Irácký premiér Hajdar Abádí v pátek oznámil osvobození Tál Afaru z rukou Daeše a s ním – možná až příliš předčasně – i celé irácké provincie Ninive. Po dobytí Mosulu je pád Tál Afaru, který měl před válkou 200 tisíc obyvatel, pod kontrolou Daeše byl poslední tři roky a leží na strategicky významné dálnici mezi Mosulem a Sýrií, dalším významným vítězstvím nad Islámským státem v Iráku. Nyní se irácké ozbrojené síly a jejich spojenecké oddíly hodlají zaměřit na Al Huvejdžu, která je na trase mezi Mosulem a Bagdádem – tamní posádka Daeše už (po sérii tvrdých porážek z posledních týdnů v Iráku i Sýrii) prý navrhla, že by výměnou za bezpečný odchod město opustila bez boje.
Konec Islámského státu coby jakési územní entity se znovu o něco přiblížil. Ačkoli podle iráckých zdrojů se o Tál Afar sváděly ostřejší boje než o Mosul, celá operace ve skutečnosti netrvala ani týden. Možná už byly oddíly Daeše v regionu vyčerpané po marné devítiměsíční obraně Mosulu, který leží pouhých asi 70 kilometrů od Tál Afaru, možná se rovnou z celé oblasti už dopředu stáhly do bezpečí okolních pouští, asi dva tisíce z nich prý už před bojem přešly hranice do Sýrie, na některé nejspíš dopadla demoralizace a mnozí prostě „odešli“, třebas až domů, do Evropy či jiných částí světa. Daeš sice v Iráku dál kontroluje určité oblasti v údolí Eufratu a Tigridu, odkud stále může útočit například na Tikrít nebo Kirkúk, nicméně s Tál Afarem padla další kostka domina moci Daeše, aby s sebou v dohledné době srazila další, namátkou v Rakká či Dejrizoru. Potud je tedy vše vcelku jasné, ale…
USA těkající bloudící
Vzápětí iráckému premiérovi k důležitému vítězství pogratulovala i americká „koalice boje proti Daeši“. A to bez ohledu na skutečnost, že jak Mosul, tak i Tál Afar vedle irácké armády osvobozovalo také asi 15 tisíc bojovníků Íránem podporovaných Lidových mobilizačních sil (PMU), které jsou na americkém seznamu teroristických skupin. V převážně sunnitském Mosulu se PMU sice omezily jen na obklíčení města, aby zabránily bojovníkům Daeše v útěku, v Tál Afaru ale žije početná šíitská komunita, a tak už přímá bojová přítomnost PMU nebyla problémem. Právě „teroristé“ z PMU už loni v listopadu ovládli letiště u Tál Afaru, které nyní posloužilo jako nástupiště k útoku na město, zatímco americká koalice naváděla jejich údery a zajišťovala i další „servis“. Nelze navíc vyloučit ani možnost, že právě PMU, za nimiž stojí i premiér Abádí, ve finále v oblasti zůstanou v roli jakési „policie“.
Bezproblémová spolupráce mezi Pentagonem a proíránskými „teroristy“ z PMU přitom dokládá neuchopitelnost americké zahraniční politiky. Vychází totiž na světlo současně s tím, jak se Donald Trump snaží – bez ohledu na informace svých tajných služeb -- stupňovat kritiku Íránu s cílem zrušit smlouvu o íránském jaderném programu a zesilovat i tlak na regionální spojence Íránu. Nutno dodat, že bez úspěchu. Mezinárodní agentura pro jadernou energii (MAAE) opakuje, že Teherán svou část dohody plní, a odmítá i požadavek Washingtonu, aby Írán mezinárodní inspekci zpřístupnil svá vojenská zařízení. Podobně dopadla i snaha americké velvyslankyně při OSN Nikki Haleyové, aby světová organizace změnila mandát jednotek UNIFIL v Libanonu a postavila „modré přilby“ do cesty rostoucímu vlivu šíitského a proíránského Hizballáhu. Současně s tím ale USA zmírnily své sankce proti Hizballáhu, který je rovněž na americkém seznamu teroristů, neboť mají obavy, že by postih této vlivné organizace mohl negativně dopadnout na celou libanonskou ekonomiku. A k tomu americké speciální oddíly v Libanonu „zničehonic“ operovaly „blízko Hizballáhu“ při nedávné vítězné operaci libanonské armády, Hizballáhu a syrské armády na libanonsko-syrském pomezí…
Po této operaci následovalo příměří, na němž se Libanon, Hizballáh a Sýrie shodly s Daešem, jehož asi 300 odzbrojených bojovníků mělo být i s rodinami evakuováno až na opačný konec Sýrie, do Dejrizoru. Představa, že by autobusy s teroristy měly minout a dokonce předjet syrskou armádu blížící se k Dejrizoru, byla vcelku bizarní, ale nakonec na ni nedošlo. Do cesty se postavilo americké letectvo a jeho nálet na příslušnou dálnici, neboť bojovníci Daeše „mají být zabiti na bojišti“ a ne někam převáženi v autobusech. A následovalo už klasické obvinění, že Rusko a Sýrie odmítají s Daešem bojovat.
