Sinajský poloostrov přitom v současnosti svého druhu neprobádaným a neznámým územím opravdu je. Když jsem tu byla naposledy, na přelomu ledna a února 2011, a mezi řečí zvěstovala stařešinům horalského beduínského klanu Gabaléja, že v Káhiře je revoluce, dívali se nechápavě tu na mě, tu na vysoké horské štíty kolem, jako by se svět naprosto zbláznil. Devět měsíců na to stařešinové dál příliš nechápou, co se děje, a ani se o to moc nesnaží. Syn šajcha Sáleha, šéfa klanu a majitele mého oblíbeného kempu ve vesničce Al Malga, kterou běloši znají ovšem jako Sv. Kateřinu, ale mezitím kandiduje v prvních postmubarakovských volbách. „Chceme to tu všechno změnit,“ chlubí se Sáleh svými rodinno-klanovými plány. A co přesně? „No všechno!“

Mocenské vakuum začaly zaplňovat beduínské kmeny

Sinajský poloostrov se pod nadvládu Egypta vrátil v roce 1982, tři roky po podpisu mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem, nicméně ve skutečnosti jako by zůstal územím nikoho. Podmínky campdavidských dohod totiž Egypt zavazovaly ponechat poloostrov demilitarizovaný, jen pod kontrolou nepříliš početných oddílů policie, a tak se vláda v Káhiře -- jakmile zjistila, že celou oblast beztak neobsáhne – začala soustředit jen na příjmy z populárních turistických letovisek na severu a jihu Sinaje, zatímco zhruba půl milionu původních obyvatel více méně ponechala jejich osudu, aniž by něco ze zisků, které jí ze Sinaje plynou, investovala do infrastruktury, výstavby škol či nemocnic. Mocenské vakuum tak postupně začaly zaplňovat jednotlivé beduínské kmeny a vše se ještě zhoršilo po lednové revoluci z roku 2011, která svrhla letitého diktátora Husního Mubaraka – policie se stáhla zcela a Sinaj se proměnila v 60 tisíc kilometrů čtverečních, na nichž prakticky neplatí žádné zákony, samozřejmě s výjimkou vůle vůdců klanů. Beduíni tak paradoxně na Sinaji převzali roli, kterou v „pevninském“ Egyptě hraje Muslimské bratrstvo: díky své dokonalé organizovanosti a prakticky „všehoschopnosti“ určují směry, kterými se poloostrov vydá. Šajch Sáleh si svou silnou pozici uvědomuje. Na jedné straně zapojil svůj klan do ekoturistiky navázané na granty z Evropské unie, přičemž dbá i na to, aby všechny děti z gabalejských rodin chodily řádně do školy („Vzdělání je základ, to víš, ne?“), zároveň ale určuje i to, jaký hotýlek vyroste či nevyroste v nepříliš vzdáleném populárním potápěčském kosmopolitním Dahabu na jihu poloostrova... a má toho pod palcem určitě mnohem víc. Je zkrátka dobře být se Sálehem zadobře. Výsledkem tak je, že i egyptský personál beduínských hotýlků v okolí bude 3. ledna, kdy na Sinaj dojde řada v rámci třetí fáze prvních egyptských postmubarakovských voleb, bude namísto klasických stran z „pevniny“ volit beduíny.

A těm – v obecné rovině – ze všeho nejvíc půjde o posílení autonomie v oblasti, v níž státní moc beztak nemá velkou váhu. Prioritou jsou otázky vlastnictví půdy. Podle zákona z roku 2006 se totiž půda na Sinaji smí pronajímat jen na 99 let, a nikoli prodávat do trvalého vlastnictví, což je věc, kterou je nyní podle beduínů třeba jednou provždy změnit. Právě spor o vlastnictví pozemku skončil 22. ledna útokem skupiny ozbrojených beduínů na turistický komplex Aqua Sun jižně od Taby. Útočníci za něj požadovali výkupné ve výši čtyř milionů egyptských liber (asi 13 milionů korun), ale při tom všem se ještě zachovali vcelku ohleduplně: v době útoku nebyli v komplexu žádní turisté a život egyptského personálu prý ohrožen také nebyl. A zase ty dějiny -- egyptské bezpečnostní orgány akci nezabránily s odůvodněním, že na základě mírových dohod z Camp Davidu nesmějí na Sinaji vojensky zasahovat bez souhlasu Izraele.

Beduíni ale obecně požadují i rovnoprávné postavení například v otázkách služby v armádě či policii – Káhira na beduíny, čili „ty, kteří žijí v poušti“, vždy pohlížela jako na nespolehlivé a spíše rovnou podvratné živly, a tak se je v bezpečnostních složkách státu snažila všemožně marginalizovat. První beduínští mládenci tak s velkou pompou na policejní akademii nastoupili teprve nedávno – ovšem samozřejmě hlavně s cílem posílit a v konečném důsledku profesionalizovat a legitimizovat vlastní bezpečnostní aparát na „svém“ poloostrově.

Skutečným symbolem nestability je sever Sinaje

Na prosazení svých požadavků mají beduíni silné páky. Hned po lednové revoluci se totiž začaly objevovat zprávy o blokádách na dálnicích vedoucích z Káhiry k přímořským letoviskům, samozvaných „policejních kontrolách“ projíždějících vozidel i turistických autobusů, to vše doprovázeno razantním nárůstem kriminality na sinajských silnicích.