Tereza Spencerová: OSN mění Sýrii v ring otevřený všem

Americký ministr zahraničí John Kerry po teroristických útocích v Paříži na půdě US velvyslanectví ve francouzské metropoli prohlásil, že lednový masakr v redakci Charlie Hebdo byl jaksi pochopitelnější než nedávný masakr z pátku třináctého. „Je to cosi jiného, než to, co se stalo v Charlie Hebdo, a myslím, že to cítí každý,“ řekl šéf americké diplomacie. „Tehdy tam byl určitý konkrétní zájem a možná dokonce i legitimita v rámci… tedy ne legitimita, ale důvod, který můžete někomu přičíst a říci, OK, jsou kvůli tomuhle a tamtomu fakt naštvaní. Tento pátek to bylo ale úplně bez rozmyslu.“ Zkrátka, Francouzi – v rámci takřka neuvěřitelné ukázky umu americké diplomacie a dezorganizovanosti americké politiky – se od vůdce „svobodného světa“ dozvěděli, že první masakr letošního roku si vlastně zasloužili.

Nebyla to ale první americká facka Francii z posledních dnů. Paříž například navrhla „velkou koalici“ k boji proti Daeši, neboť podle ifrancouzského prezidenta Francoise Hollanda je na čase „odložit různosti“ a sjednotit se proti Islámskému státu. Hollande tím dal najevo, že nemá smysl vést několik paralelních „válek“ proti Daeši, ale Barack Obama mu z Filipín vzkázal, že by Rusko i se svou válkou v Sýrii mělo zůstat stranou „koaliční“ války pod vedením USA, samozřejmě pokud se plně nepodřídí americkému „lídrovství“. Ruské ústupky by se prý měly projevit například při vídeňských jednáních o Sýrii, kde USA očekávají „sblížení“ pozic, tedy ruskou rezignaci na své plány a akceptování plánů amerických. (Mimochodem, je pozoruhodné, že v rámci „Vídně“ se Obama shoduje s Bašárem Asadem, přinejmenším v tom, že oba odmítají plán osmnáctiměsíčního přechodného období, byť každý z jiného důvodu – USA dál odmítají demokratické principy a trvají na tom, že určí, kdo bude smět do voleb jít (a Asad to nebude), zatímco Asad volby neodmítá, ale pochybuje, že má smysl je pořádat v době, kdy vláda stále ještě nemá pod kontrolou celý stát. Zdůrazňuje, že nejprve je třeba porazit Daeš a další teroristy, a teprve potom razit nějaké politické řešení.)

Zpět k Francii. Po krachu plánu s „velkou koalicí“ se Francouzi navíc dozvěděli, že jejich nálety na pozice Daeše v Rakká – jakkoli z vojenského hlediska zbytečné, protože Daeš už Rakká dávno opustil – jsou vlastně možné jen díky tomu, že Barack Obama už do podobných náletů v uplynulém roce „hodně investoval“ a bez americké podpory by žádné francouzské nálety nebyly vůbec. Je kuriózní, že vedle zásluh za francouzské nálety si Bílý dům paradoxně přičítá i zásluhy za ruské nálety v Sýrii, přinejmenším tedy podle zpravodajství televize PBS, která (po roce války první) americké nálety na ropné cisterny Daeše dokládá záběry, na nichž je jasně vidět ruská azbuka (od 2:22 minuty):

Při takto pojaté „americké válce proti Islámskému státu“ pak – přinejmenším cynikům --dávají větší smysl slova Johna Kerryho, podle něhož USA budou s to „neutralizovat“ Daeš mnohem rychleji než Al Kajdu. Kerry tím fakticky připouští, že z hlediska Bílého domu byla Al Kajda „neutralizována“ se smrtí Usámy bin Ládina a její aktivní působení v Sýrii (pod hlavičkou Fronty al Nusrá) a v mnoha dalších zemích je… pod rozlišovací schopností. Samotný Daeš přitom vznikl odštěpením od Al Kajdy v Iráku (AQI), která bojovala proti americkým okupačním silám od roku 2003, a tak lze říci, že USA v nějaké formě proti Daeši bojují už přes dekádu. Nedávno odvolaný Obamův velitel neúspěšné „války proti Islámskému státu“ generál John Allen navíc tvrdí, že nynější Obamova válka bude trvat „generaci nebo i víc“, takže je Kerryho „urychlování“ – v současném přelomovém geopolitickém období -- vlastně jen dalším plácnutím do vody.