Je to ironie. USA svou vylhanou agresí proti Iráku (spolu se svými spojenci, včetně České republiky, která se dnes hrdě hlásí ke svému „boji proti Islámskému státu“), v zásadě vytvořily podmínky pro samotný vznik Daeše. Mike Flynn, bývalý šéf americké vojenské rozvědky DIA, navíc už před lety konstatoval, že Bílý dům vědomě přihlížel vzniku a posilování Daeše coby nástroje ke svržení Bašára Asada a nechával na Perském zálivu a Turecku, aby džihád v Sýrii financoval, bez ohledu na to, že „bylo dobře známo, že IS připravuje seriózní plány útoků“. A co víc, nyní halasně kritizovaný volný odchod bojovníkům Daeše, konkrétně z Tabká nedaleko Rakká, umožnily letos v květnu i oddíly Spojenými státy vedených kurdských Syrských demokratických sil (SDF). A loni se totéž odehrálo i u kurdského Manbídže na severu Sýrie u tureckých hranic.
Pentagon přitom v rámci strategie „zabíjení teroristů na bojišti“ odmítá dokonce i jen na jeden den pozastavit nálety, aby z Rakká mohli uprchnout civilisté, jichž je v dobývaném městě uvězněno prý až 20 tisíc a pod bombami umírají po stovkách. Připočteme-li k tomu nedávné přestřelky mezi americkými oddíly a syrským džihádem, který vyzbrojovala CIA, nabízí se pohled na americkou politiku, která je… bezkoncepční a neuchopitelná.
Konec války na dohled
Právě Rakká, která je osvobozována totální destrukcí bez ohledu na lidské životy, a nedaleký Dejrizor, který je aktuálním hlavním strategickým cílem ruské armády v Sýrii, jsou jednou ze tří posledních oblastí, které Daeš ještě v Sýrii brání. Těmi dalšími jsou „kapsa“ v poušti severozápadně od Palmyry a oblast u izraelských hranic na anektovaných Golanských výšinách. Izrael po Rusku a USA požaduje, aby tento region ubránily před případnými útoky „syrského Hizballáhu“ a Sýrii jako takovou před íránským vlivem, ale jak Moskva, tak i Washington izraelské nároky odmítly. V každém případě ale platí, že Daeš jako takový může být v Sýrii a Iráku do půl roku poražen, načež nejspíš přejde na gerilové formy boje. Jeho současné síly jsou odhadovány na asi 10 tisíc mužů a žádné zásadní posily ze světa už očekávat nemůže.
Stejně izolován je nyní i další džihádistický „projekt“ v Sýrii, který se pod různými názvy točí kolem Al Kajdy. Má nyní k dispozici asi 25 tisíc mužů, v drtivé většině soustředěných v syrské provincii Idlíb u tureckých hranic, kde rovněž žádnou velkou pomoc zvenčí, ať už ze syrského vnitrozemí, nebo z Turecka, očekávat nemohou. Naopak, lze předpokládat, že místní klany přejdou na stranu Damašku, jakmile bude syrská armáda na dohled, a Al Kajda tak ztratí v Idlíbu jakoukoli oporu. Nejzatvrzelejší teroristé pak budou „zabiti na bojišti“. Turecko je už nyní vyzývá, aby raději složili zbraně a „rozpustili se“.
Spojené státy už na jaře „svým“ tak zvaně umírněným rebelům sdělily, že je po všem, Libanon posiluje vazby se Sýrií, Jordánsko končí s podporou džihádu a chystá normalizovat vztahy se Sýrií, Katar také končí s podporou syrské odnože Al Kajdy a razí „politické urovnání“ situace v zemi při současném posilování vztahů s Ruskem, k příměří se přidávají další lokální džihádistické skupiny a podle Ruska válka v Sýrii, která se stala úspěšným polygonem pro otestování více než dvou set typů ruských zbraní, už „prakticky skončila“. Bašár Asad v čele státu zůstane, jak připouští stále více západních činitelů, a Sýrie jako taková zůstane pod vlivem Ruska a Íránu (a s přihlédnutím k zájmům Turecka). USA budou nejspíš ještě nějakou dobu podporovat syrské Kurdy na severovýchodě země, ale je otázkou, zda nad touto spoluprací nepřeváží vztahy s Tureckem, které je stále ještě alespoň formálním (byť antiamerikanismem nabitým) americkým spojencem z NATO a jakoukoli americkou podporu Kurdům rozhodně odmítá. Ve výsledku tak nejspíš Kurdům, jejichž vizi autonomie lokální Arabové odmítají už dnes, nezbude než přijmout podmínky, které jim předloží Damašek, Rusko a Írán…
Tož tak nějak.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
