Lídři zemí skupiny G20 pomalu balí kufry na summit do turecké Antalye; zahajovací večeře je mimořádných bezpečnostních podmínek – hrozí totiž nejen Daeš, ale podle Ankary i Kurdové -- na programu 15. listopadu večer. Bude to summit velkých úsměvů, ironií a minima shody. Krátce po své „hokynářské“ návštěvě Istanbulu, kde chtěla Turky uplatit, aby místo Evropy převzali břímě uprchlické krize, znovu přijede třeba i německá kancléřka Angela Merkelová; tentokrát bude mít v zádech aktuální výroční zprávu EU o „pokroku reforem“ v Turecku – Brusel v ní vyzývá Ankaru, aby povolila svobodu médií, začala respektovat lidská práva a přestala zasahovat do justičních procesů, a navrch by vláda prezidenta Recept Erdogana měla namísto války zahájit s Kurdy mírová jednání. Všechny tyto výtky jsou ale jen slovní, žádné sankce se vyhlašovat nebudou, a co víc, Ankara je beztak odmítla coby „nefér“. Vnitropolitická situace v Turecku ale beztak nebude hlavním tématem summitu, jímž ovšem bez ohledu na tradice nebude ani ekonomika, nýbrž Sýrie. A už dopředu zaznívá kakofonie: Rusko opakuje, že by se veškerá jednání o Sýrii neměla soustředit na otázku setrvání Bašára Asada u moci, Recep Erdogan zase tvrdí, že blíže nejmenovaní „spojenci“ oprašují jeho nápad s vyhlášením bezletové zóny nad severem Sýrie. Zatímco ale americké ministerstvo zahraničí jeho slova nekomentuje, americký National Interest má za to, že Turecko v koalici se Saúdy či Katarem nemá šanci Asada svrhnout, a americké zpravodajské služby se prý naopak „těší“, že Rusko po teroristickém útoku na airbus nad Sinají „konečně odhodí rukavice“ a zintenzivní nálety proti Daeši. A k tomu třeba Izrael do Antalye prostřednictvím Baracka Obamy vzkazuje, že se nesmí při řešení syrské krize zapomínat ani na jeho zájmy. Seznam všeho, na čem se účastníci summitu nedohodnou, bude jistě dlouhý, pro Recept Erdogana ale bude mít jednání zásadní význam i tak – bude totiž příležitostí vylepšit si mezinárodní image a pár dní po volbách z 1. listopadu ukázat, že je opravdu hoden stát v čele Turecka.
Síla strachu
Všechna hlasování v uplynulé dekádě v Turecku byla svého druhu přelomová, protože vzdalovala zemi od tradic vojenských převratů k civilní správě země, nicméně předčasné volby z 1. listopadu byly klíčové, protože v nich Erdoganovi a jeho Straně spravedlnosti a pokroku (AKP) šlo o všechno – v případě ovládnutí většiny v parlamentu byla v plánu změna ústavy a proměna politického systému v prezidentský, v němž by se Erdogan mohl stát jakýmsi doživotním neoosmanským sultánem.
A první krok se mu povedl, byť výsledek voleb zcela popřel předvolební odhady a úspěch zaskočil i členy samotné AKP – oproti červencovým řádným volbám, v nichž nikdo nepřesáhl polovinu křesel v parlamentu a Erdogan odmítl veškeré koalice, získala AKP o 9 procent hlasů více, což představuje pět milionů lidí. A opanovala situaci. Pro dosažené tohoto triumfu ale Erdogan obětoval vše – nově definoval ústavní roli svého úřadu, když se z neutrální hlavy státu proměnil v hybatele událostí, opakovaně rozpoutal válku proti Kurdům a mlčky přihlížel, když „neidentifikované davy“ lynčovaly jeho protivníky. „V uplynulém půlroce jsme nevedli žádnou kampaň, jen jsme se snažili zachránit své lidi před masakry,“ popsal dobu mezi oběma hlasováními z pohledu opozice lídr poražené prokurdské Lidové demokratické strany (HDP) Selahattin Demirtas. Také Rada Evropy připomíná, že kampaň AKP byla „neférová a provázelo ji příliš mnoho násilí a strachu“, včetně útoků na opoziční média nebo zatýkání dětí, které si troufly strhávat prezidentovy plakáty. Bez zajímavosti přitom ale není ani skutečnost, že EU se svou kritickou (v úvodu zmíněnou) zprávou počkala až po tureckých volbách, jako by nechtěla Erdoganovi ztěžovat situaci.
Nabízí se ale i jiný úhel pohledu, a totiž že strach „finguje“ a že jen málokdo s ním umí zacházet tak precizně, jako Recep Erdogan a jeho nejbližší okruh. Ve výsledku tak může „projít“ i Erdoganovo referendum o změně ústavy – ačkoli mnozí Turci nejsou z této představy nadšení a mnozí už uvažují o emigraci z budoucího „islámského“ státu, zastrašovací metody AKP spolu s represemi a rozhazováním peněz mohou kýžený výsledek zaručit.
