Stav má změnit nový návrh na rychlost vyvlastňování, dokonce doplněný o možnost rozhodnutí o vyvlastnění pozemku doručit vlastníkovi pomocí fikce doručení. Příprava stavby se má tím zkrátit o tři roky na „pouhých deset let“. Tak to alespoň hlásá současný ministr dopravy Kremlík, který návrh na změnu předkládá. To je možná dobré, ale, žel, naprosto nedostatečné řešení.

Pokud dokázali britští a francouzští stavaři v devadesátých letech minulého století troj-tubusový železniční tunel pod kanálem La Manche postavit za 6 let, pak si klademe otázky, proč by se obdobná stavba měla dnes v České republice realizovat dvakrát i vícekrát déle. Proč, když takové Španělsko dokáže stavět 120 kilometrů vysokorychlostních železnic ročně, proč se Česká republika nezmohla za třicet let ani na jeden metr a to i za situace, kdy vláda premiéra Klause již v roce 1994 o takové výstavbě rozhodla. Pánem staveb je ale český úředník a nezdá se, že by se za třicet let změnil v manažera. Obdobně si klademe otázky, jaký mají smysl plánované například tramvajové tratě v Praze v místech, jakým je Václavské náměstí či ulice Washingtonova, když v celé oblasti se potkávají tři linky metra. Dodatečné tratě budou stát miliardy korun a jejich využití bude sloužit jen velmi malé omezené skupince obyvatel a návštěvníků. A efektivnost takového projektu nikdo veřejně nedokládá. Proč se tyto prostředky raději nevkládají do projektů náhrady pražských dieselových autobusů, které jsou i přes všechny úpravy stále nejen neekologické, ale i hlučné. Připomínáme, že do škodlivých emisí musíme také počítat i hluk.

Opět jsme u toho, že se jeví, jako by se plánování dopravy ve státě i třeba v takové Praze stalo hračkou v rukách lidí, kteří za vynaložené výdaje nenesou žádnou odpovědnost a kde efektivita se neměří penězi a přínosem dopravní obslužnosti, ale mediálním účinkem. To ale se správou svěřeného majetku příliš nekoresponduje.