Tereza Spencerová: Udrží Rusko a Írán v Sýrii tempo i diskurs?

Závěrečné společné prohlášení přijaté po pátečním prvním kole multilaterálních rozhovorů o Sýrii je zvláštní v tom, že se snaží vyhýbat veškerým sporným bodům včetně otázky budoucího (ne)setrvání Bašára Asada v čele Sýrie, a místo toho zdůrazňuje snahu hledat v rámci mírového procesu nějaké urovnání a nějakou společnou formu boje proti terorismu. Naplňují se tak slova šéfa OSN Pan Ki-muna, který v posledních dnech už podruhé zdůraznil: „Budoucnost Sýrie nebo budoucnost těchto mírových jednání a rozhovorů by neměly být blokovány otázkou budoucnosti jednoho muže. Zásadně věřím, že je to syrský lid, kdo má rozhodnout o budoucnosti prezidenta Bašára Asada.“

Hlavními body společného prohlášení jsou konstatování, že „základem“ je uchování syrské jednoty, územní celistvosti a sekulárního charakteru státu; ochrana práv všech Syřanů; mírový proces pod hlavičkou OSN; politický proces počítá se zástupci vlády i opozice; „Syřané rozhodnou o budoucnosti Sýrie“; politický proces povede k „důvěryhodnému, inkluzivnímu, nesektářskému vládnutí“, načež vznikne nová ústava a budou se konat volby pod dohledem OSN, kterých se budou moci zúčastnit „všichni Syřané včetně diaspory“. A mezitím budou projednávány „modality“ zastavení palby, z něhož ale budou vyloučeny Daeš a dalších extremistické skupiny.

Převedeno do praxe to znamená, že by se Sýrie neměla rozpadnout, neměl by ji ovládnout islamistický režim, syrská armáda by neměla být rozpuštěna jako ta irácká, Syřané si své vedení zvolí sami, Daeš a další teroristé musejí být poraženi a nad tím vším se vznáší návrat Íránu do role regionálního hegemona, bez nějž se o Sýrii jednat nebude. Jinými slovy, Saúdové a Katar, očividně pod tlakem USA, nevnutí Sýrii svou wahhbábistickou vůli, zatímco USA k moci v zemi zase neprotlačí žádnou ze sil, které aktuálně podporují, a k tomu všemu se nekoná ani izolace Íránu – dohoda o íránském jaderném programu tak má své vcelku neočekávané pokračování. A ještě jinými slovy, znění společného prohlášení z Vídně v zásadě zcela popírá proklamovanou americkou politiku a jasně ukazuje, že diskurs aktuálně určují Rusko a Írán, a to svou vojenskou aktivitou v Sýrii.

To samozřejmě nemusí platit už ani při dalším kole rozhovorů, které by se mělo konat do dvou týdnů. Jak připomíná The Saker, situace na bojišti je složitá, syrská armáda ani s ruskou leteckou podporou nepostupuje nijak rychle a není s to ukázat nějaký „skutečný průlom“. „Není to nic proti syrské armádě. Frontové linie jsou dlouhé, spletité, wahhábisté se dokonale zakopali a ruský letecký kontingent není tak početný na to, aby mohl dokázat víc,“ shrnuje The Saker, zatímco ruské vojenské zdroje uvádějí, že jejich letectvo za měsíc podniklo 1631 náletů a zasáhlo při nich 2084 teroristických cílů. „Jeden ruský expert tvrdí, že syrská armáda od začátku války ztratila 85 tisíc mužů. Pokud je to pravda, vysvětlovalo by to, přinejmenším částečně, skutečnost mře Syřané jsou unavení a s obtížemi koncentrují síly v jednom místě k dosažení průlomu,“ míní The Saker.

Klíčovým cílem se aktuálně zdá vojenská ofenzíva kolem Aleppa, přičemž syrská armáda každý den hlásí stabilní postup a nová dobytá území, včetně odblokování strategických komunikací spojujících Aleppo s vládním územím. Jde tedy o čas: kdo do čtrnácti dnů prokáže strategický úspěch, uchová si převahu i při dalším kole diplomatických rozhovorů. Spojené státy sice mohou mít pro Moskvu připravené „My vám to říkali!“, ale jejich postavení je ve skutečnosti horší. Po krachu finančně nákladného projektu výcviku „nových“ syrských rebelů se zdá, že i nová „rebelská koalice“, kterou si USA v Sýrii zformovaly, je spíš jen přízračná a tudíž plánovaný americký útok na Rakká, „hlavní město“ Daeše v Sýrii, se znovu odkládá. Místo USA tak na východosyrské Rakká už poněkolikáté zaútočilo ruské letectvo, přičemž zdroje syrské exilové prozápadní opozice kromě zabitých teroristů hlásí i mrtvé civilisty a zasaženou nemocnici. Není přitom jasné, zda hlášení mrtví civilisté souvisejí s faktem, že právě v Rakká Daeš své úřady a velitelské posty už před pár týdny přesídlil do civilních budov ve městě, což je obdobná taktika „lidských štítů“, jaké používají další teroristé i v okolí Damašku. (A pro úplnost: Rusko popírá veškeré útoky na nemocnice, přičemž tvrdí, že údajně zasažené nemocnice často ve skutečnosti „ani neexistují“).

Obecně se tedy zdá, že ofenzíva kolem Aleppa má přece jen větší naději na úspěch, než americké snahy kolem Rakká, což ovšem ve finále plodí mnohé spekulace. Někteří například soudí, že prudký pokles četnosti amerických náletů na cíle Daeše – od 22. října byly jen dva – může souviset se snahou USA uvolnit Daeši ruce k přesunu sil do provincie Aleppo nebo kamkoli jinam…

Různé cíle

Západní média přitom stále častěji poukazují na další možný problém syrského urovnání, a tím je soudržnost aktuální rusko-íránské osy. Například německý Der Spiegel už na počátku října poukazoval na to, že se Bašár Asad stále více spoléhá na Rusko, protože Írán si v „jeho“ Sýrii buduje jakýsi „stát ve státě“. Lidé z Atlantic Council mají za to, že Írán chce v Sýrii dosáhnout téhož, čeho v Libanonu, tedy vytvořit slabé a neefektivní státní instituce neschopné přijímat rozhodnutí bez souhlasu svých patronů, zatímco Rusko chce, aby Sýrie jednala samostatně a k tomu potřebuje silný a funkční stát. Proto prý Rusko neinvestuje do Bašára Asada jako takového, ale spíše do syrských institucí, včetně posilování armády. Reuter´s zase poukazuje na to, že se ruské a íránské postoje k osobě Bašára Asada údajně začínají rozcházet. Třeba velitel íránských Revolučních gard prý Moskvě vyčítá, že se o Asadův osud zajímá méně než Teherán, čímž nejspíš reaguje na prohlášení ruského ministerstva zahraničí, podle něhož pro Moskvu „není setrvání Bašára Asada u moci principiálně důležité“. Mluvčí nicméně vzápětí dodala, že o jeho budoucnosti rozhodnou Syřané ve volbách, což je v zásadě shodné s postojem Íránu, přičemž i Reuter´s cituje experty, podle nichž není v rusko-íránských prohlášeních třeba hledat žádné větší rozpory a nafukovat je.

Přinejmenším to platí pro současnost, kdy je hlavním cílem likvidace Daeše a dalších teroristů v regionu. Poté ale mohou nastat „nové podmínky“: prostřednictvím aktuální výměny zpravodajských informací s Íránem, Hizballáhem, Irákem a Jordánskem může Rusko získat přesnější informace o vojenských kapacitách a schopnostech Hizballáhu a Íránu a ty pak mohou v rámci nadstandardních ruských vztahů s Izraelem, který k ruským náletům v Sýrii důsledně mlčí, skončit z pohledu Teheránu v nesprávných rukou. A co víc, Írán i Hizballáh už v bojích v Sýrii ztratili stovky vojáků, což například v Teheránu začíná vyvolávat diskuse o míře zapojení do syrské války, na druhou stranu si tím ale v Sýrii vydobyl pevné pozice „za zásluhy“, o něž je ovšem nyní může Rusko svými leteckými útoky připravit.

Faktem je, že Rusko a Írán mají v Sýrii do budoucna různé cíle. Kromě jednoznačné priority, jíž je společný boj proti terorismu, totiž Teherán zcela určitě kalkuluje s rozšířením své regionální šíitské „osy“ proti Izraeli a Saúdské Arábii a jejich vlivům také o Sýrii, což přinejmenším v případě Izraele nemusí Rusku příliš vyhovovat. Situace se tedy může dále jen více komplikovat a vše bude záležet na tom, jak budou obě strany do budoucna hodnotit klady a zápory své nynější aliance. To jsou ale úvahy o budoucnosti stále ještě velmi vzdálené.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami