Lídři zemí skupiny G20 pomalu balí kufry na summit do turecké Antalye; zahajovací večeře je mimořádných bezpečnostních podmínek – hrozí totiž nejen Daeš, ale podle Ankary i Kurdové -- na programu 15. listopadu večer. Bude to summit velkých úsměvů, ironií a minima shody. Krátce po své „hokynářské“ návštěvě Istanbulu, kde chtěla Turky uplatit, aby místo Evropy převzali břímě uprchlické krize, znovu přijede třeba i německá kancléřka Angela Merkelová; tentokrát bude mít v zádech aktuální výroční zprávu EU o „pokroku reforem“ v Turecku – Brusel v ní vyzývá Ankaru, aby povolila svobodu médií, začala respektovat lidská práva a přestala zasahovat do justičních procesů, a navrch by vláda prezidenta Recept Erdogana měla namísto války zahájit s Kurdy mírová jednání. Všechny tyto výtky jsou ale jen slovní, žádné sankce se vyhlašovat nebudou, a co víc, Ankara je beztak odmítla coby „nefér“. Vnitropolitická situace v Turecku ale beztak nebude hlavním tématem summitu, jímž ovšem bez ohledu na tradice nebude ani ekonomika, nýbrž Sýrie. A už dopředu zaznívá kakofonie: Rusko opakuje, že by se veškerá jednání o Sýrii neměla soustředit na otázku setrvání Bašára Asada u moci, Recep Erdogan zase tvrdí, že blíže nejmenovaní „spojenci“ oprašují jeho nápad s vyhlášením bezletové zóny nad severem Sýrie. Zatímco ale americké ministerstvo zahraničí jeho slova nekomentuje, americký National Interest má za to, že Turecko v koalici se Saúdy či Katarem nemá šanci Asada svrhnout, a americké zpravodajské služby se prý naopak „těší“, že Rusko po teroristickém útoku na airbus nad Sinají „konečně odhodí rukavice“ a zintenzivní nálety proti Daeši. A k tomu třeba Izrael do Antalye prostřednictvím Baracka Obamy vzkazuje, že se nesmí při řešení syrské krize zapomínat ani na jeho zájmy. Seznam všeho, na čem se účastníci summitu nedohodnou, bude jistě dlouhý, pro Recept Erdogana ale bude mít jednání zásadní význam i tak – bude totiž příležitostí vylepšit si mezinárodní image a pár dní po volbách z 1. listopadu ukázat, že je opravdu hoden stát v čele Turecka.

Síla strachu

Všechna hlasování v uplynulé dekádě v Turecku byla svého druhu přelomová, protože vzdalovala zemi od tradic vojenských převratů k civilní správě země, nicméně předčasné volby z 1. listopadu byly klíčové, protože v nich Erdoganovi a jeho Straně spravedlnosti a pokroku (AKP) šlo o všechno – v případě ovládnutí většiny v parlamentu byla v plánu změna ústavy a proměna politického systému v prezidentský, v němž by se Erdogan mohl stát jakýmsi doživotním neoosmanským sultánem.

A první krok se mu povedl, byť výsledek voleb zcela popřel předvolební odhady a úspěch zaskočil i členy samotné AKP – oproti červencovým řádným volbám, v nichž nikdo nepřesáhl polovinu křesel v parlamentu a Erdogan odmítl veškeré koalice, získala AKP o 9 procent hlasů více, což představuje pět milionů lidí. A opanovala situaci. Pro dosažené tohoto triumfu ale Erdogan obětoval vše – nově definoval ústavní roli svého úřadu, když se z neutrální hlavy státu proměnil v hybatele událostí, opakovaně rozpoutal válku proti Kurdům a mlčky přihlížel, když „neidentifikované davy“ lynčovaly jeho protivníky. „V uplynulém půlroce jsme nevedli žádnou kampaň, jen jsme se snažili zachránit své lidi před masakry,“ popsal dobu mezi oběma hlasováními z pohledu opozice lídr poražené prokurdské Lidové demokratické strany (HDP) Selahattin Demirtas. Také Rada Evropy připomíná, že kampaň AKP byla „neférová a provázelo ji příliš mnoho násilí a strachu“, včetně útoků na opoziční média nebo zatýkání dětí, které si troufly strhávat prezidentovy plakáty. Bez zajímavosti přitom ale není ani skutečnost, že EU se svou kritickou (v úvodu zmíněnou) zprávou počkala až po tureckých volbách, jako by nechtěla Erdoganovi ztěžovat situaci.