Nedávná cesta iráckého šíitského duchovního Muktady Sadra do Rijádu za faktickým vládcem sunnitského království, korunním princem Muhammadem bin Salmánem, otevírá novou kapitolu propletence blízkovýchodní politiky. V obecné rovině to lze považovat za snahu Saúdů posílit svůj vliv v Iráku po porážce Daeše a tím současně i omezit vliv, který si v Iráku v poslední dekádě – po jeho americké „demokratizaci“ -- vybudoval šíitský Írán.
Teherán svůj vliv v Iráku už dekády opírá o střechovou šíitskou koalici zvanou Nejvyšší islámská rada Iráku (ISCI), kterou si založil v roce 1982, původně jako šíitské hnutí odporu proti Saddámovu režimu. V průběhu času se pak ISCI proměnila v jednotnou frontu s jediným cílem: prostřednictvím voleb zajistit zachování šíitské dominance v irácké vládě. Nicméně, ISCI se v poslední době topí ve vnitřních svárech, které se točí i kolem míry íránského vlivu, a to často – paradoxně – na oživené vlně Saddámova vypjatého nacionalismu, který má oproti čistému náboženství čáku sjednocovat různé síly bez ohledu na jejich etnické či věroučné pozadí. Z řad ISCI tak například nedávno vystoupil jeho někdejší vůdce Ammár al Hakím z vlivného šíitského rodu Hakímů, přičemž svou věrnost od íránského ajatolláha Chamemeního přesměroval k iráckému duchovnímu, ajatolláhu Alímu Sistánímu.
Boj o moc se navíc odehrává i uvnitř Islámské strany Dáwá, která je hlavním představitelem ISCI, a to především mezi premiérem Hajdarem Abádím a jeho předchůdcem ve funkci Núrím Málikím, který je dnes asi „hlavním mužem“ Teheránu v Iráku. Premiér Abádí letos v červnu zaletěl do Rijádu v čele vládní delegace, která prý se Saúdy dojednala ustavení jakési „koordinační rady“ k posílení strategických vztahů při řešení sporů s „ostatními arabskými státy“. Podobně se nyní zachoval právě i Muktada Sadr, šíitský buřič ovládající stovky tisíc lidí z irácké „ulice“, který ještě loni „žíznil po krvi“ amerických okupantů. Když v sobě ale nově objevil iráckého nacionalistického vlastence, vyzval letos k demisi i Bašára Asada, protože svým setrváváním v čele Sýrie prý jen prodlužuje americké nálety a tím i válku v regionu, což může znovu vést k expanzi Daeše… Jinými slovy, problémy si podle Sadra Irák vyřeší sám, a každý, kdo dává záminku pro vstup „křesťanských křižáků“, by měl „čestně a hrdinsky“ odejít.
Po návštěvě Rijádu premiér Abádí oznámil, že při zachování íránského vlivu v Iráku už nebude znovu usilovat o svou funkci, zatímco Muktada Sadr po návratu – marně – vyzval Abádího vládu k rozpuštění proíránských milicí v zemi, přičemž po svých „věrných“ navíc požadoval ničit veškeré protisaúdské letáky v ulicích. Na jedné straně z toho lze vyvodit, že se Saúdům podařilo trpělivě a hlavně tajně proniknout do nejvyšších kruhů rozviklané ISCI a položit základy nové potenciální koalice šíitských frakcí, které se už vůči Íránu do té či oné míry emancipovaly. Přitom platí, že na vytváření sil, které přehlížejí sektářské hranice, lze na Blízkém východě pohlížet jen a jen pozitivně. Tedy, kaňkou na důvěryhodnosti takového vývoje sice může být skutečnost, že hybatelem je zrovna wahhábistická Saúdská Arábie, která se marně snaží být samozvaným vůdcem sunnitského světa, ale nešť.
Na vše se ale dá dívat i jinak, samozřejmě. Už jen saúdské kontakty s šíitskými iráckými kleriky vyvolaly nadšené komentáře spekulující o ochotě Rijádu „zakopat válečnou sekeru“ s Íránem. Optimismu napomohla i taková drobnost, jako „historické“ potřesení rukou mezi ministry zahraničí obou zemí, k němuž došlo na počátku srpna na konferenci Organizace islámské konference v Istanbulu. Nejspíš i proto, že se žádný „saúdský šíitský puč“ v Iráku beztak nechystá -- Muktada Sadr a další „mnichované“ v iráckém šíitském establishmentu nemají dostatek sil, aby reálně zvrátili mocenskou rovnováhu. Teherán tak podle očekávání reaguje vcelku klidně, až to trochu připomíná okřídlený Stalinův výrok: „Papež si na mně stěžuje? A kolik má divizí?“ Sadr a spol. dohromady 120 tisíc vyzbrojených, vycvičených mužů s bojovou zkušeností dohromady prostě nedá. Jak navíc před pár týdny připomněl legendární velitel íránských Revolučních gard generál Kásim Sulejmání, „Daeš byl v Iráku zastaven právě šíitskými oddíly. A irácká armáda se proměnila v armádu Hizballáhu (čili obecně šíitské Islámské strany).“ A je tu tudíž ještě jedno „čili“: Teherán ručník do iráckého ringu nehodí jen proto, že někteří jeho dosavadní stoupenci touží po tom, aby si „Iráčané v Iráku vládli sami“… přesněji, se saúdskou podporou.
A v této nepřehledné situaci jako první „mrkli“ Saúdové. Irácká televize „zničehonic“ oznámila, že premiér Abádí byl na počátku léta v Rijádu požádán, aby v roli prostředníka pomohl vylepšit vztahy s Teheránem. „Předali jsme tuto zprávu íránské straně a reagovala pozitivně,“ citovala televize iráckého ministra vnitra, šíitu Kásima Aradžího. A nebude náhodou, že zrovna ve stejné době dva bývalí američtí vysoce postavení diplomaté do médií –formálně „kdosi“ hacknul jejich e-maily, samozřejmě – konstatovali, že jim MbS sdělil, že nemá nic proti normalizaci vztahů mezi USA a Íránem. A k tomu navíc prý také hledá způsob, jak ukončit více než dva roky trvající a pro image značně nevýhodnou „nevítěznou“ žoldáckou agresi proti Jemenu. Ve skutečnosti je to přitom agrese proti tamním šíitským rebelům, kteří už beztak operují i na saúdském území a reálně ohrožují přežití saúdské královské rodiny, zatímco na Saúdy z Jemenu navíc padá velmi nepříjemná zodpovědnost za největší epidemii cholery v novodobých dějinách…
Situace zdá se být klasicky blízkovýchodní, tedy naprosto zmatečnou. Na jedné straně je tu Saúdská Arábie, která hrozí Íránu válkou a masakruje své vlastní šíity, po Kataru – opakovaně -- požaduje, aby omezil spolupráci s Íránem, s nímž ale sdílí největší plynové naleziště na světě, a k tomu třeba Západem a Saúdy podporovaní íránští teroristé požadují „vymazání Íránu z map“. A na straně druhé je tu táž Saúdská Arábie, která by se chtěla s tím samým šíitským Íránem sbližovat, mimochodem poté, co už ropná monarchie aktivně rozšiřuje tradiční vztahy i o Rusko a Čínu.
Faktický saúdský král MbS je nevypočitatelný a „tlačí“ před sebou příliš problémů na to, aby mohl úspěšně vyřešit úplně všechny a nenechal si přinejmenším některými z nich zlomit vaz, politický i ten skutečný. Kromě války v Jemenu a „loutkaření“ džihádu i exilové opozice v syrském konfliktu podle všeho brutálně „řeší“ spoustu domácích mocenských záležitostí v rámci tichého palácového převratu, lavíruje kolem pevných vazeb „královského paláce“ na skutečné teroristy, ekonomické problémy se mu jen vrší, ve svévolně vyvolané „katarské krizi“ dopadá jako bezzubý tygr, který umí vzdorovat snad už jen dezorientovaným Spojeným státům, které se pro změnu „zakously“ do kritiky Íránu za to, že dodržuje jadernou dohodu a „drží tím svět jako rukojmí“. Bizár.
Zkrátka, něco se dává do pohybu, a to od konfrontace k dialogu, nejspíš už jen z racionálního (nebo rovnou existenciálního) důvodu – z tuny problémů, jímž Saúdská Arábie čelí, je k přežití nezbytné alespoň některá závaží odhodit. A pokud by takové opatrné přísliby boření sektářských hranic ve finále, třebas i ve výhledu několika let, vedly k něčemu hmatatelnému, bylo by to pro Blízký východ jen pozitivní.
Co by se ale asi tak stalo s petrodolarem? Čína mimochodem už nyní přesvědčuje Saúdy, že jim za ropu bude platit v jüanech…
Tereza Spencerová
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