Není proto divu, že se po teroristických útocích v Paříži Francois Hollande obrátil k Rusku, shrnuje například Le Monde, který má takový vývoj za projev realismu. Otočku předvedl i ministr zahraničí Laureát Fabius, jehož „doktrína“ před časem spočívala v tvrzení, že „Asad a Daeš jsou dvěma stranami jedné barbarské mince“, a který ještě dva týdny před teroristickými útoky v Paříži kritizoval Rusko, že svými nálety v Sýrii zabíjí civilisty. Po pařížském masakru už ale má ruské záměry s Daešem za „upřímné“ a vyzývá Francii, aby se „všemi silami“ přidala. Francie navíc jako by skončila s mantrou o tom, že ruské nálety nemíří na Daeš, přičemž novou paritu sil symbolizují i Hollandovy zahraniční cesty – v úterý do Washingtonu, kde chce prý Obamovi říci, že na USA a jejich rozhodnutí už čekat nebude, ve čtvrtek do Moskvy.

Ruský generální štáb už situace propagandisticky využil a oznámil, že „na základě prezidentova výnosu“ povede námořní operace proti Daeši společně s Francií, nicméně představa „aliance s Ruskem“ je pro Paříž nejspíš přece jen příliš, a tak tvrdí, že žádná koordinace útoků není. Francouzská letadlová loď Charles de Gaulle by dnes, v pondělí, měla zaujmout pozici u syrských břehů a už „navázala spojení“ s ruskými válečnými plavidly.

Rezoluce „bez rukavic“

Za této situace Rada bezpečnosti OSN v noci na neděli jednomyslně schválila francouzskou rezoluci o boji proti Daeši a dalším teroristickým skupinám v Sýrii a Iráku. Rychlost hlasování jednoznačně odráží nálady nejen po teroristických útocích v Paříži, ale i po bombovém útoku na ruský letoun nad Sinají a v neposlední řadě třebas i pokračují boje čínské armády s islamistickými ujgurskými teroristy v provincii Si´tiang nebo popravu čínského rukojmí, kterého držel Daeš v Sýrii. (Mimochodem, ujigurští džihádisté bojující v Sýrii mají americké zbraně).

Rezoluce číslo 2249 tedy sice na pohled sjednocuje světové mocnosti v otázce terorismu, ale její znění zároveň vyvolává řadu otázek. Kromě racionálně znějících postulátů totiž k intervenci do Sýrie a Iráku vágně opravňuje všechny státy, které „mají příslušnou kapacitu“. Jinými slovy, OSN nikoho nepověřuje řízením bojů a zodpovědností za ně, současně ale všem dává mandát „jít si zaválčit“. Hned po odhlasování rezoluce zareagovala Ankara, jedna z kmoter Daeše -- její letectvo vlétlo nad Sýrii v rámci „prvního kroku“ k vytvoření „bezpečné zóny“ nad severem země, přičemž se operace zúčastnily i čtyři americké stíhačky. Dveře otevřené má nyní i Izrael, který – na rozdíl třeba od Ruska a Íránu považuje Hizballáh za teroristickou organizaci a na rozdíl od zbytku světa se stejně dívá i na Írán (byť některé analýzy ukazují na pokusy přehodnotit stávající radikální postoje vůči „šíitské ose“). Rezoluci přivítal i britský premiér David Cameron, jemuž jeho parlament už dvakrát zamítl chuť si v Sýrii jen tak zbombardovat. Nicméně, velmocenské plány, neukojitelné zbrojovky a HDP si žádá právě to. Například na bombardování Libye Británie pod tlakem zbrojařských lobby vynaložila 13krát víc než potom v rozpočtu „našla“ na rekonstrukci zničené země, a chuť vrátit se do role vojenského hráče na Blízkém východě dokládá i to, že 1. listopadu zahájila výstavbu námořní základny na Bahrajnu, jehož feudální vládci mučí a terorizují své poddané. Je zřejmé, že na rozdíl od Francie nebude Londýn s Ruskem koordinovat opravdu vůbec nic, a navíc se ještě pokusí odvábit Francii z ruské „náruče“. A pokud Londýn dál trvá na formulce „Asad musí jít“, koho bude britské letectvo v Sýrii bombardovat?

