I (tedy průmyslově vyspělými zeměmi), aby jejich podíl na emisích všech států Dodatku I v roce 1990 činil alespoň 55 procent.