Erdoganova strana má sice majoritu, ale při „šlehání“ podmínek pro vítězství musela znovu rozpoutat válku proti Kurdům, která v posledních několika desetiletích stála už více než 40 tisíc lidských životů a turecké daňové poplatníky k tomu i přibližně 1,2 bilionu dolarů. Nyní se – bez ohledu na námitky světa -- terčem kromě opozičních médií údajně napojených na hnutí Fethulláha Gulena, jehož stoupenci jsou nyní masově zatýkáni, stala rovněž další turecké mediální skupiny, včetně třeba CNNTurk nebo Dogan Group, která vydává hojně čtený deník Hurriyet. Vláda přitom argumentovala tím, že „podporují terorismus“, což v praxi znamenalo, že udělaly rozhovory s představiteli kurdské strany HDP, a ta je pro změnu z pohledu Ankary jen zástěrkou Strany kurdských pracujících (PKK), kterou Erdogan označuje za teroristickou organizaci. Davy členů Osmanských srdcí a Idealistických srdcí, mládežnických organizací AKP a nacionalistické strany MHP, přitom po celé zemi – za přihlížení policie -- napadali na kurdské podniky a domy, útočili na levicová knihkupectví, vypalovali kanceláře HDP… Erdogan posléze PKK obvinil i z masakru více než 130 levicových a kurdských aktivistů v Ankaře, své nacionalisty potěšil, když připomněl, že to americká podpora Kurdům vede k terorismu, byť byl tento teroristický útok z počátku října podle všeho dílem Erdoganových „chráněnců“ z Daeše.
Je očividné, že Recep Erdogan a jeho hlavní ideolog, premiér Ahmat Davutoglu, budou vítězství ve volbách vnímat jako potvrzení správnosti své politiky, byť skutečné důvody triumfu islamistické vize (silné převážně na venkově a v malých městech) nad sekulární polovinou Turků (obývajících velká města jako Istanbul či Izmir) mohou být čistě pragmatické. Podle Hurriyet jsou „na vině“ nejen rozpoutání války s PKK, její odboj a s ním související volání voličů po tvrdé ruce zajišťující „stabilitu a bezpečnost“, ale mimo jiné třeba i opětovné velikášské sliby lepších ekonomických zítřků.
Na třech frontách
Není zatím jasné, zda se Turecko opravdu vydává k radikálnímu islámu a do náručí vahhábistických tmářských monarchií Perského zálivu, jejichž investice do Turecka se neustále zvyšují. Lze ale předpokládat, že Erdogan bude své volební vítězství mimo jiné traktovat coby souhlas Turků s pokračováním jeho snah svrhnout Bašára Asada v Damašku, a to bez ohledu, že volby nevolby, většina Turků s jeho zapojením do syrské války nesouhlasí. V době, kdy se Rusko se Spojenými státy pokoušejí o hledání diplomatických řešení, může navíc narážet i na vnější překážky. Spojeným státům, které podporují syrské Kurdy, Erdogan vzkázal, že zabrání vzniku kurdského státu na severovýchodě Sýrie, aniž by „se kohokoli ptal“, a vzápětí z USA dostal dlouho očekávané „chytré bomby“ za 70 milionů dolarů. Ankara pak Rusku pohrozila, že pokud nezmění politiku v Sýrii přestane odebírat ruský zemní plyn a zruší kontrakt na výstavbu jaderné elektrárny za 20 miliard dolarů, ale Moskva reagovala tím, že zavřela své hranice pro turecké kamiony plné zboží, načež Erdogan vzápětí ujistil, že mezi oběma stranami sice existují neshody, ale „nelze je hodnotit jako konflikt“, a tudíž veškeré obchodní kontrakty budou dodrženy…
Co to vše bude znamenat pro další vývoj války v Sýrii nebo pro přívaly uprchlíků do Evropy, se teprve ukáže, nicméně je zřejmé, že vítězství AKP přišlo pro Turecko nesmírně draho. Celý stát totiž silně polarizovalo, přihodilo k existujícím problémům něco nových a zavedlo stát na cestu k chaosu, v němž Erdoganova vláda hodlá bojovat nejméně na třech frontách – na té domácí proti teroristům skutečným (Daeš) či výběrově píárovým (Kurdům) nebo opozičním islamistickým gulenistům, na té vnější třeba proti EU, která dál odmítá Turecko přijmout mezi sebe, ale jinak po něm chce „zázraky“ s uprchlíky, nebo proti USA a Rusku, které mají v Sýrii své plány… A to vše za situace, kdy turecká ekonomika ztrácí lesk z počátku tisíciletí a erozi začíná vykazovat většina státních institucí, a to včetně armády, která je údajně infiltrována islamisty. Kdysi to byla chlouba Turecka, ale její profesionalizace jí podle všeho uškodila a stále více analýz mluví o tom, že jsou turecké ozbrojené síly demoralizované, silně názorově roztříštěné a po sérii monstrprocesů proti příslušníkům nejvyššího velení podezřívaným z vlastizrady jsou i zbaveny schopného velení, přičemž o loajalitě mladých kádrů se už přes rok hojně spekuluje. Někteří turečtí komentátoři konstatují, že Erdogan to vše ustojí hlavně tím, že bude dál hrát tvrdě a na nacionalistickou strunu, tedy shazovat veškerou vinu za turecké neúspěchy na západní spiknutí. Kritická slova najde i pro Rusko, stejně jako když nyní „nemohl odsoudit“ teroristický útok na letoun nad Sinají, protože je to přirozený důsledek ruské politiky v Sýrii a Daeš má právo na reakci… Nicméně vývoj situace přinejmenším právě v Sýrii ve finále Ankaru podle všeho donutí změnit své plány, už prostě jen tím, že okolnosti její pokračování vyloučí.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