A co víc, rezoluce, kterou Rusko i Čína podpořily, se ani slovem nezmiňuje o vládách Sýrie a Iráku, jimiž přitom obě velmoci až dosud neustále operovaly. Nyní jako by už ani nebyl třeba souhlas Damašku k náletům v Sýrii, byť se Rusko až dosud pravidelně holedbalo, že právě tato okolnost z něj činí jedinou legitimní sílu útočící v Sýrii. Jinými slovy, rezoluce svým frázováním vypadá na jasnou ruskou prohru. A tím i prohru jeho spojenců v čele s Sýrií, Íránem, Hizballáhem…

Rusko má souhlas OSN

Ještě podivnější ovšem je, že Rusko a Čína s takovou prohrou, která komukoli umožňuje interpretovat rezoluci podle libosti a namísto koordinovaného postupu mění Sýrii v potenciální ring každého s každým, souhlasily. Vysvětlení může být vcelku prosté – zatímco ruská „koalice“ kromě řady zemí regionu přilákala i Francii, Spojeným státům zbývají převážně spojenci typu Saúdů, Turecka či Kataru, s nimiž se proti Daeši prostě bojovat nedá, jak otevřeně poznamenal nejen ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, ale třeba i The Američan Conservative. A když k tomu nyní i američtí bojoví piloti připouštějí, že jim velitelství v přibližně 75 procentech případů zakazovalo útočit na pozice Daeše, je zřejmé, že se s takovými spojenci proti teroristům bojovat nejen nedá, ale že se vlastně ani nebojuje. A podivný obrázek Obamovy „války proti Islámskému státu“ dokresluje třeba i „přiznání“ údajně uprchlého bojovníka Daeše, podle něhož za vše může „satanské Rusko“, ale mimo jiné popisuje i to, jak si jeho kolegové nechávali kromě zbraní a dalších věcí z Turecka vozit také hamburgery s hranolky od McDonalda… Největším – a nejvýmluvnějším -- paradoxem celé situace je skutečnost, že zatímco NATO po teroristických útocích v Paříži zvažuje „oživení“ svého pátého článku o kolektivní obraně napadeného člena, zdůrazňuje snahu „odhalovat a v případě nutnosti narušovat hrozbu terorismu ve Středozemním moři“, „vyvíjet nové kapacity a technologie k řešení teroristické hrozby“… A přitom umožňuje svým členům i spojencům celou tuto hrozbu dále podporovat a přihlíží, jak třeba Al Kajda otevřeně žádá Turecko o pomoc nebo jak Daeš vyrábí chemické zbraně. Už jen to napovídá, že případný atak NATO v Sýrii povede k čemukoli, jen ne k likvidaci Daeše a ostatních teroristů.

Když k tomu navíc Pentagon odmítá těsnou spolupráci s Ruskem, je očividné, že se Barack Obama zamotal v různých amerických „politikách“ usilujících o izolaci Ruska, vzájemná nedůvěra mezi oběma státy je příliš vysoká, a tak na něj Putin s ničím „ani nemusí čekat“. Krátce po jejich zářijovém setkání v New Yorku Rusko zahájilo bombardování teroristických cílů v Sýrii, krátce po jejich setkání z minulého týdne na summitu G20 v Turecku Rusko oficiálně připustilo, že tragédie airbusu s 224 lidmi nad Sinají byla teroristický útok, a vzápětí Rusko posílilo satelity nad regionem, letectvo zdvojnásobilo intenzitu náletů a zapojilo do nich i strategické bombardéry Tu 160 a Tu 95, které na bombardovací mise „reklamně“ létají na vzdálenost 13 tisíc kilometrů. Přitom Kreml dál zdůrazňuje, že „nikdo nesmí (Asadovi) diktovat, jestli má odejít, nebo ne“, s tím, že o jeho budoucnosti rozhodnou Syřané ve volbách, přičemž Teherán, kde Putin „průlomově“ jedná právě dnes, zaujímá stejnou, možná i razantněji formulovanou pozici. Bašár Asad k tomu připomíná, že jeho armáda s podporou ruského letectva „postupuje na takřka všech frontách“ a že Rusové toho za dva měsíce dosáhli víc, než „americká koalice“ za rok, a není důvod mu nevěřit. Za takto rozdaných karet – Západ v pasti svých spojenců a finančních sponzorů a Rusko s Íránem v „drajvu“ – dává nová rezoluce č. 2249 z pohledu Ruska větší smysl; mimo jiné tím Kreml získal posvěcení OSN k útokům i na džihádisty podporované jako Spojenými státy, tak Saúdy, Turky a podobně.

Přitom se zdá být očividným, že čím víc kibiců se do boje proti terorismu ve finále vloží, tím pochybnější bude výsledek. Strategické bombardéry nebo neviditelné rakety, které zasáhnou cíl na vzdálenost 1700 kilometrů, sice mohou pomoci k ziskům ruskému zbrojnímu průmyslu, ale samy o sobě terorismu neporazí. Účinnou by byla rozsáhlá politická dohoda, o níž ale rezoluce 2249 mlčí, zatímco dává neomezenou moc zemím, z nichž žádná nemůže ukázat zcela čistý štít.

Válka o Sýrii, potažmo o budoucí tvář Blízkého východu, jemuž hrozí pád do sunnitského tmářského extremismu, ale i o budoucí rozložení sil ve světě jako takovém, tedy pokračuje dál.

PS. V reakci na teroristické útoky francouzská vláda drasticky omezila základní občanské svobody a vyhlásila časově neomezený „mimořádný stav“. Policie od nynějška může prohledávat lidi i domy bez povolení, jen na základě podezření „ze spikleneckých aktivit“. Nově si vláda udělila právo uvalovat „domácí vězení“ nebo i skutečně věznit lidi bez sdělení obvinění, a to na neomezenou dobu; postačí, když budou dotyční shledáni býti nějakou „hrozbou“. Ačkoli původním záměrem byl samozřejmě boj proti terorismu, už od prvních chvil policie provádí razie i u podezřelých z vlastnictví drog a podobně. Nová „pravidla“ demokracie mají podporu 84 procent Francouzů, kteří jsou ochotní akceptovat „určitá omezení svobod“ ve jménu posílení vládních pravomocí. Hollandova vláda při omezování osobních svobod argumentuje tím, že Francie je „kolébkou lidských práv“, a premiér Manuel Valls tvrdí, že bezpečnost je „první ze všech svobod“, a podle deklarace lidských a občanských práv zroku 1789 má vláda „právo vzepřít se útlaku“ a právě takový útok na svobody zahájit. Výjimečný stav byl vyhlášen zatím na tři měsíce, ale ochránci lidských práv se obávají, že policie bude usilovat o jeho prodloužení. Nově se chystá navíc i další zpřísnění špiclování uživatelů internetu, což ve výsledku jen dále omezí svobodu projevu na síti.

Britský premiér Davod Cameron pro změnu plánuje posílit bezpečnost nasazením tisíců příslušníků bojových oddílů armády – nově se jim říká „jednotky rychlé reakce“ -- do ulic měst. Britská legislativa přitom už nyní umožňuje nasazení až pěti tisíc příšlušníků „vojenské policie“, nový návrh jen jejich počty navyšuje. Odstřelovači „dohlíželi“ například už na několikatisícový pochod proti výdajovým škrtům na počátku října v Manchesteru…

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami