Nedávná cesta iráckého šíitského duchovního Muktady Sadra do Rijádu za faktickým vládcem sunnitského království, korunním princem Muhammadem bin Salmánem, otevírá novou kapitolu propletence blízkovýchodní politiky. V obecné rovině to lze považovat za snahu Saúdů posílit svůj vliv v Iráku po porážce Daeše a tím současně i omezit vliv, který si v Iráku v poslední dekádě – po jeho americké „demokratizaci“ -- vybudoval šíitský Írán.

Teherán svůj vliv v Iráku už dekády opírá o střechovou šíitskou koalici zvanou Nejvyšší islámská rada Iráku (ISCI), kterou si založil v roce 1982, původně jako šíitské hnutí odporu proti Saddámovu režimu. V průběhu času se pak ISCI proměnila v jednotnou frontu s jediným cílem: prostřednictvím voleb zajistit zachování šíitské dominance v irácké vládě. Nicméně, ISCI se v poslední době topí ve vnitřních svárech, které se točí i kolem míry íránského vlivu, a to často – paradoxně – na oživené vlně Saddámova vypjatého nacionalismu, který má oproti čistému náboženství čáku sjednocovat různé síly bez ohledu na jejich etnické či věroučné pozadí. Z řad ISCI tak například nedávno vystoupil jeho někdejší vůdce Ammár al Hakím z vlivného šíitského rodu Hakímů, přičemž svou věrnost od íránského ajatolláha Chamemeního přesměroval k iráckému duchovnímu, ajatolláhu Alímu Sistánímu.

Boj o moc se navíc odehrává i uvnitř Islámské strany Dáwá, která je hlavním představitelem ISCI, a to především mezi premiérem Hajdarem Abádím a jeho předchůdcem ve funkci Núrím Málikím, který je dnes asi „hlavním mužem“ Teheránu v Iráku. Premiér Abádí letos v červnu zaletěl do Rijádu v čele vládní delegace, která prý se Saúdy dojednala ustavení jakési „koordinační rady“ k posílení strategických vztahů při řešení sporů s „ostatními arabskými státy“. Podobně se nyní zachoval právě i Muktada Sadr, šíitský buřič ovládající stovky tisíc lidí z irácké „ulice“, který ještě loni „žíznil po krvi“ amerických okupantů. Když v sobě ale nově objevil iráckého nacionalistického vlastence, vyzval letos k demisi i Bašára Asada, protože svým setrváváním v čele Sýrie prý jen prodlužuje americké nálety a tím i válku v regionu, což může znovu vést k expanzi Daeše… Jinými slovy, problémy si podle Sadra Irák vyřeší sám, a každý, kdo dává záminku pro vstup „křesťanských křižáků“, by měl „čestně a hrdinsky“ odejít.

Po návštěvě Rijádu premiér Abádí oznámil, že při zachování íránského vlivu v Iráku už nebude znovu usilovat o svou funkci, zatímco Muktada Sadr po návratu – marně – vyzval Abádího vládu k rozpuštění proíránských milicí v zemi, přičemž po svých „věrných“ navíc požadoval ničit veškeré protisaúdské letáky v ulicích. Na jedné straně z toho lze vyvodit, že se Saúdům podařilo trpělivě a hlavně tajně proniknout do nejvyšších kruhů rozviklané ISCI a položit základy nové potenciální koalice šíitských frakcí, které se už vůči Íránu do té či oné míry emancipovaly. Přitom platí, že na vytváření sil, které přehlížejí sektářské hranice, lze na Blízkém východě pohlížet jen a jen pozitivně. Tedy, kaňkou na důvěryhodnosti takového vývoje sice může být skutečnost, že hybatelem je zrovna wahhábistická Saúdská Arábie, která se marně snaží být samozvaným vůdcem sunnitského světa, ale nešť.